Pózuje na focení, usmívá se, stejně ochotně pak bude v pelotonu odpovídat na otázky a později i podepisovat sběratelské kartičky. V Praze je poprvé, ale bude se sem zase vracet v červnu. A prý rovnou na několik dnů. Alberto Contador, který před sedmi lety ukončil kariéru, se stal ambasadorem We Love Cycling a závodu L´Etape Czech Republic. V něm bude i startovat.
Závod má tři trasy (60, 100 a 130 km) a my dnes absolvujeme asi nejtěžší úsek – téměř 50 kilometrů a 950 výškových metrů. Tři větší kopce, z nichž dva mají převýšení skoro 250 výškových metrů, nechybí ani kostky v Roztokách.
Český cyklista Zdeněk Štybar a Alberto Contador na švihu.
Spolu s dalšími českými hvězdami a ambasadory závodu (Zdeňkem Štybarem, Jánem Svoradou, Tomášem Bábkem, Kristianem Hynkem, Terezou Vlk Huříkovou) jsme se vydali projet část trasy L´Etape vedoucí Křivoklátskem, což je jedno z nejkrásnějších míst pro silniční cyklistiku v Česku. Je osm stupňů, fouká studený vítr a sluníčko se ukáže jen na chvíli. Když jsem odjížděla z domu, jemně poletoval sníh, ale aspoň neprší.
Rodák ze španělského Pinta Alberto Contador má cyklistiku pořád v krvi. A v kopcích býval nepřekonatelný, což platí i dnes. „Když sednu na kolo, tak prostě jedu. L´Etape si ale chci užít a popovídat si s fanoušky.“ Ročně našlape okolo 14 tisíc kilometrů a navíc má svoji značku kol Aurum. Na něj usedá, když náš peloton startuje z Nižboru. První kopec na Zdejčinu jede ještě umírněně, v druhém táhlém z Hudlic se ale závodníci neudrží.
Tím definitivně odpářou naši pomalou skupinku a my jen vidíme, jak červený Enyaq ředitele závodu a balík cyklistů mizí v kopci.
Alberto Contador s Bratislavskými Bohyněmi a autorkou článku.
Dojedeme je až v Pivovar Matuška v Broumech. Kamarád mi podává natočené pivo a Jana Škanderová z Bratislavských Bohyní mě chytá za ruku: „Rychle pojď, jdeme se s ním vyfotit.“ Táhneme ho od roztočeného piva trochu stranou, abychom měly hezké fotky. Pořád se směje, i když ho fotíme na jeden a druhý mobil, i poté, co k nám dorazí oficiální fotograf a máme zase zapózovat.
Než stihnu sníst tyčinku, ředitel závodu Přemysl Novák nás řadí k další společné fotce a vyrážíme dál.
Křivoklátsko je vyhlášené mezi silničními cyklisty pro své krásné scenérie.
S Janou zvažujeme taktiku: odpojit se a jet s částí skupiny kratší trasu, anebo to dojet celé? V balíku se zapovídám, jede se mi dobře, bývám trochu paličatá, nechci to vzdát. Proto odbočím doleva na delší trasu.
Tempo je snesitelné, dokud nedojedeme do Roztok. Zde si cestu „zkrátíme“ přes kostky a začíná další táhlé čtyřkilometrové stoupání s převýšením 250 metrů. Propadnu se už na kostkách a zbytek trasy do Nižbora jedu „sólo“.
Osmikilometrový sjezd do Nižbora by byl normálně za odměnu, ale teď toho mám plné brýle, cítím, jak mi gore-texovou bundou profukuje ledový vítr, ruce se mění na kus ledu.
Vlastně sama nejedu: v zádech mám blikající doprovodné vozidlo, které se mnou jede až do Nižboru. Docela dobrá útěcha pro posledního v tomto „neoficiálním“ závodu.
Zdroj: Autorská reportáž
Sledujte nás v Google Zprávách