Vztah člověka a kočky trvá podle některých pramenů celých 10 000 let. Od časů těch afrických divokých po domestikované princezny ležící na poduškách s námi ušly velký a fascinující kus cesty. Egypťané věřili, že jsou magické a božské, Číňané, že přinášejí štěstí. Micinky měly našlápnuto opravdu dobře, leč jen do temné doby, kdy jim středověcí Evropané přisoudili tvář démona.

V roce 1484 vydal papež Inocenc VIII. papežskou bulu umožňující upálení každého, kdo by měl cokoli společného s čarodějnictvím, pročež jednou z významných čarodějnických charakteristik bylo vlastnictví kočky. Plameny si tak začaly nelítostně brát jednu kočku za druhou i s jejich majiteli.

Jak rostla hysterie kolem čarodějnictví, stále více se rozmáhalo pronásledování koček a jejich pánů. Hon pokračoval několik desetiletí. Až na počátku 16. století se na dvoře krále Jindřicha VIII. objevil hrdina. Muž, který se nebál mít rád kočky. Kardinál Wolsey. Jeho mimořádná inteligence, píle a smysl pro diplomacii mu pomohly v tom, že navzdory zakázané lásce nakonec ovládl celou Královskou radu. A nikoliv sám – i se svými kočkami. Tiše a se zjevnou zbožností s ním seděly při mši, obklopovaly ho při veškerých královských záležitostech, doprovázely při diplomatických cestách, nechyběly u státních večeří.

Dodnes je v centru britského města Ipswich velkolepá socha kardinála Wolseyho sedícího v dlouhé róbě na luxusním trůně s kočkou po boku. Četné zdroje uvádějí, že to byl právě on, kdo po dlouhé době kočky definitivně rehabilitoval a otevřel jim znovu cestu do lidských srdcí, příbytků a postelí. Od té doby už se své příležitosti nepustily a v historii společného soužití zanechávají stejně nesmazatelné stopy jako jejich štěkající souputníci.

Zdroj: Youtube

Vesmírná kadetka Félicette

Pokud se zeptáte, které zvíře letělo do vesmíru, většina lidí si vzpomene na Lajku. Pravděpodobně jen velmi zanedbatelné množství zasvěcených zmíní též Félicette – černobílou krasavici, která se obětovala vesmírnému výzkumu za kočky. Její příběh začal v roce 1961 po úspěšných letech supervelmocí, které posílaly zvířata do vesmíru. Sérii vlastních misí se rozhodla uskutečnit i Francie, která místo psů či opic vsadila na kočky. Vesmírným vědcům bylo po důkladném výběru nakonec předáno čtrnáct potenciálních mňoukajících kosmonautů. Aby k nim výzkumníci zbytečně nepřilnuli, měly kočky místo jmen přidělená pouze čísla.

Všech čtrnáct bylo vybaveno elektrodami pro záznam mozkové aktivity, prošly klasickým „výcvikem astronautů“, donekonečna byly otáčené v „odstředivkách“ simulujících sílu vzletu, a aby se otestovala jejich reakce na pobyt ve stísněném prostře- ❱❱ dí, zavírali je na dlouhou dobu do miniaturních boxů. Na záludnou misi byla nakonec pro svou mírumilovnou a klidnou povahu vybrána právě Félicette, tehdy pouze C341. Vypuštěna ze základny v saharské poušti dosáhla výšky asi 160 km. Reference hovoří o „krátké“ cestě trvající 15 minut, během nichž vědci sledovali dýchání i srdeční frekvenci „pokusného subjektu“ pomocí řady elektrod implantovaných do jejího těla. Teprve když se vrátila na Zemi, dostala výsadu vlastního jména. Černobílá kráska, která zažila něco, co silně připomínalo kočičí peklo, získala pojmenování Félicette, paradoxně znamenající štěstí. Tahle kočička totiž měla všechno kromě něj. Dva měsíce po přistání byla usmrcena, aby mohli vědci provést pitvu a zjistit, jak vesmírný výlet ovlivnil organismus malé cestovatelky. Později přiznali, že se z ní nedozvěděli nic užitečného.

V roce 2019 byla na půdě Mezinárodní univerzity kosmonautiky ve Štrasburku odhalena bronzová socha krásné Félicette. Iniciátoři aktu k tomu sdělili: „Je čas, aby ‚Astrocat‘ dostala památník, který si právem zaslouží…“

Náčelnice stanice Tama

Její příběh se začal psát na konci 90. let minulého století. Kotě, později pojmenované Tama, žilo s kolonií divokých koček poblíž nádraží Kishi – konečné ze čtrnácti zastávek na čtrnáctikilometrové trati spojující několik malých japonských obcí s městem Wakajama. Zatímco kočičí družina se držela spíš dál, Tama využívala náklonnosti cestujících, které si rychle získala svou roztomilostí a přítulností. Když měla být trať kvůli finančním potížím uzavřena, byla to právě Tama, která dala na frak všem potenciálním sponzorům a investorům. Tehdejší neformální vedoucí stanice Toshiko Koyama se mezitím ujal péče o toulavé kočky a Tamu adoptoval. Když viděl, jaké emoce v lidech vzbuzuje, dostal geniální nápad. Pro micinku nechal zhotovit čepici přednosty stanice a oficiálně ji jmenoval prvním kočičím železničním přednostou v Japonsku.

Její jedinou povinností bylo stát se tváří chudičké železnice a objevovat se v propagačních materiálech a v médiích. Cestující i železniční personál Tamu natolik zbožňovali, že na stanici záhy objednali její malovaný portrét, který dodnes visí vedle mnoha jejích dalších fotografií v obchodě se suvenýry ve stanici Kishi. Tam si návštěvníci mohou koupit vše – od odznaků a přívěsků na klíče s její podobiznou až po sladkosti značky Tama. Místo platu dostávala vybrané kočičí jídlo a stálou přízeň všech. V roce 2008 pak byla jmenována „supervedoucí stanice“, a guvernér prefektury ji dokonce pasoval na rytíře. Dostala při tom tmavě modrý slavnostní oděv s bílými krajkovými volány na krku a na malou zastávku s jediným nástupištěm za ní začaly přicházet tisíce turistů. Podle studie, kterou provedl profesor Katsuhiro Miyamoto z Kansai University, se odhaduje, že přítomnost Tamy na stanici během roku přilákala o 55 000 cestujících více a za své celkové působení ve funkci přednosty stanice v letech 2007 až 2015 přispěla do místní ekonomiky částkou více než 1,1 miliardy jenů.

Aby železnice ještě více vydělala na Tama-šílenství, najala průmyslového designéra Eiji Mitooka, autora mj. elegantních kulovitých vlaků, aby kompletně přepracoval exteriéry a interiéry zdejší lokálky na linku s tematikou Tama. Zrodila se „tamská železnice“ zevnitř i zvenčí inspirovaná hlavní hrdinkou. Když se na kterékoli stanici na trase otevřou dveře, z hlásičů se navíc ozve mňoukání – skutečný záznam Tamy.

Kočička zemřela v požehnaných šestnácti letech. Jejího pohřbu na nádraží se zúčastnily tisíce lidí, kteří tu zanechali záplavu květin a plechovek s tuňákem. „Ctihodná velitelka stanice“, jak se jí stále říká, byla poté ještě zvěčněna postavením svatyně o velikosti telefonní budky na nástupišti Kishi a v japonské šintoistické náboženské tradici povýšena na bohyni Wakayama Electric Railway.

Hvězda Orangey od Tiffanyho

Aby někdo nepojal podezření, že kočičí síň slávy je snad genderově nevyvážená, nutno zmínit i nezapomenutelné zásluhy kocourů. Kdo si vzpomíná na film Snídaně u Tiffanyho, nutně se mu hned kromě výstřední Audrey Hepburnové vybaví i mohutný oranžový kocour. Ve filmu od své svérázné paničky nedostal ani jméno, ale ve skutečnosti se jmenoval Orangey nebo také Orangey Minerva. Šlo o filmovou hvězdu první kategorie, jejímž majitelem byl slavný trenér zvířat pro umělecké záměry Frank Inn. Ten se mimo jiné podílel též na „herecké“ průpravě filmové Lassie či Higginse alias Benjiho ze stejnojmenného seriálu a mnoha dalších zvířecích hrdinů.

Orangey – na rozdíl od psích herců z dílny populárního trenéra – nebyl žádný oddaný mazlíček. Silné pouto měl pouze s Frankem Innem. Na druhou stranu ho však provázela pověst dokonalého profíka. Inn ho poprvé vytrénoval pro svůj debutový film Rhubarb (Rebarbora), kde si Orangey zahrál kočku, která po svém excentrickém majiteli zdědí miliony a basebalový tým k tomu. Že byl Orangey v roli excelentní, dokazuje i fakt, že za herecký výkon získal obdobu filmového Oscara – cenu PATSY. Pak už šel z role do role. Při konkurzu na Snídani u Tiffanyho byl komisí jednohlasně vybrán coby „skutečná kočka newyorského typu, přesně to, co chceme“. I za tento film získal Orangey svého Oscara. Ve vážnější poloze se pak ukázal v roli Mouschiho v Deníku Anny Frankové, zvládl také kultovní sci-fi The Incerdible Shrinkin Man a mnoho dalších. Jeho kariéra trvala dlouhých šestnáct let a není divu, že kanadská filmařka Sofia Bohdanowiczová o něm po letech natočila snímek s názvem Nejpracovitější kočka v šoubyznysu mapující celý jeho profesní život.

Jisté také ale je, že mňoukající hvězda měla mezi herci a filmaři přezdívku „nejzlomyslnější kočka světa“. Její největší plus spočívalo v profesionalitě, schopnosti zůstat na place i celý den a dělat to, co se od ní žádalo. Někdy jí však po natočení některých scén přece jen došla trpělivost a utekla, což mnozí přirovnávali k rozmarům kolegů z řad dvounohých celebrit. I sebenákladnější produkce tak musely být zastaveny, dokud se Orangey nenašel. Prý to občas trvalo dlouhé hodiny. Velmi často také – samozřejmě po kvalifikovaném odehrání scény – své spolupracovníky napadal, kousal je a hlasitě na ně syčel. Nebylo prý výjimkou, že šrámy si odnášel celý štáb. Vyprávět mohla i samotná Audrey Hepburnová, která ale coby vášnivá milovnice zvířat měla pro kocourka pochopení za každých okolností. Prý se při natáčení nadřel jako nikdo jiný a musel přinášet velké oběti. Když coby Holly Golightly ve Snídani u Tiffanyho musela podle scénáře vyhodit Orangeye z taxíku do lijáku, pukalo jí srdce a později scénu nazvala „jednou z nejnechutnějších věcí, kterou kdy musela ve filmu udělat“.

S přibývajícími lety měl Orangey kaskadérské dvojníky, nicméně před kamerou zvládl stát až do svých posledních dní. Pohřben byl na hřbitově ve Forest Lawn Memorial Park v Hollywood Hills, kde dodnes odpočívá údajně ve společné hrobce s Frankem Innem…

A co další slavné kočky?

Krymský Tom

Kocoura, známého spojením s britskou armádou během krymské války, našel poručík William Gair v Sevastopolu po ročním obléhání zcela zdevastovaného města v roce 1855. Vojáci se zvířete ujali a zatímco sami umírali hlady, protože jídlo už nikde nebylo, pozorovali, že Tom má naducané bříško a tváří se docela spokojeně. Když ho jednou sledovali, dovedl je do tajných skrýší zásob potravin, díky nimž všichni muži přežili. William Gair přivezl po válce Toma do Anglie, kde se těšil značné úctě. Po smrti byl kocourek vycpán a předán institutu Royal United Services.

Starosta Stubbs

Poté, co se obyvatelům obce Talkeetna na Aljašce nelíbil žádný z kandidátů na místního starostu, rozhodli se zvolit toulavou zrzavou kočku známou ve městě jako Stubbs. Kancelář mu byla zřízena v místním obchodě se smíšeným zbožím, kde působil takřka dvacet let… Každé odpoledne tu bylo možné zastihnout kočičího starostu, jak si vychutnává sklenici vody a kočičí šunku.

Zemřel v roce 2017 obklopen svými voliči.

Zachránce Bob

James Bowen, spisovatel a autor mezinárodních bestsellerů, býval bezdomovec a narkoman, dokud nepotkal roztomilé zrzavé kotě s infikovanou ranou na noze. Smutná situace mláděte přiměla zkrachovalého hudebníka, aby se vzdal žebrání a života s heroinem a místo toho se postaral o někoho, kdo ho potřebuje. Kotě dostalo jméno Bob. Stali se nerozlučnou dvojicí. O mňoukajícím kamarádovi vydal James Bowen několik celosvětově úspěšných knih, nahrál o něm řadu skladeb ve studiích Abbey Road a příběh se dočkal i zfilmování.

Zdroje:

Květy 2023-24

https://protectapet.com/blogs/blog/famous-cats-of-the-world