Nebojte se kritiky – 8 tipů, jak se naučit přijímat kritiku

Nebojte se kritiky – 8 tipů, jak se naučit přijímat kritiku
Kritika v nás vyvolává paralýzu. Zatemní hlavu, rozpumpuje srdce, zvýší tlak, vzbudí úzkost a vlnu sebeobviňování. Nebo naopak agrese. Jak ji zvládnout s nadhledem a grácií? A hlavně jak díky ní růst? Otevřete kritikovi dveře.

„Cože, už zase špagety?“ prohodí manžel otráveně na adresu večeře. „Víš, že ti červená nesluší, tak proč si to kupuješ?“ spráskne ruce vaše matka nad novým kouskem garderoby. „Ty děti strašně rozmazluješ. Tohle bych já Zdendovi nikdy nedovolila, ten musel poslouchat,“ komentuje tchyně vaše výchovné snažení. „Se nediv, že se o tobě říká, že jsi fiflena, když se tak výrazně maluješ,“ zareaguje kamarádka na vaši novou rtěnku. „Poslední dobou jste nesoustředěná a děláte spoustu chyb. A taky jsem si všiml, že chodíte pozdě,“ kárá vás šéf. Jak na takovou kritiku reagujete? Cítíte potřebu okamžitě druhého odpálkovat do patřičných mezí nebo touhu stát se neviditelnými a zmizet?

 

Útok nebo útěk

To jsou dvě základní reakce na kritiku. Ta v nás často spouští velice silné emoce a fyzickou odezvu: vztek, odpor, strach, úzkost, mžitky před očima, v hlavě zatmění, rudnoucí tváře, zrychlený dech, přeskakující hlas, tělo sevřené nebo naježené, připravené zaútočit. Nebo utéct. Reagujeme buď ve stylu: „Cože? To si ze mě děláš legraci? Vždyť to není pravda! Radši se podívej na sebe!“ nebo: „Já vím, promiň, máš pravdu. Omlouvám se, totálně jsem to zvorala. Hned to napravím. Je mi to fakt trapné,“ popřípadě poníženým mlčením.

 

A co konstruktivní kritika?

„Kritika je vždycky riskantní, pouštíte se na tenký led. A to i v případě takzvané konstruktivní kritiky. Ta sice má pomáhat, ale často obsahuje – nebo v ní kritizovaný cítí – osobní osten, který v nás vyvolává pocit úzkosti,“ vysvětluje psycholog Tomáš Novák, autor mnoha příruček o asertivitě. Konstruktivní kritika je podle něj ta, která druhému nevadí. A to je samozřejmě na výsost individuální. Reakce na kritiku souvisí s tím, KDO nás kritizuje, JAK a především jak to máme sami se sebou. Jaký jsme osobnostní typ, jak velkou máme sebedůvěru. Zkrátka jak jsme duševně zralí a „v pohodě“. Někteří lidé jsou podle Nováka nekritizovatelní. Ne pro svoji bezchybnost nebo mocenskou pozici, ale proto, že na to vnitřně nemají, kritiku neunesou a reagují na ni nepřiměřeně. To je případ lidí vztahovačných, narcistních, depresivních, masivně úzkostných a podobně.

 

Kritika je ale nepříjemná nám všem

Většinou si ji bereme příliš osobně, neumíme na ni reagovat klidně, s nadhledem. „Nejprve jsem nabízela kurzy dávání zpětné vazby. Klienti mi po nich říkali: ‚No jo, tak teď už ji umíme dávat, ale jak ji přijímat?‘“ vzpomíná lektorka a konzultantka v oblasti osobního rozvoje Barbora Vacková. „Uvědomila jsem si, že s tím spousta lidí opravdu bojuje. A při rešerši jsem zjistila, že zatímco článků a knih o dávání zpětné vazby je nekonečně, o přijímání kritiky toho najdete nepoměrně méně.“

S tím, že neumíme uvolněně a „zdravě“ reagovat na kritiku, souhlasí i psycholožka a lektorka kurzů asertivity Emilie Šípová: „Kritika souvisí s hodnocením a porovnáváním. Máme představu, že existuje nějaká objektivní pravda, jak věci mají správně být a správně se dělat. A kritik vás, vaše jednání porovnává s touto zdánlivě objektivní pravdou, se svou představou, ‚jak to je správně‘.“ Takovému hodnocení jsme vystaveni od dětství. Jako děti neustále slýcháme: „Takhle to nedělej,“ „Nemluv tak nahlas,“ „Proč jsi namaloval ten strom fialový, je přece zelený,“ „Učeš se, vždyť jsi jak Rozára,“ „Furt se tak necpi, budeš tlustej a děti se ti budou smát.“

 

Jako děcko před tabulí

„Dítě si přeje především být milováno a přijímáno. Proto se přizpůsobujeme představám rodičů, učitelek a dalších, snažíme se vmanévrovat do škatulky, kterou nám těmito hodnoceními připravili. Proto také v sobě některé projevy potlačujeme a tím v nás vznikají pochyby o sobě samých, o tom, jací jsme, co chceme a jak se projevujeme,“ vysvětluje psycholožka. Kritika nám tyto sebepochyby připomíná, oživuje je. Proto nejsme schopni přistupovat k ní uvolněně, s nadhledem a sebedůvěrou. Vnímáme ji jako hodnocení nás samých, jako nemilosrdné srovnání s tím, jací máme „správně“ být. Cítíme ji jako hrozbu, ohrožení našeho já. Na to odpovídá amygdala, nejstarší část mozku. Slouží jako emoční paměť a zodpovídá za instinktivní chování, které reaguje na prazákladní emoce typu strach a ohrožení. Proto máme tendenci odpovídat na kritiku zkratkovitě, takzvaným emocionálním šokem, který nás paralyzuje. „Každá kritika v nás automaticky vyvolá vzpomínky na nás jako malé děcko před tabulí, které zase nemá úkoly a nic neumí,“ říká Šípová.

           

JAK PŘIJÍMAT KRITIKU

 

1. Rozdýchat paralýzu. Počítat.

Chceme-li umět přijímat kritiku s grácií, musíme ji přestat vnímat jako ohrožení a dát rozumu dostatek času na to, aby aktivovanou amygdalu uklidnil a opět převzal vedení. Jenže jak na to? „Asertivita chápe kritiku především jako zprávu o kritikovi. Svou kritikou nám dává najevo, co JEMU se nelíbí, co JEMU vadí, s čím ON má problém. On, ne já,“ vysvětluje asertivní změnu perspektivy Emilie Šípová. A to nejlepší, co můžeme udělat, když nám někdo vykládá o svých problémech, je ho v klidu vyslechnout. Zkuste to i u svého kritika. Až vám začne příště něco vyčítat, zkuste prvotní šokovou reakci rozdýchat – nádech, výdech, třeba i v duchu napočítat aspoň do pěti a držet jazyk za zuby, dokud ze sebe nedostane vše, co má na srdci a na jazyku.

 

2. Získat čas, buď technikou zrcadla, nebo otevřeným požádáním o odklad rozhovoru.

Pokud potřebujete na vzpamatování a promyšlení odpovědi více času, použijte asertivní metodu „otevřených dveří“ nebo „zrcadla“. Ta první spočívá v tom, že kritikovi obrazně řečeno otevřeme dveře tam, kam se snaží vlomit, tedy souhlasíme s tou částí jeho kritiky, která je pravdivá. „Jen si tu tak sedíš a nic neděláš,“ pokárá žena muže čtoucího noviny. „Máš pravdu, zase tu sedím,“ odvětí on. Pokud nelze s kritikem v ničem souhlasit, „otevřít mu dveře“, můžeme mu aspoň dát najevo, že ho posloucháme a rozumíme tomu, co nám říká. „Tu závěrečnou zprávu k projektu jsi děsně odfláknul, je plná chyb, a ještě jsi ji odevzdal pozdě,“ zlobí se na vás kolega. Snažíte se jeho slova rozdýchat, počítáte do pěti a další čas se snažíte získat tím, že zareagujete: „Jasně, rozumím. Ty si myslíš, že jsem tu zprávu odflákl.“ „Je to hra o čas, kdy ani nesouhlasím, ani souhlasím, jen zopakuji kritikova slova,“ vysvětluje psycholog Novák, autor knihy Jednej asertivně!.

 

3. Nezačít se hned obhajovat nebo útočit, ale nechat kritika domluvit, vyslechnout ho.

Když nepřejdete hned do protiútoku, případně plamenné sebeobhajoby, a ukážete vůli o výtkách mluvit a v klidu si je vyslechnout, uberete kolegovi trochu páry. A pokud vnitřní klid a rozvahu necítíte? Nasaďte poker face, blafujte. Jak se říká: „Fake it till you make it.“ I předstíraný klid a vstřícnost obrousí hroty. Situace nebude dál eskalovat a vy vzbudíte zdání klidného, otevřeného a velkorysého člověka, který má věci pod kontrolou.

Psycholožka Šípová nabízí další radu: nenechte se paralyzovat formou kritiky, tedy tím, jak a v jaké situaci vám byla sdělena. Soustřeďte se na obsah. „Když mám od kritiky zdravý odstup, neberu ji jako hodnocení sebe sama, mohu se na ni dokonce i těšit. Třeba se z ní něco užitečného dozvím, co mě posune vpřed.“ A pokud vám forma sdělení nesedí, nebojte se reagovat, klidně i odmítnutím. („Jasně, rozumím, ale teď není zrovna nejlepší chvíle. Můžeme si o tom promluvit, až půjdou děti spát?“ „Raději se sejděme, než si psát esemesky, co ty na to?“ „Promluvíme si, až přestaneš křičet.“)

 

4. Pokud nevyhovuje, přenastavit formu komunikace. Nemáte povinnost vyslechnout kritika tady a teď, za jím nastolených podmínek.

„Nebojte se zveřejnit své emoce, které ve vás kritika vyvolala, a snažte si vyjednat lepší podmínky, kdy budete lépe připravení (‚Teď jsi mě fakt zaskočil, to jsem nečekala. Můžeme si o tom promluvit později?‘). Máte na to právo. Nejste povinni si kritiku vyslechnout a reagovat na ni tehdy, kdy s ní na vás kritik ‚vybafne‘,“ tvrdí Šípová. Dokonce nejste povinni si vyslechnout vůbec žádnou kritiku, pokud nechcete a dokážete to zařídit. Nebo si můžete sami určit, čí kritiku jste ochotní vyslechnout. „Na Facebooku si třeba můžete nastavit filtr a povolit komentáře jen svým přátelům,“ nabízí tip pro sociální sítě lektorka Barbora Vacková.

 

5. Brát kritiku jako příležitost ke zlepšení.

Psycholog Novák zase doporučuje přistupovat ke kritice jako k příležitosti dozvědět se, co můžu zlepšit, hledat v ní ponaučení a inspiraci. „Za odbornou zpětnou vazbu ve formě supervize se platí. Proč kritiku nepojmout jako supervizi zdarma,“ navrhuje. To je ovšem možné jen tehdy, pokud kritika považujeme v dané věci za odborníka a kritika je věcná, ne osobní.

Takovou kritiku vítá i publicistka Zuzana Válková. „Nejlepší editoři, se kterými jsem v životě pracovala, mi některé texty rozstřelili na prvočinitele. Bylo to frustrující, člověk si připadá jako jelito. Jenže dobře formulovaná kritika není osobní. Dokonce to není ani soupis chyb – je to výzva k preciznějšímu přemýšlení. A to na mě platí. Vyplývá z ní totiž, že kritik předpokládá, že to zvládnu vymyslet líp,“ říká na adresu svých oblíbených editorů, což jsou v novinářské branži něco jako recenzenti-kritici článků napsaných redaktory. S editory, kteří dávají konstruktivní, věcnou a „rozvojovou“ kritiku, se Válkové „píše do bezpečí“, jak říká. Má ale i opačnou zkušenost. „K textu plného žlutých a červených pasáží, které se jaksi neurčitě nelíbily, a já netušila, co s nimi mám dělat, editorka připsala: ‚Promarněná příležitost napsat poutavý portrét zajímavého člověka.‘“ Taková neurčitá kritika, či spíše hodnocení, je podle Válkové autorovi k ničemu.

Co tedy s nepovedenou kritikou? Podle HR konzultantky Alžběty Doležalové stále velká část lidí ve firmách včetně manažerů neumí konstruktivní zpětnou vazbu dávat. Včetně těch, kteří na to téma absolvovali školení. „Pozitivní prvek, pochvalu, která má být součástí, berou jako nutné zlo. Jsou v tom struční, příliš obecní, druhý si z toho žádné ponaučení nebo inspiraci neodnese,“ říká. Ten, který zpětnou vazbu dostává, se na ni proto nijak netěší. Nebere ji jako příležitost k sebereflexi a seberozvoji, ale jako předvolání na kobereček, kde dostane kartáč. A jeho obavy se často naplní. Místo rozvojové zpětné vazby si lidé často vyslechnou výčet chyb a neúspěchů. „Málokdy následuje krok b), tedy návrh, co s tím, jak vám s tím můžu pomoci já jako váš manažer a jak firma. Zpětná vazba přitom nemá být kritikou, ale darem, možností se zlepšit. Je škoda, že se to v českém prostředí stále nedaří zajet,“ myslí si vystudovaná psycholožka. A jak „nepovedenou“ zpětnou vazbu, tedy kritiku přijímat?

 

6. Nebrat si ji osobně. To, že se vám něco nepovedlo, neznamená, že jste neschopný blbec, ale skutečně jen to, že se vám to tentokrát nepovedlo.

Nesypat si popel na hlavu, neobviňovat se, ale přijmout kritiku jako inspiraci a ponaučení radí i lektorka Barbora Vacková. „Přistupujte ke kritice s takzvaným růstovým nastavením mysli. Berte ji jako hec, tip na zlepšení, něco, co vás nakopne dál a výš, dá vám možnost udělat to znovu a lépe.“ Tak k tomu přistupuje i publicistka Válková. „V tvůrčích povoláních, kam psaní patří, se bez toho nedá rozvíjet. Kritika pro mě tedy není otázkou ega, ale řemesla.“ A protože chce psát, a ne si „něco šudlat do šuplíku“, naučila se zpětnou vazbu a kritiku dokonce vyhledávat.

 

7. Občas si projít složku osobní hrdosti a uvědomit si, kdo jsme, co chceme a co všechno jsme už v životě zvládli.

Často ale bereme jakoukoli výtku jako kritiku celé naší osoby. Začneme o sobě uvažovat jako o lůzrech, kteří to „nikdy nedaj“. „Pro chvíle, kdy na vás padají takové chmury, navrhuju udělat si ‚seznam osobní hrdosti‘,“ nabízí další tip Vacková. Je to složka, fyzická nebo online, ve které shromažďujete připomínky svých úspěchů. „Mám tam fotky z akcí, které jsem pořádala a moderovala, ale i z klavírních soutěží, kterých jsem se účastnila před deseti lety, pochvalné e-maily i poznámky třeba o tom, že jsem v šestinedělí zvládla lektorovat, navíc v angličtině. Tím jsem sama sobě dokázala, že ‚když se chce, tak to jde‘,“ usmívá se lektorka.

 

8. Doptávat se na konkrétnosti, co přesně vadí, proč a co s tím.

Osvědčila se jí i strategie vyptávání na konkrétnosti: „Co přesně jsem, myslíš, měla udělat jinak? A v čem by to bylo lepší?“ Pozorně naslouchat a vnímat i pozitivní body zpětné vazby (pokud se objeví).

Také prý pomáhá vybrat si ze snůšky kritických připomínek jednu drobnost, kterou lze rychle změnit, takže výsledek uvidíte hned. „Mně třeba během online kurzu vytkli, že sedím ve tmě a nejsem pořádně vidět. Druhý den jsem koupila lampu a hned během dalšího kurzu byl obraz mnohem lepší.“ I drobná změna k lepšímu vás nakopne a pomůže vám vnímat zpětnou vazbu pozitivně, jako příležitost. A přesně o to jde. Vzít si z kritiky to, co nám pomůže růst, a ostatní pustit a jít dál.

ZAVŘÍT REKLAMU
Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.