Nejde o diagnózu, ale syndrom, soubor určitých rysů a tendencí, které se projevují perfekcionismem na povrchu, smutkem a samotou uvnitř a velmi nebezpečnou blízkostí jiných psychických poruch, jakými jsou deprese, poruchy příjmu potravy, závislosti nebo sebevražda. Skvěle tyhle případy ilustruje taktéž americký seriál Zoufalé manželky, který začíná tím, že se jedna z dokonalých manželek, sousedek, kamarádek z ničeho nic zastřelí. Navíc jedna z hlavních postav, naprosto dokonalá Bree Van De Kamp na oko stále udržuje zářivý úsměv a dokonale zkonstruovaný svět pro své okolí, zatímco za kulisami se potýká se samotou a závislostí na alkoholu.

Postava dokonalé movité zrzky se silným náboženským založením, členstvím v golfovém klubu a dokonalými růžemi před luxusním domem nejspíš není ženou, kterou byste si přesně spojili s konkrétními tvářemi ve svém okolí. Je to fikce. Americká fikce. Přesto se některým ženám zarývá do hlavy víc, než by se dalo čekat. „Bree! Vím přesně, o čem mluvíš. Nevím, proč mě lidi mají za Bree. Copak jsem tak upjatá?“ přemýšlí naprosto shodně a nezávisle na sobě dvě nádherné blondýnky. Jedné je 32 a rozjíždí kariéru po mateřské v oblasti zdravé výživy. Druhé je 45, za sebou má kariéru v korporátu, ale už téměř deset let podniká. Když s oběma rozebírám postavu Bree a jejich životy, dostáváme se k jádru pudla: ano, byly chvíle, kdy na tváři měly úsměv, i když uvnitř právě procházely absolutní depresí.

Po rozvodu, po manželské krizi, když byly děti nemocné, když se cítily naprosto samy. Pořád úsměv, dokonalý make-up, doma naklizeno a večeře o třech chodech. „Nevím, nikdy jsem nebyla zrovna dobře organizovaná, jsem od narození spíš chaotik, jsem spontánní, nejde mi plánování, nemám ráda život nalinkovaný, ale cítím, že přesně takovou mě moje okolí chce mít. Byly časy, kdy jsem skutečně ani s košem nevyšla nenamalovaná,“ svěřuje se dvaatřicetiletá Markéta. Podobně to cítí i podnikatelka Eva. „Máma mi vždycky vyčítala, že jsem upjatá, že chci všechny řídit, že musím mít všechno dokonalé, že nemám city. Moc doufám, že to tak není. Že nejsem Bree. Nemyslím si, že jsem jako ona. Ale když jsem se po rozvodu stavěla na vlastní nohy, vrtala si doma poličky, chodila v kostýmku a na jehlách a dávala světu najevo, že JÁ všechno zvládnu, došlo mi, že zůstanu sama,“ vzpomíná na těžké období.

Zneužívané dcery i hodní synové

Nejde ale jen o ženskou záležitost. PSD trápí i muže. Nelze dokonce ani typizovat ty, kdo perfekcionismu podléhají. Psycholožka v čerstvě přeložené knize Perfektně skrytá deprese – Smutek maskovaný perfekcionismem na řadě konkrétních případů svých klientů demonstruje, že ačkoliv nejde o jednolitou skupinu lidí se stejnými problémy, jde o velmi závažný stav, který lidem nedovoluje prožít svůj život naplno, zažít štěstí a pocit uspokojení, přestože vlastně mají všechno, co by si jen mohli přát. Lidé s PSD jsou aktivní, úspěšní v práci i v soukromí, mají spoustu přátel a zájmů. Mají ale také odvrácenou tvář plnou pochyb o sobě sama, různých pravidel, pouček, předsudků a sebezničujících taktik. „Ocitneme se v bolestném kolotoči nesmírného úsilí, po němž následuje ostrá sebekritika,“ popisuje situaci autorka knihy. Dokonalost je totiž nedosažitelná.

Co se děje v mém nitru?

Ani spouštěče nejsou tak jasné. Mezi jejími pacienty jsou lidé adoptovaní, zneužívaní, zanedbávaní, děti alkoholiků, násilníků, ale i hodné dcery a poslušní synové. Lidé, kteří na nějaké trauma zareagovali uzavřením se do sebe. Některé důvody jsou zcela vědomé – po vztahu s manipulátorem se rozhodnete, že už nikdy nedovolíte, aby vás někdo mohl řídit, některé jsou podvědomé – děti často vytěsní silná traumata, dospělí mají pocit, že se s nimi vyrovnali a není třeba je řešit, významnou skupinou jsou ale i spouštěče zcela nevědomé – nic strašného se neděje, ale vlivem své povahy a dění kolem sebe se přizpůsobíte. „Jako malá jsem byla pořád s někým srovnávaná a měla jsem pocit, že všichni ostatní jsou lepší. Jako dospělá jsem pak o sobě často pochybovala. Byla jsem ten typ, co neumí přijmout pochvalu. Za co mě chválí, vždyť to je samozřejmost, vždyť by to mohlo být lepší,“ říká k tématu kdysi oblíbená moderátorka a dnes koučka osobního rozvoje Mirka Čejková s tím, že i ona se musela s perfekcionismem popasovat. Pomoc nepřišla zvenčí, ale musela si uvědomit, co se děje v jejím nitru, uvědomit si, že život vyžaduje změny, vývoj a flexibilitu. „Na rozdíl od efektivního aktivního člověka, perfekcionista se zaměřuje na detaily a pořád je jakoby v přípravné fázi: dělám na tom, ještě to není hotové, ještě to doladím, už jen pár detailů...,“ ilustruje svá slova příkladem koučka.

Jsem bábovka!

Perfekcionismus je podobně jako workoholismus v dnešní společnosti nebezpečně obdivovaný a tolerovaný. Mít ve svém okolí člověka, který nic nenechá náhodě a je ochotný dřít pro to bez řečí až do úmoru, má své výhody. Navíc co je špatného na tom, že někdo chce být skutečně dobrý? Margaret Rutheford vidí problém v pocitu osamocení ve svých problémech, tlaku, že pokud nebudu dokonalá/dokonalý okolí mě odmítne, v odsouvání sebe sama až na poslední místo. Lidé s PSD jsou velice empatičtí ke svému okolí, ale velmi nekompromisní sami k sobě. Vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř. Pokud se složí přítelkyně, je to v pořádku, bylo toho na ni moc. Pokud se složím já sama, jsem bábovka.

Jak z toho ven?

Důležité je si uvědomit, že PSD je právě váš problém. Pokud vás ihned napadá, že ostatní jsou na tom mnohem hůř, tak na co vy si můžete stěžovat, pak si stojí za to přečíst alespoň knihu Margaret Robinson Rutherford s názvem Perfektně skrytá deprese. Možná máte dokonalý život, ale pokud vás netěší, nepodceňujte to. Tahle kniha může být návodem, jak si pomoct sám nebo dojít k rozhodnutí, že je na čase navštívit odborníka.

Zdroj: Kondice Jóga pro ženy