Vystudoval jste Fakultu tělesné výchovy a sportu, máte ale i doktorát z psychologie. To, že jste se přiklonil ke koučování, znamená, že vás více oslovila práce s lidskou psychikou?

Jako mladý trenér jsem byl přesvědčený, že pokud se budu dobře starat o své tělo, výkon půjde nahoru. S věkem jsem poznal, že se mýlím, že to nestačí. Že do samotného výkonu výrazně zasahují atributy subjektivního světa – to, jakou má člověk náladu, zda se bojí, zda si věří, zda to, co dělá, dělá s láskou. A začal jsem si klást otázku, co je vlastně nakonec důležitější. Uvědomil jsem si, že stále vylepšujeme vnější impulsy. Jenže pokud není dobře připravený subjektivní svět, jsou nám i ty nejlepší impulsy k ničemu. Po letech jsem si tak vzpomněl na to, co mi vždycky říkal táta.

Co vám říkal?

„Víš, když zasadíš semínko krásné květiny do pouště, nic ti nevyroste. Když ho položíš do úrodné půdy, rozkvete. Ta semínka jsou stimuly, které ostatním rozdáváš. Ale ty by ses měl starat též o jejich nitro, o to, jestli ta tvoje semínka padají do pouště nebo na úrodnou půdu...“

Mám pocit, že dnes semínky doslova zasypáváme pouště...

Ano. Létáme pomalu na Mars, ale neznáme sami sebe. Explicitní prvky našeho života se neustále vylepšují, ale jen málokdy se věnujeme tomu, co je v nás. Možná proto přibývá lidí, kteří neumí pracovat sami se sebou a sami sebe neznají. Než by pracovali se svými pocity, vezmou si raději antidepresiva nebo prášky na spaní. Už Aristoteles vyprávěl o lidské zdatnosti, kterou my redukovali vysloveně na zdatnost fyzickou. Pokud dnes o někom prohlásíme, že je zdatný, máme na mysli člověka s dobrou postavou a vypracovaným svalstvem. Jenže Aristoteles hovořil o zdatnosti jako o komplexu morálních, etických hodnot, o práci se sebou samým, o sebepoznání. Vždyť už knihovně v Delfách vévodil nápis „Poznej sám sebe“. My na tohle zapomněli a vrhli se na extrémní zdokonalování věcí mimo nás.

Mentální trénink, motivační koučování, to vše však dnes zažívá obrodu. Mám ale pocit, že velmi často bývají představitelé těchto oborů poznamenáni nějakou těžkou životní zkušeností, nezřídka traumatem. Proč?

Já tomu říkám, že u člověka nastane bod zlomu. Lidstvo všeobecně vždy především motivoval útěk od negace. - Měli jsme hliněné podlahy a pracovali dvanáct hodin, strašně jsme chtěli utéct k lepšímu a nastoupit cestu blahobytu. Problém ale nastává v okamžiku, kdy překročíme bod zlomu a těch negací je najednou strašně málo, dost možná už nejsou vůbec žádné. V tu chvíli nevíme, co s tím. Útěk od negací už jako motivační prvek nestačí, je na čase umět si vybrat v pozitivech. A to je hlavní problém současnosti.

Proto paradoxně v době, kdy je nám nejlépe, propadáme depresím a beznaději?

Jedna americká psycholožka prohlásila: Když nám jde o život, na deprese čas není. A Schopenhauer zase prohlásil: Člověk žije buď v nouzi, anebo v nudě. To vlastně shrnuje vše, o čem tu mluvíme. – Motivujte hladovou lvici k lovu. Půjde vám to lehce. Motivujte ale k lovu lvici přežranou. Najednou vám sebelepší motivace nefunguje. Předložíte jí sice tu největší antilopu, ale ona za ní neutíká.

Přestáváme utíkat i my?

Podívejte se, kolik lidí si dnes může třeba vydělat více peněz, ale už nechtějí. Kolik z nás na něco nadává, přestože nemáme žádný důvod. Jsem přesvědčený, že to vámi zmiňované zatřesení člověkem, ale vlastně i celou společností, v podobě nějaké těžké zkušenosti, je důležité, abychom si uvědomili bod zlomu. Do té doby se budeme stále zabývat jen tím vnějším. Vždyť si všimněte, jak to funguje třeba v politice. – Všechny vlády světa jsou posuzované podle hrubých domácích produktů. Ale kde jsou subjektivní životy a hodnoty zemí a lidí v nich? Otvírají se nám pomyslné nůžky. Z hlediska vnějších prvků žijeme ve světě, který je čím dál dokonalejší. Jenže z hlediska elementů vnitřních je ten náš svět stále horší. Morální hodnoty, etické záležitosti, frustrační tolerance – tyto prvky totiž nahoru nemíří.

Protože už nejsme motivováni utíkat od negace?

Negativních prožitků v našem životě je opravdu minimum, vždyť ani kluci už nemusí na vojnu. Ale je velmi důležité uvědomit si rozdíl mezi negativním prožitkem ohrožujícím můj život, a negativním prožitkem ohrožujícím moje ego. Vědět, kdy naše obavy pramení z toho, že jsem nějak vážně ohrožený já a moje rodina, a kdy jde jen o strach z toho, že je v ohrožení moje ego. Nám už dávno nejde o život, jde nám o ega, která převzala tu prvotní sílu boje o život. Jenže boj o ego sebou často nese i neetické náležitosti. Motivace ega je špatná motivace.

Máte příklad?

Často mladé lidi motivujeme slovy á la „musíš být do pěti let šéfem“, „musíš vydělávat více peněz“, „musíš mít co nejdříve vlastní byt“. Pokud zároveň nehlídáme etické hodnoty, riskujeme, že jejich motivace jim nezabrání překročit pravidla a třeba podrazit kamaráda.

Není ale tohle zásadní problém sportu?

Jednoznačně.

Co vy jako trenér v tom můžete udělat? Taky vám jde přece o výsledek.

Je veliký rozdíl mezi tím „milovat činnost“ a „chtít od ní co nejvíce“. Tahle doba podporuje v lidech to druhé. Ale vezměte si třeba Jardu Jágra. Ten extrémně miluje hokej a zároveň chce od něj extrémně hodně. Je ideálním příkladem vyváženého poměru mezi emočním vztahem k činnosti a emoční vazbou k cíli. Setkal jsem se s Milošem Formanem, který také miloval svoji práci, ale žádal od ní co nejvíc. Chtěl Oscara, chtěl pracovat v nejlepších ateliérech. Lidé s takovou rovnováhou nemají sklon k neetickému jednání.

Proč?

Jestliže milujete pouze cíle a chcete jen vyhrát, snadno sklouznete k nefér jednání. Ale pokud zároveň tu svoji činnost milujete, ztratila by pro vás nějakým neetickým krokem smysl. Pokud chci být v něčem dobrý, musím to, co dělám, milovat. Nadneseně lze říci: Miluj život a chtěj od něj co nejvíce. Bohužel lidé chtějí co nejvíce bez toho, že by nějak řešili emoční stránku. Respektive nemusí ji řešit do bodu zlomu. Pokud měl otec čtyři děti a dohromady pro všechny jedny boty, takže se musely střídat v chození do školy, nikdo se táty neptal, zda miluje svoji práci. Byl šťastný, že nějakou práci má a že do ní může chodit i v sobotu, aby děti nehladověly. Dnes jsme v jiné pozici a emoce se nám rozdělily. Baví mě práce a chci od ní co nejvíc? Nebo od ní chci co nejvíc? Anebo mě jen baví? I to je špatně. Nechci hokejistu, kterého „jen“ baví hokej a je mu jedno, že prohrál. Já chci obojí. Často říkám holkám – není krásné, když milujete kluka a on má k tomu tu kreditku?

To je ideální stav?

Ano. Když bude jen milovat kluka bez peněz, stejně se za čas dostanou do problémů. Když bude milovat jen jeho kreditku, tak také. My přece k životu potřebujeme obojí.

Je pro vás jako motivačního trenéra nejčastější práce vést někoho k lásce k tomu, co dělá?

Bývají tam častější ještě jiné věci. Odstranit to, co brání výkonu. Strachy, obavy, úzkosti, nízké sebevědomí...

Sportovci, zvlášť ti vrcholoví, s nimiž pracujete, ale bývají přímo vzorem motivace. Málokdo z nás má asi větší…

To byste se divila, jak motivovaní jsou někteří byznysmeni, kteří berou měsíčně x stovek tisíc. Ale ani tak si nemyslím, že motivace je tou největší energií. Spíš se dnes stala jakousi mantrou a všichni o ní mluví. Stejně tak nejsem přesvědčený, že člověk, který je v něčem výborný, musí být i výborně motivovaný. Je třeba motivovat rybáře, aby vstal v neděli ráno a šel si sednout k rybníku? Kdepak. Největší motivace je totiž láska. Pokud mě něco extrémně baví, neřeším překážky a jdu si za tím. Pro mne se stala harmonie mezi emoční investicí do procesu (baví mě to – láska) a racionální investice (chci od toho co nejvíc) tím nejlepším energetickým nastavením jedince do činnosti.

Je dnes větší problém nedostatek motivace nebo přemotivovanost?

Z hlediska vnějších prvků přemotivovanost, protože může způsobovat velké negace. Když někdo motivaci nemá, v podstatě tím nikomu neubližuje, je to jeho problém, že mu k životu stačí třeba patnáct, dvacet tisíc. Pokud je ale někdo přemotivovaný, má to konotace etické. Například to chce tak moc, až je schopen všeho. Následně pak může trpět stresem, existenčním vakuem, syndromem vyhoření a ještě k tomu může strádat etika a morálka.

Co jako motivační kouč nabídnete vrcholovému sportovci, který byl už bez vaší pomoci výborný?

Nikomu nic nenabízím. Jedinec musí přijít sám, na něčem chce pracovat, něco zlepšit. Obecně lze říci, že pracuji s jeho subjektivním světem. Ten sportovec není hrouda svalů. Má své pocity, obavy a starosti. Vezměte si, že se ráno probudíte a máte špatnou náladu. A za dvě hodiny musíte odehrát zápas. Tam se nikdo na nic neptá. V práci se možná můžete na chvíli zašít, pokecat s ostatními. Tady ne. Plná hala, dvacet tisíc lidí. A v centru vy se špatnou náladou. Učím lidi pracovat se subjektivním světem tak, aby byli vždy připraveni podat výkon. Aby byli schopní se dostat do tzv. zóny optimálního fungování. Otázka, kterou jste dala, je však na knihu.

Zdroj:časopis Květy, M. Jelínek