Zatímco před lety připadala na 10 alkoholiků jedna alkoholička, podle šetření z roku 2018 už ženy muže dohánějí. K budoucím problémům s alkoholem má nakročeno 51 procent mužů a 44 procent žen a mezi jasnými alkoholiky už muži dominují jen 4 : 1. „Do značné míry se ve vyrovnávání čísel odráží ženská emancipace. Ženy s muži srovnávají krok nejen v příležitostech a platech, ale i v rizikových vzorcích chování,“ říká Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie při VFN v Praze. A to platí nejen u alkoholu. Zatímco dříve byly ženy za volantem opatrnější než muži, dnešní mladé řidičky řídí stejně nebezpečně jako jejich protějšky. Do vzrůstajícího počtu alkoholiček se promítají ještě další faktory.
Třeba otevřenost dnešní společnosti. „Více žen závislých na alkoholu registrujeme i proto, že ženské pití postupně přestává být stigmatem, více se o něm mluví a ví. A tak přestává být tak skryté jako v minulosti,“ všímá si Miovský.
Žena nepije
Utajování, schovávání, lhaní, výmluvy. To jsou typické rysy ženského pití. Navzdory výraznému společenskému uvolnění posledních desítek let totiž především u starší generace stále přetrvává představa ženy jako pečující matky a strážkyně rodinného krbu. A ta se s flaškou vína, alkoholovým odérem a kocovinou zásadně vylučuje. Zatímco se muži navzájem poplácávají po ramenou, kolik toho za večer ‚dali‘, opilá žena je pro ostatní odpudivá lůzerka.
„To je stále nejvýraznější rozdíl mezi mužským a ženským pitím. Co je u muže společensky tolerované, to je u ženy nepřijatelné,“ podotýká adiktolog. Neblahým důsledkem je, že ženy svůj problém s alkoholem skrývají, nechtějí ho přiznat ani samy sobě. Odbornou pomoc proto vyhledají později a v pokročilejším stupni závislosti než muži.
Na vlastní játra se o tom přesvědčila i devětatřicetiletá matka dvou dětí Lenka, která pracuje jako PR manažerka. „Pít po večerech jsem začala v době, kdy jsem řešila nefunkční vztah s dnes už exmanželem. Říkala jsem si, že piju proto, že to je zrovna blbé. Jenže pak jsme se rozvedli, a já pila dál, na pohodu: při vaření, ke knížce... A pak jsem se seznámila se současným partnerem a najednou jsem cítila potřebu schovávat lahve a lhát o množství vypitého vína. Taky jsem musela začít plánovat, kdy si tu skleničku vlastně dám, aby to neprasklo... A tehdy mi došlo, že mám problém,“ vzpomíná na dobu před šesti lety.
Pití před nejbližšími roky skrývala i jednatřicetiletá autorka blogu Zápisník alkoholičky. Pít začala na mateřské dovolené po narození dcery a přestěhování k manželovým rodičům. Spouštěčem byla nespokojenost, samota a vztek. „Vždy jsem byla velmi samostatná, ambiciózní a přiznat sobě i okolí takové selhání – závislost na alkoholu, navíc v době, kdy se ode mě očekávaly pracovní a studijní výsledky a poté role skvělé manželky a matky... Bylo pro mne dlouho naprosto nepřijatelné se tomu postavit čelem a přiznat si, že mám problém,“ vzpomíná na minulost.
Příliš mnoho nároků
Ideál moderní mladé ženy a vysoké nároky s ním spojené – pěstěný vzhled, trendy oblečení, zářná kariéra, vysoký plat, vycíděná domácnost, domácí biostrava a vypiplané děti – vyvíjí na ženy tlak, který je podle Miovského těžké ustát. Nejčastějšími pacientkami v adiktologické ambulanci jsou tak buď mladé ženy na rodičovské dovolené, nebo naopak ženy v přechodu trpící syndromem opuštěného hnízda.
„Není výjimkou, že starší ženy ve věku mezi 45 a 50 lety se k nám dostanou až po dvaceti třiceti letech pití,“ šokuje Miovský. Jak to, že to alkoholičce tak dlouho ‚procházelo‘ a nikdo si ničeho nevšiml? „Tato generace ještě bere ženské pití jako stigma a důmyslně ho skrývá. Navíc ženy o sebe přece jen více dbají než muži, chodí cvičit, malují se, takže na nich alkoholismus nemusí být tolik vidět.“
Ostatně i Lenka a autorka Zápisníku alkoholičky dokázaly až do nástupu na detox normálně pracovat. Nikdo z kolegů neměl ani páru o tom, že do sebe ty výkonné ženy okamžitě po návratu z práce obrátí dvě lahve vína nebo i tvrdý alkohol. „Úplně nejhorších bylo čtrnáct dní před léčbou, to jsem pila v podstatě neustále, hned jak jsem přijela z práce. Poslední tři dny jsem pila 24 hodin denně, bylo mi jedno co, vůbec jsem nevěděla, co je za den. Bylo mi fyzicky hrozně zle a myslela jsem, že umírám. Měla jsem volno v práci a nebyla schopná to zastavit. O dcerku se starala mamka a manžel. Při příjmu jsem nadýchala 2,47 promile v 10 hodin ráno,“ vzpomíná blogerka.
Lenka první bitvu se závislostí prohrála. V období, kdy pila už od rána a jenom za dopoledne byla schopná vypít dvě lahve vína, ji přítel dotlačil k léčbě v soukromém sanatoriu. „Jenže jsem to strašně podcenila a trvala na tom, že mi stačí dvoutýdenní pobyt místo klasických šesti týdnů.A za tu dobu jsem dokázala akorát načerpat spoustu zajímavých informací o závislosti, takže jsem věřila, že to dám.“ Jenže brzy byla zpátky na svých několika lahvích vína denně. A když nebylo víno, nahradila ho tvrdším alkoholem. Následoval pád na dno.
„Už jsem nebyla bez alkoholu vůbec schopná fungovat. Chovala jsem se jako blázen a chtěla umřít,“ vzpomíná na jaro 2018. Pak přišel nejbolestivější moment – děti ji viděly opilou, úplně mimo. A ne jednou. Přitom jim slíbila, že se to víckrát nestane. „Ptaly se mě, proč jsem nedodržela slovo. Bylo mi z toho tak blbě, tak strašně mi to bylo líto, že jsem to musela zapít, abych na to nemyslela.“ A tehdy jí přítel vyjednal další léčbu.
Za Lenkou zaklaply dveře bez kliky v Bohnicích, za blogerkou v Ústřední vojenské nemocnici Praha. A pro obě nastal týdenní detox. Očista. „Fakt, že jsem zavřená, přišla jsem o osobní svobodu a vůli, mě úplně srazil na kolena. To byla nejtvrdší lekce, kam jsem to vlastně dopracovala,“ popisuje blogerka první dny bez alkoholu na uzavřeném oddělení. Podobně je prožívala i Lenka. „Hned první den jsem úpěnlivě prosila, ať mě pustí, bylo to strašné. Tam vám dojde, jak to člověk totálně posral.“
Terapie sdílením
O tom, jaké následky alkohol na ženině zdraví a duši zanechá a jak bude probíhat léčba a následná abstinence, rozhoduje délka závislosti. Ženy na ‚odvykačce‘ většinou stráví 3–4 měsíce, ty mladší a kratší dobu závislé méně. Nebo jim pomůže i ambulantní léčba. Genderové rozdíly se projevují i v léčebných postupech. „Muži to chtějí urvat silou, vůlí, takže na ně platí nastavení režimu a určitých pravidel, třeba co se týče údržby a úklidu oddělení. Ale uklízet, něco zvelebovat, na to nejsou zvyklí, takže někteří to špatně snášejí,“ usmívá se Miovský. U žen se zase pracuje s jejich potřebou sdílet, vyprávět si, a tak budují vztahy v rámci skupinové terapie a docházejí na rukodělné dílny.
Sdílení bolestných zkušeností si jako posilující a léčivé velmi pochvalují i Lenka s blogerkou. „Člověk pochopí, kde nastal problém, vidí, že v tom není sám, sdílí svoje pocity s lidmi ve stejné situaci, naslouchá podobným příběhům, pojmenuje si spouštěče,“ popisuje přínos skupinových terapií blogerka. „Ta komunita, kolektiv vás nakopne. Vidíte, že v tom nejste sama. A že se to stává komukoli. Ženám z ulice stejně jako právničkám, ekonomkám, tlumočnicím,“ říká PR manažerka Lenka.
Po půl roce od propuštění dochází na doléčovací terapie do nízkoprahového střediska Alma a bere léky na potlačení chuti na alkohol. A také antabus, který má působit preventivně – kdyby si dala sklenku, udělá se jí zle a hned její obsah vyzvrací. „Přítel kvůli mně výrazně omezil pití, ale chybí mu naše někdejší degustační večery. Když jsem ve společnosti, popíjím různé džusy a limonády. Alkoholu se tak bojím, že mi zatím fakt nechybí. Chodím dřív spát, ale také si všímám, že čím dál více lidí nepije. Fakt,“ popisuje svůj současný život bez alkoholu matka dvou dětí. Ty o její nemoci vědí, není to pro ně tabu, za Lenkou jezdily na návštěvy do Bohnic. „Vědí, že už si nesmím nikdy dát, a občas mají tendenci mi kontrolovat pití,“ usmívá se.
Spokojená je i autorka Zápisníku alkoholičky. „Cítím se skvěle, fyzicky i psychicky. Nastartovala jsem si úplně jiný život. S manželem a dcerkou jsme se přestěhovali, píšu blog, napsala jsem dvě knihy a spolupracovala na otevření centra pro lidi se závislostí na alkoholu Alkos. Koncepce je postavená na zkušenostech mých a dalších ‚kolegů‘ a na tom, co nám v léčbě chybělo.“
Podle vedoucího Kliniky adiktologie Miovského je potřeba pracovat na další ‚normalizaci‘, ne démonizaci ženského pití a alkoholismu obecně. „Spousta lidí se domnívá, že největší problém je závislost sama o sobě. Ale ta zdaleka nemusí být tím nejhorším, co alkohol člověku způsobí,“ upozorňuje. Destruktivnější je například totální rozklad rodiny, ztráta zaměstnání a propad na dno společnosti nebo závažné onemocnění, třeba karcinom prsu. „Ano, je to relativně nové zjištění – alkohol se u žen významně podílí mj. na vzniku tohoto typu nádoru.“ A vůbec se alkohol na ženách podepisuje výrazněji než na mužích, a to kvůli biologickým rozdílům mezi pohlavími.
Ženy alkohol hůře odbourávají, mají menší játra i méně vody v těle. Proto se dříve opijí a alkohol na ně déle působí. Rychleji se u nich také rozjede vysoký krevní tlak, odvápnění kostí i cirhóza jater. Muži se k ní propijí po deseti dvaceti letech, ženám stačí polovina.
Suchej únor
Suchej únor je kampaň, která má přitáhnout pozornost veřejnosti k rizikům nadměrného pití alkoholu. Připojit se může kdokoli, stačí se po celý měsíc svědomitě vyhýbat alkoholickým nápojům. Registrační poplatek půjde na pomoc dětí z dětských domovů v rámci projektu Patron a na vznikající odvykací sanatorium Alkos. Akci začala v roce 2013 pořádat Liga otevřených mužů, Klinika adiktologie a Státní zdravotnický úřad. Suchejunor.cz
Zdroje:
- Kondice 2/2019
- https://www.vfn.cz/
- https://www.uzis.cz/
- https://www.zapisnikalkoholicky.cz/
- https://www.centrumalkos.cz/
- https://suchejunor.cz/
