V nakladatelství Pointa vyšla zpověď bývalé gamblerky Šárky Medkové. Kniha Cesta do blikajícího pekla sice líčí osud Mileny, která propadne automatům, jak ale autorka zdůrazňuje, tak tři čtvrtiny událostí jsou reálné vzpomínky na její vlastní život. Příběh vzbudil velkou pozornost, protože závislost na hazardních hrách je stejně jako jiné závislosti u žen společenským tabu. Žena patří k rodině, ne do špinavé herny. A když už tam je? Zatloukat, zatloukat, zatloukat! „Ženy-hráčky jsou více stigmatizovány, proto svůj problém dlouho skrývají a trvá déle, než ho začnou řešit,“ říká psycholog a akreditovaný terapeut Lukáš Carlos Hrubý z organizace Podané ruce.

Zdroj: Youtube

Přesná data o tom, kým jsou hráčky v civilu, zatím neexistují. Společnost se to však zdá být každopádně hodně různorodá. „Z praxe soudím, že jsou mezi nimi důchodkyně, které se nudí. Ostatně všichni víme, že my muži umíráme o pár let dříve, děti už tyhle dámy mají z domu a často jim chybí společnost, kterou jim hra může nahradit. Další skupinou jsou matky na mateřské, ale třeba i ženy utíkající před vztahem,“ vypočítává terapeut, jakých žen se závislost na hraní týká nejčastěji.

Milena, alter ego spisovatelky a někdejší blogerky Šárky Medkové, je matkou dvou malých dětí, pracuje v bance, má spokojené manželství, rodinu i přátele. A právě proto nikoho ani nenapadne, že by mohla volné chvíle po práci trávit v herně u automatu. „Byla to nuda nebo stereotyp, co mě přivedlo až do herny? Touha vymanit se ze stále se opakujícího kolotoče děti–domácnost–práce? Hledala jsem trochu adrenalinu a vzrušení? A automaty to splňovaly? Pořád dokola. Výhra–prohra–výhra–prohra. Euforie–zklamání–euforie–depka. Kolotoč, ze kterého jsem nedokázala za jízdy vyskočit,“ přemýšlí hrdinka knihy o své cestě do pekla blikajících ‚beden‘.

Milenin příběh začíná tak jako příběh většiny gamblerů: první náhodná výhra, druhá náhodná výhra, přátelství s dalšími gamblery a najednou přichází chuť to zkusit znovu.

TEORIE NEFUNGUJÍ

„Důvody, proč do hraní někdo spadne nebo jaký problém si řeší, nelze úplně zobecnit. Ve své pracovně se nepotkávám s teorií, ale s konkrétními příběhy. V rámci terapie hledáme to, co si ten který člověk potřebuje dosytit, na jakou jeho nenaplněnou potřebu hraní nasedá,“ říká k terapii pro gamblery psycholog Hrubý. Velmi časté jsou právě vztahové problémy. „Hráč jde do konkrétní herny, za konkrétním automatem, a je to pro něj vztah, který ho sytí, cítí vášeň, i když pak přicházejí výčitky a někdy až pocit nevěry, zvlášť má-li rodinu,“ říká psycholog.

Tak to prožívá i románová Milena: poměrně dlouho chodí jen na jedno místo, k jedné hře, má svůj rituál s kolou a cigaretou a během hry nevnímá čas, neřeší problémy, které už má. Výčitky svědomí ji udrží vždy pár dní doma, snaží se všemožně kompenzovat své tajné prohřešky, ale nakonec se do herny vždy vrátí. Na jiná místa, k jiným automatům se dostává až ve chvíli, kdy se točí v začarovaném kruhu půjčování peněz a snahy peníze na splacení vyhrát. „Proč už nevyhrávám? Že bych si vybírala špatný stroje? Nebo to chce změnit hernu? Už ani sama sobě neslibuju, že to bylo naposledy. Mám novou mantru. Příště vyhraju. Příště vyhraju. Příště vyhraju,“ přesvědčuje sebe sama Milena.

Může se zdát, že gamblerství je záležitostí jen určité skupiny lidí, zoufalců z okraje společnosti. Právě proto Medkové román s autobiografickými prvky vzbudil takovou pozornost – hlavní hrdinka není troskou hledající únik z reality, ale postupně se jí teprve stává. Mezitím dokáže plnohodnotně fungovat. Alespoň zdánlivě. „V červnu se mi dařilo. Nazvala jsem ho měsícem výher. Protože jsem nechodila do práce, stíhala jsem spoustu věcí. Obstarat domácnost, vyzvedávat Matěje ze školky, a ještě si chodit zahrát. A byla jsem stále v plusu. S peněženkou plnou tisícovek jsem zvládala všechno. Gambling se stal příjemnou výdělečnou činností a hlavně bezpracnou,“ popisuje jedno ze svých období Milena.

Celý příběh funguje jako podrobný a názorný popis cesty k závislosti, od momentů, ve kterých se pozná většina žen, až po ty, kdy by bez znalosti celé historie bylo velmi jednoduché Milenu odsoudit. Na začátku stojí jen jakási nuda a zvědavost, pak přichází touha dozvědět se víc, mít své tajemství, tu střídá snaha mít klid, odreagovat se, chuť hrát, zmizet, pak přijdou první půjčky a pokus vyhrát víc, aby bylo z čeho splácet a za co žít.

Představa, že vyhraje ještě víc, je natolik lákavá, že hráč nedokáže odejít a všechno prohraje. Výčitky svědomí tlumí víra, že celý problém by se dal rychle vyřešit. Stačí jen vyhrát. A támhleta bedna dneska dává. Kdo mi půjčí? „Odpočítal tři stovky a zamával mi s nimi před nosem. ‚Vrátíš mi je zítra. Kilo navíc. Bereš?‘ Zarazila jsem se a ruku, která už se po penězích lačně natáhla, jsem zase nechala klesnout a zavrtěla odmítavě hlavou. On tu svoji nespustil, držel přede mnou ty prachy jako bodlák před oslem. Jo, před oslem. Musela jsem ztratit veškerou soudnost, protože jsem si je od něj vzala. Do zítřka je někde musím splašit. Ideálně vyhrát,“ popisuje Šárka Medková lichvářské praktiky namířené na rizikové hráče.

ZA BONBON DO PEKLA

Aktuálním problémem se stávají on-line hry a sázky, kde podíl žen hráček roste nejvýrazněji. Do kamenné herny nebo kasina se ženy nemusejí odvážit, internet jim ale nabízí bezpečí, anonymitu a velkou flexibilitu – není třeba nikam jít, nikdo vás nenačape, není třeba nic řešit. To je také důvodem, proč podle britského deníku The Independent roste počet hráček mezi ženami do 35 let. Nezačínají rovnou s hazardem: vedou u nich technické hry, budování měst nebo populární Candy Crush. Jak se dostat na scestí ve hře, kde skládáte dohromady bonbony a necháváte vybuchnout želé? Jedním problémem je možnost koupit si bonusy – superbonbon, diamanty, zrychlení časů při budování čehokoli. A výsledná bilance může být dechberoucí – třeba dechberoucí farma, ale i dechberoucí částka utracená za virtuální realitu.

„Tyto hry dávají lidem možnost překonat sám sebe, dokázat si, že ‚jsem dobrej‘, ukázat, že mi něco funguje. Často to bývá jedna z mála oblastí, kde jsou dobří,“ vysvětluje Lukáš Carlos Hrubý. Jenže kromě velké útraty hrozí ještě jedno velké nebezpečí – přesun k sázení. Kurzové sázení je sice často vnímáno jako doména mužů, nicméně i podíl žen mezi zákazníky sázkových kanceláří se v poslední době zvyšuje.

Dříve ženy patřily spíše ke svátečním sázkařům, sázely při příležitosti velkých sportovních nebo společenských událostí. Jejich doménou bývaly sázky na vítěze StarDance nebo Superstar a rozhodovaly se spíš podle svého srdce, než že by si připravovaly strategie. V poslední době je ale znát, že i sportu rozumějí stále více – dokážou si najít své favority, specializují se na konkrétní sporty a soutěže, jak je to obvyklé u mužů. Stále ovšem platí, že zatímco muži v hazardu hledají především adrenalin a testosteron, ženy obvykle touží po zábavě a odreagování se od starostí všedního dne. Sázejí proto s větším rozmyslem – stačí jim menší, ale jistější výhry.

TĚŽKÁ CESTA VEN

Jednu velkou výhodu on-line hraní přece jen má: dnes už existují nástroje, které dokážou odhalit rizikové chování a hráči nebo hráčce nabídnout možnost nouzového řešení, pokud by se mu hraní vymklo z rukou. Projekt Zodpovědné hraní, který funguje pod záštitou Institutu pro regulaci hazardních her, z. s., se vedle podpory prevence a vzdělávání veřejnosti o zodpovědném hraní snaží vyvinout jednotný nástroj ‚včasné detekce rizikového hraní‘. Jde o možnost vysledovat změnu chování a na jejím základě připravit plán, jaký využívají třeba profesionální hráči pokeru. Ten zahrnuje určitou strategii sázek (kolik mohu prohrát, jaká je maximální výška sázky), ale i různá pravidla, jako je vynechání alkoholu a drog, pokud se hráč chystá hrát, stanovení časových limitů a pravidelné hodnocení svého chování.

Tato pravidla mohou být účinná u lidí, kteří se obávají, že se jim hra může vymknout z rukou. Pokud už ale hraní propadli, bude potřeba přitvrdit. „Mám to pod kontrolou. Vyhraju a půjdu nakoupit, abych se těch peněz užitečně zbavila. Nebo si založím spoření a výhry si budu ukládat… Vůbec jsem si nepřipouštěla možnost, že bych mohla taky prohrát. To nepřicházelo v úvahu. Když budu hrát jen svátečně, nemůže se nic stát. Nic!“ myslí si románová hrdinka Milena.

Její stvořitelka, která si závislostí na automatech skutečně prošla, v rozhovoru pro rádio Wave prozradila, že během svého gamblerského období byla několikrát přesvědčená, že má svou závislost pod kontrolou, aby pak vzápětí naházela do automatů veškeré své peníze. Na rozdíl od své hrdinky nakonec ústavní léčbu nezahájila kvůli těhotenství, ale i osobnostnímu nastavení, nechala se ovšem zapsat do Registru vyloučených hráčů (každý hráč se v herně prokazuje občankou a zaregistrované ke „strojům“ nepustí). „Nezahraju si, ani kdybych chtěla. A já nechci,“ smála se Medková. Myslí si, že pokud by podobný registr fungoval už tehdy, její problém by se tím vyřešil. Hrála, proto si půjčovala, a hrála víc, aby měla na splátky. V knize se několikrát objeví chvíle, kdy by Milena nejraději se vším skoncovala, ale do herny ji přivádějí nesplacené dluhy a vidina rychlého řešení. Kdysi to fungovalo, tak proč ne teď? Tyto úvahy ji dostanou společně s manželem do insolvence, ale zastaví ji až rozvodové papíry na stole.

U závislostí se často opakuje, že je důležité, aby se pro léčbu rozhodl sám pacient. Podle Lukáše Carlose Hrubého je to ale zastaralý přístup. „Ukazuje se, že vnější motivace je stejně důležitá jako ta vnitřní. Pokud trváme na tom, že musí chtít sám klient, ve skutečnosti ho od řešení vzdalujeme. U hráčů je potřeba se závislostí udělat něco co nejdřív, otevřít tabu, pochopit, proč se tak chovají,“ vysvětluje.

Ženy slyší nejvíce na rodinu, protože jejich jednání vede často k zanedbávání dětí a ony si to snadno uvědomí. A jak vyjít řešení vstříc? Základem by mělo být odevzdání všech finančních prostředků a přiznání se všem, kdo by mohli být ochotní půjčit na další hru. Spolehlivým nástrojem je právě i Registr vyloučených hráčů, který komukoli znemožní se ke gamblingu vrátit. Jsou v něm všichni lidé v insolvenci, s exekucí, na sociálních dávkách, ale může se do něj registrovat dobrovolně každý – po dvou letech má možnost zažádat o vynětí, ale málokdo to udělá.

„I když mě už dnes nechávají herny chladnou, do Registru jsem se přihlásila a nehodlám se z něj odhlásit. Nezahraju si ani v herně, ani on-line. Díky bohu za to,“ řekla Medková v rozhovoru o knize Cesta do blikajícího pekla pro rádio Wave. Ačkoli jí automaty daly vytoužený adrenalin, únik ze stereotypu i stavy euforie, druhou stranou mince byly obrovské výčitky svědomí, podvádění nejbližších, zanedbávání dětí, deprese i strach o vlastní život. Jednoduše peklo.

Je to už problém?

Ačkoli problémové hraní trápí asi jen tři procenta hráčů, desetitisíce lidí se v ČR pohybují na rizikové hranici. O závislost už může jít, pokud:

• Hráč lže (kde je, kolik prohrává, proč má špatnou náladu, proč nemá peníze)

• Ve hře začnou mizet velké částky

• Pokusí se kvůli hře prodat nebo zastavit nějakou hodnotnou věc

• Gambling se stane jediným způsobem trávení volného času • Hráč ztrácí zájem o své blízké

• Začne hazard brát jako formu výdělku

• Hru vyhledává, aby zapomněl na problémy

Zdroje:

Kondice 9/2022

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3653612/

https://www.ahajournals.org/doi/full/10.1161/STROKEAHA.121.035386