„Teto, já se budu bát,“ říká mi desetiletý synovec Jindra, když mu doma na mobilu ukazuji visutou lávku Sky Bridge 721. „Točí se mi hlava, už když lezu na rozhlednu,“ hlásí. Pak si ale vzpomene, že na Dolní Moravě je taky Mamutíkův zážitkový park či bobová dráha a běží si sbalit batůžek.
Právě v Mamutíkově zážitkovém parku dopoledne začínáme. Tedy já piju kafe, zatímco synovec s osmiletou neteří uvízli snad na hodinu v mamutovi. Tedy v největším modelu mamuta na světě - je vysoký 13 metrů, má dvě patra a děti dolů sjíždí po čtyřiadvacetimetrovém tobogánu. Pozvání dovnitř s díky odmítám, čímž přicházím například o šplhací tunel, lanové liány či jeskyni s autentickým řevem mamuta.
Raději nastavuji tvář podzimnímu sluníčku, zatímco děti s nezdolatelnou energií obíhají kolečko - dvě patra nahoru a skluzavkou ven, dokud nezjistí, že z pračlověka se mohou docela rychle přetransformovat na Tarzana. A to na dřevěných chodnících zavěšených mezi stromy a na létajících lijánách. Že bych si dala druhé kafe?
Zatrnu, když se rozběhnou k vodnímu parku. Přece jen jsou to "půjčené" děti a nechci je večer vrátit unavené a ještě k tomu zmáchané. Ale odloudit je jinam, není v mých silách, běhají po parku jako uhranuté. Voda totiž v horní části areálu vyvěrá v potůčcích, které se větví a vytvářejí ramena regulovatelná stavidly, mizí pod povrchem a roztáčí mlýnské kolo. Názorně je tu vysvětlené, jak funguje jez, buchar nebo závlaha. A tak dětem, jejichž ruce zrovna tahají z vody velké balvany, rychle nabízím další návnadu: "vy už nechcete jít na bobovou dráhu?" „Hurá!“ volají.
95 metrů nad zemí
Mamutí horská dráha startuje o pár metrů dál a brzy zjišťujeme, že usednutím do bobu jsme se vyhnuli frontě na lanovku, která končí u chaty Slaměnka a u Stezky v oblacích v nadmořské výšce 1100 metrů. Další možností je vyšlápnout si to po svých, což volí spousta turistů.
Nahoře vystupujeme z horské dráhy a ještě než se sebevražedně vrhneme dolů, jdeme si prohlédnout letošní novinku Sky Bridge 721, nejdelší visutý most na světě, který se objevil i na obálce amerického časopisu Time.
„Teto, ty tam asi hodně chceš,“ sonduje situaci Jindra a pak mě rychle ujišťuje, že to určitě zvládne.
Jdeme tedy na to: na 721 metrů dlouhou lávku visící 95 metrů nad hlubokým údolím, která spojuje jeden horský hřeben s druhým. Most drží šest hlavních nosných a 60 větrných lan různého průměru a stavěli ho dva roky.
Procházíme turniketem a za chvíli máme pod nohama majestátní údolí Mlýnského potoka. Na podzim ho zdobí odstíny žluté a hnědé a odpolední sluníčko ho halí do příjemných tónů. Polka před námi se křečovitě drží zábradlí na 1,2 metru širokém chodníku, zatímco můj malý hrdina se rozhlíží kolem sebe a hlásí: „Se mnou to nic nedělá.“ Most je plný turistů a postupujeme po něm pozvolna, možná ale právě díky tomu se synovec nebojí.
V zádech necháváme Slaměnku a Stezku v oblacích a přecházíme na Chlum, protější horský hřeben. Až ke konci se most lehce rozhoupe, ale to už jsme v "bezpečí." Děti jsou nadšené, na rozdíl od paní z Polska to zvládly s přehledem a tak cvakáme sérii fotek.
Zpět se vracíme oklikou - po dva kilometry dlouhé naučné stezce Most času, která nám po celou dobu nabízí výhled na visutý most.
Po rychlé svačině v chatě Slaměnka nás konečně čeká vytoužený sjezd Mamutí horskou dráhou do údolí. Desetiletý synovec jede sám (dost se o něj bojím, zodpovědnost za cizí děti je mnohem tíživější než za ty vlastní), za ním usedám do bobu já s Lidunkou. A je to teda jízda! Dráha je dlouhá tři kilometry, vede lesem i po otevřených pláních a dá se to na ní rozpálit až na padesátikilometrovou rychlost. V pětadvaceti bleskurychlých zatáčkách se zdolává převýšení 364 metrů.
Na jumpech (jsou celkem čtyři) s Lidunkou pištíme strachy, když bob dojede ke dvěma karuselům, tedy otočkám o 360 stupňů, musí nás být slyšet až v nedalekých Králikách. Umírám strachy a za každou zatáčkou očekávám vyklopený bob se synovcem, který se nám hned na začátku ztratil z dohledu.
Nevyboural se. Stál se zářícíma očima na dojezdové rampě dráhy a hlásil: „Teto, to bylo úžasné!Skoro vůbec jsem nebrzdil.“ A tak mě vůbec nepřekvapilo, když jsem krátce poté, co jsme vyjeli z Dolní Moravy, viděla ve zpětném zrcátku dvě tvrdě spící děti.
Po svých do přírody
Koho atrakce nebaví, může si Masív Králického Sněžníku, jehož je Dolní Morava výchozím místem, prozkoumat po svých. Třeba se vydat na nejvyšší vrchol v okolí, Králický Sněžník do nadmořské výšky 1424 kilometrů.
Túru je možné začít v Dolní Moravě (první úsek si lze zkrátit lanovkou), od visutého mostu se jde po modré turistické značce před Podbělku, Sušinu, Stříbrnickou. Až na vrchol pak vystoupáte po červené. Kousek pod Sněžníkem míjíte základy někdejší Lichtenštejnovy chaty, trojmezní kámen Českého království, Moravského markrabství a Kladského hrabství, a taky sošku slůněte. Žulová plastika zde byla postavena roku 1932 jako upomínka na desáté výročí vzniku uměleckého spolku Jescher. Je odtud krásný výhled na hřeben Jeseníků s vrcholem Praděd.
Snad ale budete šikovnější než já. Když jsem tu před dvěma lety byla s kamarádkami, cestou zpět jsme se ztratily a pak po lese lovily telefonní signál, abychom se na mapách zorientovaly.
Tam a zpět je to dvacetikilometrová túra. V autě mi tehdy neusnuly, a tak jsme mohly plánovat, kdy se na Dolní Moravu vrátíme.
Zdroj:
časopis Kondice, www.kudyznudy.cz, www.dolnimorava.cz