Zásadní problém vzniká hned v porodnici. Když se ženě narodí dcera, jde vlastně o reprodukci jí samotné: Čerstvá matka vnímá, že její život pokračuje v podobě malé holčičky. Jak se k tomu postaví v dalších dnech a letech, záleží na její osobní vyspělosti, míře zpracování dávných traumat i aktuální situaci s vlastní matkou či partnerem. Potíž nastává, když očekává, že ji, respektive její život dcera opraví a prožije ho znovu a lépe. Taková matka se pak snaží mít svou dceru pod kontrolou a žádá po ní všechnu její lásku výměnou za svou nekonečnou přítomnost a ochranu.

Nech mě odletět!

Mladé dívky si pak vytvoří jakousi falešnou identitu – takové ‚já‘, které je přijatelné pro jejich matku. Některé matky svým dcerám dokonce dávají najevo, že je budou milovat jedině tehdy, když se budou chovat podle daných pravidel. Tyto dívky můžou už v pubertě trpět psychosomatickými potížemi. Nemožnost vytvořit si na matce nezávislou identitu pak může být důvodem, proč se adolescentky pokoušejí o sebevraždu. Vzkazují tím jediné: Mami, nech mě odletět, ale neopouštěj mě!

Zdroj: Youtube

Nabít si pusu

A právě na tomto paradoxu stojí vztah matek a dcer. Jak si být blízké, ale zároveň se separovat a vzájemně si dovolit žít dva plnohodnotné životy?

„Zodpovědnost za zdravě nastavené hranice a úspěšnou separaci mají obě strany. Dcera může být velmi pozorná k tomu, v čem se v jejím životě odráží hodnoty, názory a postoje její matky. Aniž by odmítala mámu, může odmítnout její pohled na svět. Vztah se tak stává vyrovnanějším a vzájemně tolerantním,“ popisuje psycholožka a psychoterapeutka Alžběta Protivanská, jak se od matky zdravě a s minimem bolesti na obou stranách separovat.

Souvisí s tím i další důležitý úkol, který před dcerami leží – takzvané ‚vědomé selhání‘. Je to chvíle, kdy odmítneme matčinu pomoc s jistotou, že se nám bez ní sice pravděpodobně povede hůř, ale zároveň nabereme vlastní zkušenosti a naučíme se problémy řešit za sebe.

Vypůjčené dcery

Za ideál dnešní doby se mnohdy považuje kamarádský vztah mezi matkou a dcerou. Objevuje se v reklamách i romantických komediích. Obě ženy používají stejný odstín rtěnky, češou se u stejného kadeřníka a nakupují ve stejných obchodech – ideálně oblečení stejné velikosti. Sledují tytéž filmy a seriály a někdy se prohlašují za nejlepší kamarádky.

Podepisuje se na tom kult mládí, který maže rozdíly mezi generacemi, ale hlavně zvyšující se počet monoparentálních rodin, tedy matek vychovávajících dceru či dcery samy. Z matky a dcery odkázaných na sebe se stává silná dvojka, která spolu sdílí a zvládá (skoro) všechno. Ale to je špatně. „Mámy nás mají pouze půjčené. Máma není kamarádkou a už vůbec nemůže být tou nejlepší, která bývá přímým svědkem našeho života,“ říká Protivanská s tím, že pokud to tak ženy cítí, bývá u takového vztahu na jedné straně nebo na obou velká úzkost. Na straně mámy z toho, že o dceru přijde nebo že se bez ní definitivně rozloučí se svým mládím. Na straně dcery může figurovat strach z vlastní zodpovědnosti.

„Velmi snadno to způsobí prolínání pohledů na život u obou žen. Dcera je tak chráněna před nabíráním vlastních zkušeností, chyb i nových názorů na život,“ dodává psychoterapeutka. Taková situace je podle ní nebezpečná zvlášť v dnešní době, kdy se projevuje ohromný rozdíl mezi realitou světa, ve které vyrůstaly matky a v jaké žijí dcery. „Nemyslím si, že taková situace může být za nějakých okolností dobře. Máma tady bude celý život jako přístav, do kterého se můžeme vrátit, ale nemůže být stabilní rozhlednou nad naším životem,“ dodává. Zachovávat generační rozdíly a mít na paměti, že se nejedná o vztah kamarádský, nýbrž rodič–dítě, je tedy základ.

Krize je nevyhnutelná

Krize mezi matkou a dcerou je nevyhnutelná a záleží jen na tom, jak moc obě poznamená. Spouštěčem se může stát třeba vážný dceřin poměr, kdy vztah k muži nutí dceru konfrontovat své a matčiny představy o fungování páru. Ideální je, když mezi oběma vznikne jistý odstup. Dcera ví, že jsou tajemství, která by její matka nepochopila. Umí zůstat emocionálně blízká bez nutnosti všechno sdělovat, což je ve skutečnosti příznak nezralého vztahu.

Z matčiny strany pak může být největším darem, když umí říct: Poslouchej, ty jsi jiná než já, ale já jsem hrdá na to, co děláš. Takto bych nejednala, ale je úžasné, že ty ano.

PROČ (UŽ) S MÁMOU NEJSEM KAMARÁDKA

VANDA (31 let)

Protože jsem zjistila, že kvůli tomuto ‚kamarádství‘ jsem i po třicítce stále dítě. Máma mi připravila krásné bezstarostné dětství, následovala puberta bez třenic. Pak jsem od ní dostala byt, abych se mohla ‚osamostatnit‘. Máma od něj pochopitelně měla klíče a chodila na návštěvy – neohlášeně podle své chuti. Když jsem protestovala, naštvala se: Ten byt je přece její a já jsem taky její!

LADA (37 let)

Byly jsme nejlepší kamarádky do mých zhruba dvaceti let. Obnášelo to třeba to, že se mi už jako dítěti svěřovala se svými sexuálními zážitky a intimním životem vůbec. Byla jsem na sebe tehdy pyšná: Už jsem tak dospělá, že mluvím s mámou o takových věcech! Ve skutečnosti mě to donutilo dospět velmi brzy, vlastně jsem ztratila část dětství.

VERONIKA (34 let)

To kamarádství bylo totiž moc vysilující. Zahrnovalo třeba to, že mi procházela mobil, prohrabávala šuplíky, četla maily. Trvala na tom, že před sebou nesmíme mít tajemství, když spolu tak skvěle vycházíme. Chtěla vědět podrobnosti o mých vztazích, jako by chtěla se mnou znovu prožívat první lásky jako svoje vlastní. Někdy jsem neuměla odlišit, jestli ona žije můj život, nebo já její...

Zdroje: