Není pravda, že bych neuměla lyžovat. Umím to, ale sjezdovky mě tak nějak nebaví. Spatra vyjmenuji sto plus jedna důvodů. Od přecpaných sjezdovek plných psychopatů s nejnovější výbavou, až po traumatické zážitky z dětství v podobě zadku jakéhosi tatínka na mém obličeji, kterému jsem na dětské sjezdovce podjela nohy. A přidám fakt, že většina sjezdovek v okolí mých rodných Velkých Hamrů končí na mé poměry dost rychle potokem, parkovištěm nebo aspoň nějakým srázem.

Nebudu popírat ani to, že se na sjezdovkách bojím. Že nezastavím, že spadnu, že mě někdo srazí, že já někoho srazím. Vím, že pocity ohrožení života výrazně umocňovaly dvacetikilové lyžáky a téměř dvoumetrové lyže poděděné po patnácté generaci. Byla jsem ujištěna, že pokud jsem to zvládala i na tomhle „stroji“, budou pro mě carvingy procházkou růžovou zahradou. Dobře, mám to v plánu. Ale teď nepodcenit ty děti. Než se začnou bát. Než si udělají nějaké trauma. Nemusí je to bavit, nemusí v tom být dobré, jen ať nemusí celý život vysvětlovat, že jim to prostě žíly netrhá (a že to není tím, že by to neuměly, protože pro většinu lidí „nelyžovat“ rovná se „neumět to“, protože jinak vás to prostě musí bavit – nemusí, zeptejte se lidí z hor).

První pokus začal tím, že jsem od sousedky koupila báječné dětské lyžičky. Leží třetím rokem na půdě. Třeba dítě číslo tři je vyzkouší. Pokračovalo to tím, že mi druhá sousedka věnovala lyžáky. Jsou už druhým rokem na půdě a netuším ani, co je to za velikost. Píšu si za uši to zjistit, ale tehdy v červnu jsem to nějak neřešila.

Letos jsem udělala první vážný krok: objednala jsem své sedmileté dceři a pětiletému synovi instruktora. Půjčili jsme vybavení. Na hodinu a půl jsem zmizela z dohledu, aby se minimalizoval efekt maminky. Bertík dostal záchvat už při nasazení přilbičky v půjčovně. „Tlačí!“ řval jako smyslů zbavený. Zoufalá instruktorka vyhrabala někde dospěláckou a společnými silami jsme mu ji nasadily na čepici. Vyplatil se ale trik vzít s sebou i jejich kamarády a stádní efekt zafungoval. Na svah odešli všichni.

Po hodině a půl jsem přicházela ke sjezdovce a už z dálky viděla svého pětileťáka plužit za instruktorkou těch 20 m mírného kopečku. Ve mně se ozvalo obří UF. Bohužel, to taky bylo naposledy, co tak nějak jel. Klárku jsem neviděla vůbec. Odmítala se instruktorky pustit i na dálku bylo jasné, že vydatně fňuká a prudí. Tak nic.

Ještě chvíli jsme děti pozorovali z dálky. Z pěti malých lyžařů Rýparovi spolehlivě pod pidikopečkem sundali lyže a těch pár metrů šli pěšky. Bertík to vytunil ještě tím, že lyže nosil tak blbě, že mu je nakonec instruktorka donesla nahoru taky. Tam si oba sedli, složitě si nazouvali lyže, Bertíkovi bylo všechno celkem jedno a ryl se ve sněhu, Klárka nadávala, brečela a olizovala si nudle. Za 20 minut sjeli oba kopec jednou. Bertík měl jedno oko pod čepicí a obří helma mu padala z hlavy. Kolem jedoucí instruktor ho sebral, hlavu mu opravil a přivezl mi ho s omluvou, že už to asi nemá smysl. Z mého zoufalého výrazu pochopil, že jsem asi celkem zklamaná, tak se omluvil s tím, že jde ještě pro jednu holčičku. Když za pět minut opět stál u mě a vedl mi Klárku, raději ujel.

Než jsem otřela všechny nudle a slzy, instruktorka jen opatrně hlesla, že „určitý pokrok tu byl“ a odjela se podle mě opít. Pustit se do výuky dětí na vlastní pěst považuji za naprosté šílenství a učit dobrovolně cizí? Blázni. Ale díky bohu za ně.

Cestou k autu Klárka usilovně nadávala a brečela zároveň. Zamrazilo mě, když mi řekla, že už na lyže nikdy nepůjde, protože byla prostě nejhorší. Byla, ale nenapadlo mě, že už to chápe, ach jo. Zcela spokojený Bertík s promočenou rukavicí od rejpání se ve sněhu mi sdělil, že zítra jde klidně zase a že k příštím Vánocům chce „snejbord“ (doteď nevím, zda chce skateboard nebo vážně snowboard).

Přemýšlela jsem, co jim říct. Jasně, měla jsem chuť je seřvat, že se nesnažili a jsou to telata. Ale bylo mi jasné, že to k ničemu nebude. Vysvětlila jsem jim, že je super, že se na lyžích vůbec udrží, že i to je těžký. Ve mně to ale vřelo. Že ani tohle nebude bez problému. Že zrovna moje děti na ten sport obecně moc nejsou. Že jsou to moje nešikovné geny. Že je tlačím do něčeho, co mě samotnou nebaví. Že jsem zkrátka špatný rodič.

Nakonec jsem je přihlásila na jednotýdenní Hravé lyžování. To by v tom byl čert, aby se za týden něco nenaučili. A na mě už pak bude jen s nimi na ty lyže jezdit. Zvlášť když jsme na severu skoro každý víkend.

Děti se za týden lyžovat naučily. Akorát ne ty moje. Video ze závěrečného slalomu jsme sledovali doma z gauče, bezpečně zavření v karanténě, na osmý pokus konečně oprávněné.

Když jsem si o týden později četla článek naší šéfredaktorky Míši o dětech a lyžování, smála jsem se sama sobě tak, že si ode mě časopis vyžádala paní manikérka, u které jsem jím listovala.

Všechno to tam bylo.

Mám úplně běžné malé lyžaře!