Odmala prý byla zvyklá sportovat, pohyb vnímala jako nedílnou součást života. Závodně plavala a ve 14 letech přesedlala na koně, kteří se jí usadili hluboko v srdci. Nikdy se však naplno nevěnovala jen jednomu sportu, na amatérské úrovni hrála tenis, stolní tenis, volejbal, squash, jezdila na kole a běhala.
Kvůli špatnému kotrmelci si zlomila vaz
Když byly její dvě děti ještě malé, stal se jí úraz, který navždy změnil její osud. Při obyčejném dovádění na trampolíně dopadla při kotrmelci tak nešťastně, že si zlomila páteř a přerušila míchu. Rázem tak ochrnula. Dana si myslela, že její ochrnutí je jen dočasné a že brzy zase bude chodit. Největší motivací pro ni prý tehdy byly právě její děti, které potřebovaly mámu. I když jí lékaři nadějné vyhlídky nedávali. „Míchu nemám přerušenou, jen stlačenou a těžce pohmožděnou, takže po první operaci jsme čekali, jestli vše znovu naskočí tak, jak by mělo, až opadne míšní šok. To trvá 2–3 týdny a během této doby mi bylo jasné, že to nebude jednoduché. Měla jsem dvě malé dcery, za kterými jsem chtěla co nejdříve domů, tak jsem se rozhodla, že nebudu na nic čekat a musím se naučit dočasně fungovat, než zase budu chodit. Už je to ale 14 let, takže jsem ráda, že jsem na nic nečekala,“ vypráví žena, která své zranění statečně přijala tak, jak je.
Krátce po úrazu zase seděla na koni
Už 4 měsíce po úrazu opět v sedle
V motolské nemocnici absolvovala dvě operace. „Po druhé operaci mi doktoři dovolili si sedat a páteř zatížit, jenže jsem necítila zadek a nemohla se opřít o nohy, stále jsem někam padala, tak jsme začali trénovat stabilitu trupu. Z Motola jsem odjela na 4 měsíce na rehabilitaci do Kladrub, kde jsme se prostřednictvím různých cvičení snažili v těle zapojit co nejvíce svalů. Něco se zlepšilo, něco ne, nikdy jsem se ale nevzdala,“ říká. Největším hnacím motorem prý pro ni byly v nelehkých chvílích právě děti a jejich upřímná radost a chuť do života.
Tu neztratila ani Dana, která se už 4 měsíce po druhé operaci posadila zpět do koňského sedla! „První dojem byl strašný, ta jistota po letech v sedle byla pryč, žádná možnost chytit se nohama, tehdy jsem si myslela, že to nepůjde,“ vzpomíná. Co jí jízdu na koních tehdy nejvíce usnadňovalo? „Nejvíce mi pomohli přátelé, kterým jsem dodnes vděčná. Dali mi tolik svého času a trpělivosti, abych se po velmi malých krůčcích mohla zlepšovat. Zlomem bylo pořízení mého vlastního koně, kterému jsem věřila a on byl na mě opatrný, teprve tehdy jsem uvěřila, že skutečně začnu zase jezdit.“
Díky segwayi může drezúrovat koně
Dana na koních nejen jezdí, ale také je trénuje, a to díky speciálnímu segwayi, který je upravený na sezení a v podstatě jí tak nahrazuje nohy. Bez problémů se s ním dostane i do písku nebo na louku. „Koně a zvířata obecně jsou úžasní v tom, že jim je jedno, jestli máte nějaký fyzický hendikep, oni vás hodnotí jen podle vašeho chování. Takže když je něco učím, hledám způsob, jak jim to vysvětlit ze své pozice. Dá to více práce, trvá to déle, ale principy i cíle jsou vlastně stejné. A když se daří, tak je to ten nejkrásnější pocit na světě,“ usmívá se. Kromě koní se závodně věnuje také curlingu – disciplíně, ke které se dostala právě díky svému zranění. „Nikdy by mě nenapadlo, že tuto úžasnou hru bych mohla někdy zkusit. Dívala jsem se na curling v televizi a fascinoval mě. Když jsem po úrazu viděla inzerát, že hledají hráče na vozíku, neváhala jsem a jela si to vyzkoušet. Byla to láska na první pohled.“
Už 14 let je na invalidním vozíku
S curlingem až na mistrovství světa do Kanady
Curling je zimní halový sport, který probíhá na ledové ploše se speciálně upraveným povrchem. Od roku 1998 je také plnohodnotným olympijským sportem. Týmy posílají po ledě kameny do cílového prostoru – tým získává body za své kameny, které po odehrání všech kamenů skončí blíž ke středu než kameny soupeře. Na jaké sportovní úspěchy je Dana Selnekovičová nejvíce pyšná? Jednoznačně na ty, které jí přinesl rok 2022. „Nejdříve se mi podařilo s mým koněm umístit se na 3. místě na Mistrovství ČR v paradrezuře. Na podzim jsme s curlingem vyhráli mistrovství světa B a postoupili mezi elitní světovou skupinu 12 týmů. Tento úspěch se nám podařilo potvrdit v březnu na MS v Kanadě, kde jsme obsadili krásné 8. místo,“ vyjmenovává své úspěchy.
I přes svůj hendikep je nadšená sportovkyně
Hlavní je se nevzdávat
Život jí prý nejvíce usnadňují lidé v jejím okolí a sportovním týmu. A také vůz Toyota. Po úraze prý částečně změnila prostředí a do života jí přišli lidé vstřícní, nesobečtí, ochotní pomoct. „Je to trochu jiný svět, který mnoho lidí nikdy nepozná, a to je možná také důvod, proč nyní pracuji ve spolku Cesta za snem, kde se snažíme spojovat svět zdravých a hendikepovaných prostřednictvím sportu.“ Přesto je motivace lidí s podobným osudem prý jedna z nejtěžších věcí, co zná. „Chtěla bych poradit, aby se lidé nevzdávali toho, co mají rádi, i když to na první pohled vypadá složitě. Někdy i cesta je cíl a usilovat o to, co vám přináší radost, a vidět, že pomaličku jdete kupředu, je mnohem víc, než jen pasivní čekání na to, co život sám nabídne,“ uzavírá svůj příběh sportovkyně, jejímž velkým snem je dostat se s týmem na paralympiádu. Tak jí držme palce!
Zdroje:
Magazín Kondice 04/23
https://www.cestazasnem.cz/
