Naučte se naslouchat a zlepšete si vztahy

Jaká je základní potřeba každého dítěte? Není to ani mobilní aplikace na kojení, ani nový kočárek, dupačky nebo lesní školka. Je to především blízkost rodiče, jeho upřímný zájem a pozornost ke všemu, co právě prožívá. Až do sedmi let věku jsou rodiče pro své děti hlavním emočním regulátorem – naše děti doslova potřebují náš dospělý mozek k tomu, aby se mohly zdravě vyvíjet. Dobře míněné výchovné rady typu: ‚Seď tiše a nevztekej se.‘, ‚Hlavně prosím tě nebreč.‘, ‚Dej toho mračouna pryč z tváře.‘, vašim dětem nepomáhají. „Po šestiletém dítěti nemůžete chtít, aby zvládalo svoje emoce. Až někdy po šestém, sedmém roce mohou nastat chvilky, kdy je dítě schopné zregulovat samo sebe. Ale jen občas,“ říká lektorka aktivního naslouchání a maminka Radka Schillerová. Právě komunikační technika, kterou vyučuje, pomáhá dětem správně regulovat mozek, aby se vyvinuly ve zdravé a sebevědomé jedince.

Máme tři mozky

Díky vědě dnes víme, že mozek je rozdělený na tři části podle vývoje: nejstarší je ‚plazí‘ mozek a tomu jde jenom o přežití – proto miminka brečí, když mají hlad nebo jinou naléhavou potřebu včetně potřeby blízkosti. „Už malým miminkům pomáhá, když s nimi mluvíme a popisujeme, co se děje. Třeba říkáme: tobě se teď něco nelíbí, pláčeš, protože nejsi spokojený, tak se podíváme, já tě vezmu do náruče a zjistím, co ti je…,“ popisuje vhodnou komunikační strategii s nemluvňaty Schillerová.

Postupně, jak dítě roste, se vyvíjí ‚savčí‘ mozek, který zodpovídá za emoce. „Můžeme si všimnout, že děti prožívají emoce neustále. Emoce se jim mění nahoru a dolů jako na houpačce. Na nás na rodičích je tyto emoce pomáhat dítěti zpracovat. Tím ovlivňujeme vývoj jejich mozku,“ vysvětluje Schillerová. Za to, že emoce dokážeme regulovat a nějakým způsobem je zvládat, vděčíme právě neokortexu, který se postupně vyvíjí od 7. do 30. roku života.

Jak zklidnit dětský pláč?

Právě když se děti ocitají v emocích, může pomoci aktivní naslouchání (viz box níže). Záleží ovšem, jak silnou emoci prožívají. „Pokud si rozdělíme emoce na škále od jedné do tří, od mírné emoce až po emoční amok, u prvních dvou stupňů pomůže aktivní naslouchání. U silné emoce to však nestačí,“ upozorňuje lektorka.

U silných emocí dochází k tomu, že dítě uvízne v emočním limbickém mozku, úplně se odpojí od neokortexu, což znamená, že nás není schopno vnímat, natož logicky přemýšlet. „V tu chvíli nemá smysl na něj mluvit. Vhodné je rychle mu popsat, co prožívá: já vím, že je to těžké, nebo já vím, že jsi naštvaný, a dát mu fyzickou podporu, přijetí skrze kontakt,“ popisuje Schillerová. Důležité přitom je, abyste jako rodiče zachovali klid. V praxi to tak ale vždy není. Jsme taky jenom lidi.

Co dělat, když nás děti štvou?

Bohužel, vlivem toho, že jsme sami odpojení od svých emocí a prožívání těla, často si uvědomíme, že jsme vzteklí, až když na dítě křičíme, něco se rozbije, jsme v amoku nebo dítě plácneme. Často na děti vybuchneme a pak si to vyčítáme. „Pokud se ocitneme já i dítě v silné emoci, namístě je nejprve zvládnout svoji emoci. Učte se vnímat emoci, to že přichází přes signály v těle a ventilovat ji jinak – třeba se vyskákat, pohupovat v kolenou, hýbat rukama. Mluvte s dětmi o emocích, o tom, že mít emoce je v pořádku,“ radí lektorka. V procesu znovunapojení na své tělo může být nápomocná jóga, vedené meditace a jiné relaxační techniky.

Dovednost nezbytná

Aktivní naslouchání můžete využít nejen ve vztahu dítě–rodič, zlepšuje vztahy i v komunikaci s partnerem, kamarádkami, na pracovišti. „Běžně naše komunikace připomíná spíše ping pong, kdy obě strany se vzájemně přebíjejí svými komentáři, chybí však prostor pro vzájemné naslouchání,“ míní Schillerová, podle které by aktivní naslouchání mělo být součástí běžné komunikace.

„Jsou různé typy posluchačů: Zasnění, kteří si myslí na svoje věci, nebo analytici, kteří vám hned dají nějakou radu. Ale chybí nám komunikace typu, já ti rozumím, vnímám tě a vidím, co prožíváš. Ve vztahu rodič–dítě se ještě často přidává takový ten pocit, že já jako rodič mám pravdu, v jehož důsledku pak v těžkých situacích dětem nenasloucháme,“ míní lektorka.

Proč se učit naslouchat?

Aktivní naslouchání pomáhá druhým projít náročné období, například rozchod, úmrtí nebo ztrátu zaměstnání. „Pokud se zvládnu oprostit od svých emocí, nijak se mě to emočně nedotýká a jsem schopná dát druhému pozornost, přijetí a pochopení, pomáhám mu zklidnit emoci,“ říká Schillerová. Aktivní naslouchání je i cestou, jak efektivně řešit konflikty doma i na pracovišti. Zároveň je nástrojem osobního růstu.

„Každý máme nějaké své filtry, které jsme získali výchovou, z prostředí, ve kterém jsme žili, na základě lidí, kteří o nás pečovali nebo s námi interagovali. Jde o náš specifický pohled na svět. Když se neustále díváme přes tyto filtry, nejsme schopni se podívat očima druhého člověka,“ popisuje lektorka.

Díky aktivnímu naslouchání se můžeme dál vyvíjet, měnit názory a postoje. „Dozvíme se spoustu věcí, které bychom na začátku, pokud bychom šli do konfliktu, třeba vůbec nezjistili,“ dodává. Ve svých kurzech si všímá, že lidé mají často ostych něco nového zkoušet. Umění naslouchání, stejně jako každá jiná dovednost, vyžaduje jenom cvik a čas. „Jděte po malinkých krůčcích. Zpočátku si najděte běžné chvilky se spíše pozitivními emocemi, než půjdete do náročných situací,“ radí Radka Schillerová.

Příklad zvládnutí emoční situace pomocí aktivního naslouchání

Dítěti se nepodařilo nalít mléko do skleničky a trochu se vztekne, protože je frustrované. V tu chvíli mu můžete pomoci zvládnout náročnou emoční situaci jednoduchou větou: „TY SIS TO CHTĚL NALÍT A TEĎ TI VADÍ, ŽE TI TO MLÉKO VYTEKLO NA STŮL, VIĎ. TAK POJĎ, UTŘEME TO.“ Už jen takové krátké věty způsobí, že se dítě nevytočí do vyšších otáček. Ušetří to spoustu vysvětlování a nefunkčního uklidňování. Takovýto přístup pomáhá dítěti naučit se regulovat emoční mozek. Když už se pak dítě dostane do středně silných emocí, dokáže se mnohem rychleji zklidnit. Naopak, když na dítě budete křičet nebo ho ponižovat, situace se jenom zhorší. Příklady špatných komunikačních strategií: „Ježíš, co se rozčiluješ, je to jedno.“ „Ty jsi nešika, ani mléko neumíš nalít.“ To stejné platí i na úrovni partnerské nebo v interakci s kamarádkami. Aktivní naslouchání je způsob, jak být sami sobě terapeuty.

Poslechněte si podcast o umění naslouchat s lektorkou aktivního naslouchání Radkou Schillerovou.

Zdroj: Spokojené rodičovství