Těhotné domorodé ženy měly důležitou roli. V některých kulturách se totiž věřilo, že v sobě nosí ducha. Komunita kolem nich se tak scházela, aby uctila ducha „podporováním blaha matky“. Proto bylo těhotenství a porod ženy záležitostí celé vesnice. Po narození dítěte přicházely na řadu nejrůznější rituály včetně obřadů pro vítání a oslavu nového života, který byl vnímán jako přechod z duchovního světa do světa fyzického.

Obřady vody

Například u prvních národů Anišinabe, které žijí jak v Kanadě, tak ve Spojených státech a soustředí se kolem velkých jezer, byly časté vodní obřady. Těhotenství bylo a stále je u těchto kmenů chápáno jako nošení „posvátné vody“, metaforicky odkazující na plodovou vodu obklopující a chránící dítě, ale také spojení s důležitou úlohou praskání vody při porodu. Ženy kmene Anišinabe jsou považovány za opatrovatelky vody, což je jedna z jejich nejdůležitějších rolí ve společnosti. Kanadská porodní asistentka a aktivistka Katsi Cook řekla: „V jazyce mohawk je slovo pro porodní asistentku iewirokwas. To popisuje, že vytahuje dítě ze země, z vody nebo tmavého vlhkého místa. Z našeho tradičního učení víme, že vody země a vody našich těl jsou toutéž vodou.

Domorodé ženy rodí v izolaci

Jak to je s porody žen, které žijí v divočině nebo v pralesích tisíce kilometrů vzdálených od nejbližší nemocnice, hezky popisuje třeba kniha Svět, který skončil včera: Co se můžeme naučit od tradičních společností? od Jareda Diamonda, nositele Pulitzerovy ceny. Jared v ní píše: „Okolnosti porodu se mezi jednotlivými tradičními společenstvími liší. V nejjednodušším případě spočívá kulturní ideál v tom, že matka má porodit dítě zcela sama, bez cizí pomoci. Například u Kungů z jižních afrických pouští odejde žena, která se chystá porodit, několik stovek metrů od tábora a tam porodí. V praxi to bývá tak, hlavně u prvorodiček, že ji doprovází nějaká další žena, ale při následujícím porodu se očekává, že matka bude chtít ideálu dosáhnout a odebere se rodit sama. Ale i když to tak udělá, zůstává poblíž tábora, aby ostatní ženy uslyšely první pláč dítěte a mohly za ní přijít, pomohly jí přestřihnout pupeční šňůru a umýt novorozeně a přinést je zpátky do tábora.“

K dalším etnikům, kde ženy rodí bez asistence ostatních, patří indiáni z Brazílie, takzvaní Pirahové. Ti si na tomto ideálu velmi zakládají a ženy většinou rodí samotné na břehů řek i v případě, že jde o komplikovaný porod. Pomoct jim pak mohou maximálně rodiče. Mnohem běžnější však je, že porod v tradičních společenstvích probíhá za asistence dalších, obvykle starších žen. Například u Kaulongů z ostrova Nová Británie odchází žena před porodem do přístřešku v lese, doprovázená několika staršími ženami. Stejně tak v případě, že má zrovna menstruaci, protože v tomhle období je pro muže „nečistá“.

V tradičních indiánských kulturách se obvykle porod odehrával v domácím prostředí a ženy při něm byly obklopeny svými matkami, babičkami, sestrami a ženami z komunity. Během porodu používaly různé podpůrné techniky, jako je chůze, tlačení na specifická místa na těle a pití odvarů z bylin k uvolnění bolesti. Mnoho indiánských kultur také věřilo v důležitost zachování propojení mezi matkou a dítětem po porodu. Proto se novorozenci přikládali na matčino tělo a nosili se na zádech matky, zatímco ta pokračovala po porodu v běžných činnostech.

Zákaz sexu

Spisovatel Stanislav Kostka Neumann píše ve svém čtyřsvazkovém díle Dějiny ženy z roku 1930, že u většiny přírodních národů byl přísný zákaz sexu v době těhotenství. Důvodem byla především víra v to, že by soulož mohla poškodit plod a přivodit potrat. Sex byl zakázán od zjištění těhotenství, anebo u některých kmenů od čtvrtého měsíce. Ženy se v době těhotenství též nijak nezdobily, aby tím nedráždily muže. Ti však byli se svým údělem smíření a nijak jim to nevadilo, protože měli možnost souložit s jinými ženami, nebo s nimi dokonce žít.

Těhotenské a porodní rituály

U některých kmenů je těhotenství vnímáno jako posvátný stav, spojený s božskou energií a ochranou. Proto provádějí různé rituály a obřady, které mají zajistit zdravé těhotenství, bezproblémový porod a zdravé dítě. Tančí se při nich, zpívá, modlí, medituje nebo se užívají různé léčivé rostliny. Například na indonéském ostrově Bali, kde je velký vliv hinduismu, jsou i dnes běžné rituály zaměřené na placentu, která se balí do bílé látky uzavřené do kokosového ořechu, uloží se v zemi poblíž vstupu do domu rodičů a zatíží se kamenem, který ji má chránit. Na „ostrově bohů“, jak se zemi říká, se dětské nožičky nesmějí dotknout „nečisté země“ celých 105 dní po porodu. V praxi to znamená, že první tři měsíce musí být miminko nonstop nošeno. Na slavnostní stý pátý den jeho života se pak uspořádá velká slavnost, miminku se dá jméno a je oficiálně přivítáno do rodiny.


Zdroje: