Moje babička je velká milovnice zvířat, a co si pamatuju, vždycky měla doma nějakého domácího mazlíčka, třeba kanárka Žužu, kokršpanělí fenku Bety, jezevčíka Edu nebo kocoura Olivera. Právě Oliver byl její poslední miláček, mourovatý, s průzračně modrýma očima a lesklou srstí, kterou si každé ráno myl svým jazykem na babiččině gauči. Olivera si babička zamilovala a celé její dny se točily jen kolem chlupáče. Hluboký vztah si k němu vytvořila i proto, že už žila několik let sama, a Oliver jí dělal často jedinou společnost. Vařila mu speciality v podobě kuřecích jatýrek nebo ledvinek, do hovězího masa mu přimíchávala mrkev, protože je dobrá na oči. Dokonce si na něj pořídila kšíry, a protože to Oliver vyžadoval ustavičným kňouráním, chodila ho každý den brzy ráno venčit. Oliver měl i svoje vlastní fotoalbum, kam mu babička pravidelně vlepovala nové fotky. Každý, kdo už je dlouhou dobu sám, jistě pochopí, že takový kocour může plně nahradit chybějícího člena rodiny – jejího manžela, mého dědu.

Stalo se to před několika lety na první adventní neděli, když mi babička volala, že s Olíkem není něco v pořádku. Zničehonic přestal jíst a odmítal i babičkou nabízené mlsky. Naopak hodně pil, zvracel a byl jako bez života, apatický ke všemu, celé dny prý proležel pod stolem a spal. Hlas babičky zněl zoufale a mně bylo jasné, že musíme zajet k veterináři, aby se na kocoura podíval. Minuty strávené v čekárně ordinace se zdály nekonečné. „Víte, Oliver sice není starý, ale má problémy s ledvinami,“ řekl veterinář po důkladném vyšetření a ultrazvuku. Vysvětlil nám, že onemocnění ledvin je u koček bohužel běžné a že za něj často mohou přidružené nemoci jako je cukrovka nebo vrozené vady. Což byl i případ tohoto kocoura. Dal nám pro něj antibiotika a doporučil změnu stravy. Ani po pár dnech se ale kocourův stav nezlepšil a týden před Štědrým dnem mi babička volala s pláčem. Oliver odešel do kočičího nebe, příčinou bylo akutní selhání ledvin.

Tohle pro ni budou hodně smutné Vánoce, problesklo mi hlavou.

„Babi, a nechceš si pořídit jinou kočku? Můžeme spolu zajet do útulku. Klidně hned,“ navrhla jsem do telefonu.

Tuhle možnost ale babička rázně zamítla. „Já už o žádné další zvíře nestojím. Ten pocit, když ti tvůj přítel odchází... to je prostě strašné a už nikdy to nechci zažít. Radši zůstanu sama.“

Jak babička trávila předvánoční týden, sice nevím, ale řekla bych, že po Oliverovi truchlila nejspíš každý den. S přítelem jsme se proto rozhodli udělat si v nabitém programu čas a 23. prosince navečer, místo abychom připravovali zeleninu na bramborový salát, vydali jsme se i s dárky k babičce, abychom ji potěšili. Cesta byla dlouhá a kvůli sněhovým podmínkám jsme museli jet opatrně, téměř šnečím tempem. Asi pět kilometrů od vesnice, kde babička bydlí, přítel zastavil na polní cestě. Všude bylo bílo.

„Musím si odskočit, už to nevydržím,“ mrkl na mě a vylezl z vyhřátého auta do mrazivého podvečera. Venku už byla tma jako v pytli. Odskočení mi přišlo nějak dlouhé, a tak jsem vzala do

ruky mobil a projížděla sociální sítě, když v tom přítel otevřel dveře u spolujezdce. V rukou držel schoulené koťátko, bílé jako ten sníh všude kolem nás.

„Podívej, tahle kočka se kolem mě začala motat, když jsem se vracel z pole. Asi se zatoulala.“

Koťátko na mě koukalo svýma roztomilýma očkama a hned se příteli vysmeklo pod rukama. Skočilo mi přímo do klína.

„Přece ho nenecháme tady venku, v tom mrazu,“ řekla jsem a hladila ho přitom po hebounké srsti.

„To teda nemůžeme. Navíc kolem jsou jen pole, žádné domy, kde bychom se mohli zeptat, jestli ho někdo nepostrádá,“ přitakal přítel a já hned věděla, jaký má plán.

Kocourka jsme přikryli dekou a on mi po zbytek cesty spokojeně vrněl na klíně.

Babička zrovna seděla u televize, uždibovala cukroví a sledovala zprávy, když jsem k ní zezadu přišla a pozdravila ji.

„Co tady děláš, holčičko? Dneska jsem vás nečekala, děti, myslela jsem, že přijedete až po svátcích,“ spráskla ruce a hned se začala strachovat, že nemá nic nachystáno.

„Babi, počkej. Jídlo jsme dovezli, teď si ale radši zase sedni,“ usmála jsem se na babičku.

Překvapeně na mě kulila oči, ale skutečně se usadila zpátky do svého ušáku.

Přítel čekal v chodbě s kotětem v náručí. Opatrně jsem ho od něj vzala a přinesla ho babičce.

„Vím, že jsi už jinou kočku nechtěla. Ale tahle si k nám našla cestu sama. Nemohli jsme ji nechat venku na poli, když řádí vánice. Zmrzla by.“

Měli jste vidět ty oči, které se staré ženě rozzářily, úplně stejně, jako když si malé dítě rozbalí vytoužený dárek. Zase spráskla ruce. „Co si s ním jen počnu?“ usmála se, zatímco kotě neobratně cupitalo k babičce. Co vám budu povídat, byla to láska na první pohled!

Babička hned vyndala misky po Oliverovi, do kterých nasypala jeho granulky, kterých se nebyla schopna zbavit. Přinesla pelíšek a kocour do něj ochotně vlezl. Během několika minut spal jako dudek, asi byl celý vyčerpaný z toho nevšedního zážitku.

„Babi, jak ho pojmenuješ?“ zeptala jsem se.

„No jak... přece Sníh. Copak bych mu mohla říkat jinak?“ smála se babička.

Když jsme od ní odjížděli, děkovala nám za toto vánoční překvapení a my na její tváři viděli, jak velkou radost jsme jí tímto neplánovaným dárkem udělali. Vlastně ne my, ale to malé, chlupaté kotě, které si nás vybralo samo.

Druhý den, zrovna když jsme jedli štědrovečerního kapra, mi na mobilu pípla zpráva. Psala babička.

„DEKUJU TI, HOLCICKO MOJE. DOUFALA JSEM, ZE SE MI OLIVER VRATI. A ON SE SKUTECNE VRATIL.MOJE VANOCNI PRANI SE SPLNILO. HEZKE VANOCE PREJE BABI A SNIH.“

Asi vám nemusím říkat, že nejenom pro moji babičku, ale i pro mě to loni byly ty nejkrásnější Vánoce, které hřály u srdce ještě dlouhou dobu.