Jet na tenhle závod bylo spontánní rozhodnutí, přihlášku jsme s kamarádkou Bárou posílaly ve čtvrtek, běželo se v sobotu. V rámci přípravy na Beskydskou sedmičku (101 km dlouhý závod přes vrcholy Beskyd) je potřeba sbírat výškové metry. A také si vyzkoušet extrémní podmínky, protože tyhle závody nejsou jen o silných nohách a kondici, často to bývá hlava, která vás nepustí dál.

Manžel nechápavě kroutil hlavou, proč se nepřihlásíme alespoň na půlmaraton, dva okruhy, když už má trávit celou sobotu sám s dětmi a já pojedu z Prahy takovou dálku. Odrazovalo mě, že bych běžela stejnou trasu dvakrát. A když jsem viděla předpověď počasí, -5 stupňů, pocitově -12 a sněžení, bylo rozhodnuto.

Do areálu u skokanských můstků jsme s Bárou přijely v 11, hodinu a půl před startem. K zázemí závodu jsme musely vyšlápnout kus sjezdovky. Těch pár set metrů nás jen utvrdilo v tom, že víc jak deset kiláků v tomhle terénu nedáme. Ufuněné a se zatuhlýma nohama jsme přišly ke startu, kde nás ve vteřině strhla naprosto úžasná závodní atmosféra! Žádná masovka, jen pár stovek vysmátých závodníků, organizátoři, kteří vás nabili pozitivní energií jen pohledem na ně a živá hudba. Vyhřátý stan plný jídla a pití, se spoustou sponzorů a partnerů akce, u kterých jste si mohli zakoupit nebo vyzkoušet nejnovější běžeckou výbavu.

My se přesunuli do druhého zázemí, kde už bivakovalo několik desítek lidí. Rozložené karimatky a spacáky, všude spousta oblečení a bot. Tihle si nepřišli zaběhnout jen desítku, ti tu stráví 24 hodin. Přijaly jsme pozvání na jednu z karimatek, kde jsme se převlékly, já si zabalila do batůžku hroznový cukr, kapesníky, náhradní ponožky a termofolii. Asi kdybych někde zapadla a čekala na pomoc. Dnes už bych balila jinak, ale já nevěděla, do čeho jdu.

Když jsme s Bárou rozmýšlely, jestli si brát přes boty nesmeky, skočil nám do řeči jeden z účastníků čtyřiadvacítky: „I kdybych běžel jen desítku, vezmu si je.“ Vypadal zkušeně, vůbec jsme s ním nerozporovaly a nesmeky si nandaly. Pak už jen rozložit běžecké hole, odskočit si a jít na start podpořit běžce, kteří se rozhodli absolvovat nejdelší vzdálenost. Atmosféra byla naprosto strhující, všichni skákali, tleskali, křičeli, moderátor by vás vyhecoval snad i na delší vzdálenost. Závod odstartoval a já sledovala, jak ti největší borci uhání do kopce směr Ještěd.

Teď jsme na řadě my. Desítkáři a půlmaratonci. Není nás ani stovka. Vepředu vidím známou tvář, Vítka Pavlištu, běží půlku. Snad mě na mojí desítce nepředběhne. Start. Tříkilometrové stoupání k Ještědu bylo extrémně náročné, nemít LEKI hole, lezu po čtyřech. Mrznou mi prsty na rukou, cítím i ty na nohou. Pořád někde lovím kapesníky, protože ta zima mi neustále spouští rýmu. V duchu děkuji manželovi, že mi vnutil svůj teplejší nákrčník. Z Ještědu vidím kvůli mlze sotva půlku, za to víc jak půlku zásob hroznového cukru mám v sobě. Nohy tuhnou, bolí, naštěstí do prstů se postupně vrátil cit a už mi nemrznou.

Seběh z Ještědu! Taková nádhera! Jestli si jsem v něčem jistá, tak to je běh z kopce. Zpevním střed těla, vycvaknu hůlky a chytnu je jen do jedné ruky. Nohy pustím, jak kdybych jela na lyžích šusem ze sjezdovky! Ani brzdit nemůžu, takže křičím: „Pozor, běžím, nemůžu to zastavit!“ Předbíhám několik běžců, kteří uskakují do strany. To bylo za odměnu! Konečně jsem se vydýchala a trošku si odpočinula. Ale brzy mě zpomalí další a další stoupání. A když už mám cíl na dohled, zjistím, že se musí celý obejít, samozřejmě do kopce. A seběh je už jen malý na závěr. Ten poslední kopec, to jsem si začala sahat na dno. Společně s dalšími běžci, kteří byli v mé blízkosti jsme si hodně zanadávali. Uklidňovalo nás jen to, že znova už to běžet nemusíme. Myslela jsem na ty, kteří tam budou kroužit 24 hodin! Kopla jsem do sebe asi pátý hroznový cukr a už jen odpočítávala metr po metru. Z deseti kilometrů bylo jedenáct. To jsem se ale dozvěděla až v cíli, protože když jsem si chtěla vypnout hodinky, zjistila jsem, že se mi, nevím proč, stopli po 400 metrech! To zabolelo! Ale podstatný je, že jsem to zvládla. Čas jedna hodina a čtyřicet minut. 19. z žen, 35. celkově. Z asi 50. Ale to není důležité. Vítek mě nepředběhl! A my s Bárou chceme v červnu zkusit štafetu, to bude teprve jízda!

Moje běžecká výbava

  • Spodní merino tričko (Bosa)
  • Funkční mikina (Drexiss)
  • Bunda (H&M) – tady by úplně stačila slabší větrovka, na tělo mi bylo teplo
  • Zateplené legíny (Pura Vida)
  • Merino ponožky (Moose) – příště bych vzala teplejší
  • Rukavice (Under Armour) – klasické běžecké mi nestačily, zvolila bych teplejší
  • Zateplený nákrčník (Cep)
  • Funkční, úpletem podšitá čelenka (Drexiss)
  • Nepromokavé boty (On)
  • Nesmeky (Runto)
  • Běžecké hole (LEKI)
  • Batoh (Kalenji) – Příště bych volila vestičku, která má vepředu kapsy, abych se rychleji dostala ke kapesníčkům, hroznovému cukru. Sundávat batoh při běhu a v rukavicích s holemi bylo hodně nepohodlné.

Zdroj:
Anna Štumpf