Alpský rozvod je poměrně děsivý konec vztahu. Ženy, které se s ním svěřují, popisují nebezpečné situace, ve kterých je jejich partner opustil – od výškové nemoci, která jejich vyvoleného zdržovala, přes příliš pomalé tempo, až po setkání s jinou ženou cestou. Výsledek je stejný: žena zůstává sama někde, kde to vůbec nezná nebo se necítí dobře, a partner si jde svou cestou. Psala o tom i moje kolegyně Eva Žůrková. Ponechme stranou otázku genderu, jistě se to děje i mužům, ale zřejmě jsou méně ochotní takovou zkušenost sdílet.
Jenže v některých partnerských vztazích se podobné alpské rozvody dějí často a méně nápadně. Je stejné, když vás muž nechá uprostřed hor, protože jdete moc pomalu, a když zmizí na kolo v čase rodinné oslavy, protože to zkrátka nemá rád? Na to jsem se zeptala psychoterapeutky Šárky Hrabovské působící na psychoterapeutické platformě Hedepy, která usnadňuje cestu ke kvalitní psychoterapii i lidem, kteří nemají možnost osobně docházet k terapeutovi.
Vyhrocené situace zvýrazňují nerovnováhu ve vztahu
Společné aktivity se často doporučují pro posílení vztahu. Kdy to není dobrý nápad?
Společné aktivity vztah neposilují automaticky a vždy. Dobrý nápad nejsou tehdy, když jsou pro jednoho z partnerů příliš náročné, nebezpečné, nedobrovolné nebo když v nich chybí respekt k limitům druhého. Aktivita pak neslouží k posílení blízkosti, ale může naopak ukázat nerovnováhu ve vztahu – například tlak na výkon, přehlížení potřeb partnerky nebo malou schopnost spolupráce.
Vypovídá chování páru v zátěžových až extrémních situacích něco o tom, jak na tom skutečně dvojice je?
Vypovídá, protože, zátěžové situace velmi rychle ukážou, jak dvojice funguje pod tlakem. Zvýrazní se to, co už ve vztahu nějak existuje – míra ohleduplnosti, komunikace, schopnost domluvit se, vnímat limity druhého a nést odpovědnost nejen za sebe, ale i za společnou situaci.
Je v nějaké situaci pochopitelné, že partner zmizí, byť tím partnerku vystaví nebezpečí, nebo je to vždy důkaz toho, že je vztah v krizi?
Pokud partner druhého opustí v situaci, kde mu reálně hrozí nebezpečí, nevnímala bych to jako běžný vztahový konflikt, ale jako vážné a nepřijatelné selhání odpovědnosti. Nemusí to samo o sobě znamenat, že je vztah nevyhnutelně u konce, ale určitě je to velmi vážný signál. Důležité je, zda si partner uvědomí dopad svého chování, převezme za něj odpovědnost a je ochotný hledat řešení a změnu.
VIDEO: Vytáčí vás maličkosti? Naučte se, jak zvládnout emoce
Alpský rozvod nejen v Alpách?
Někteří muži opouští partnerku i v méně zjevně zátěžových situacích, například na rodinné oslavě. Je to ten samý případ jako opuštění v horách?
Není to úplně totéž, protože v horách může jít o reálné fyzické nebezpečí. Psychologicky tam však je podobný princip: jeden partner se ze situace stáhne a druhému nechá celou tíhu. Na rodinné oslavě to může znamenat, že žena zůstane sama v sociálně náročné situaci, musí vše vysvětlovat, zvládat rodinu, děti nebo nepříjemné otázky. Nejde tedy jen o samotný odchod, ale o to, zda se děje bez domluvy a opakovaně.
Pokud partner funguje v běžných situacích dobře, ale v zátěži mě v tom často nechává, co to vypovídá o jeho vztahu ke mně?
Nemusí to znamenat, že partnerku nemiluje nebo mu na ní nezáleží. Může to však ukazovat, že umí být partnerem jen v klidu, ale ne ve stresu. V dlouhodobém vztahu je přitom důležité nejen to, jak spolu lidé fungují, když je dobře, ale i to, zda se o sebe dokážou opřít, když je situace náročná, nepřehledná nebo emočně zatěžující.
Chovají se muži v těchto případech jinak na začátku vztahu a jinak po letech soužití?
Na začátku vztahu se lidé obecně víc snaží, víc se ladí na druhého a víc kontrolují, jak působí. Po letech soužití se výrazněji ukazují automatické vzorce chování – únik, podráždění, stažení se nebo spoléhání na to, že „ona to nějak zvládne“.
Co se s tím dá dělat?
Důležité je mluvit o daných situacích konkrétně a ideálně mimo samotný krizový děj. Nejen „nikdy mě nepodržíš“, ale spíš: „Když na oslavě odejdeš beze slova, zůstanu tam sama a je to pro mě hodně nepříjemné.“ Pomáhá předem si domluvit, co je pro koho zátěž, jak poznáme, že už toho má jeden dost, a co v takové chvíli od sebe navzájem potřebujeme.
I rodinná oslava může znamenat „nebezpečí“
Co když máme o zátěži jinou představu? Například já vnímám oslavu jako zátěž, pro muže je to jen akce, na které nechce být.
Každý může jako zátěž vnímat něco jiného. Pro jednoho je rodinná oslava běžná společenská událost, pro druhého znamená tlak, očekávání a nepříjemné rozhovory. Důležité je brát vážně, že situaci prožívá každý z dvojice jinak. Partner nemusí všemu rozumět stejně, ale měl by respektovat, že pro druhého je to náročné.
Proč muž vyšle do nepříjemné nebo zátěžové situace raději svou partnerku, když by jako hlava rodiny měl být tím obráncem?
Byla bych opatrná s představou muže jako „hlavy rodiny“, protože ve zdravém vztahu nejde úplně o tradiční roli ochránce, ale o vzájemnou oporu a odpovědnost. Pokud muž opakovaně posílá partnerku do zátěžových situací za sebe, může za tím být vyhýbání se konfliktu, neschopnost převzít zodpovědnost, zažívat nepohodlí, nízká schopnost zvládat tlak nebo přesvědčení, že partnerka je v těchto věcech „schopnější“. Problém nastává ve chvíli, kdy se z toho stane samozřejmost a žena nese emoční i praktickou zátěž za oba a bez ohledu na to, jak by to sama chtěla.
Zdroje:
- Autorský text
