Jakkoli se v mnoha směrech snažíme o dokonalost, v hloubi mysli přece víme, že nic takového neexistuje. Tak proč po ní tak bažíme? Anebo jinak – skutečně právě dokonalost tak obdivujeme? „Ne. Pravdou je, že nás ve skutečnosti přitahují lidé, kteří jsou skuteční a přízemní. Milujeme autenticitu s vědomím, že život je chaotický a nedokonalý,“ citoval server CNN nedávno americkou specialistku na sociální práci Brené Brownovou, autorku knihy Dary nedokonalosti, které už se prodalo několik milionů výtisků. Časopis Forbes ji označil za jednu z knih, které „skutečně změní váš pohled na život“.

Být nejlepší není totéž

Proč podle ní tolik usilujeme o dokonalost? Věříme, že to je svým způsobem ochrana – pokud děláme všechno perfektně, perfektně vypadáme a perfektně se chováme, můžeme minimalizovat riziko, že někoho zklameme nebo že se nám stane něco, čemu se chceme vyhnout. Mimochodem, perfekcionismus není totéž jako snaha být nejlepší – taková snaha uspět může být zdravá a motivující, ale perfekcionismus je spíše omezujícím závažím, je to něco jako koule u nohy.

Odložit snahu po dokonalosti není zrovna snadné, protože svět po nás dokonalost chce. Ze všech stran na nás útočí nedosažitelná očekávání týkající se toho, kolik bychom měli vážit, jak často bychom měli souložit, kolik hodin denně věnovat práci, jak vychovávat děti a samozřejmě jak udržovat domácnost bez poskvrnky.

Přejít od vnímání „co si lidé pomyslí“ k přiznání, že už toho máte plné zuby, není snadné. Ale podívejte se na to takhle: je větším rizikem to, že někdo si všimne vaší nedokonalosti, nebo spíše fakt, že kvůli tomu popíráte sami sebe, svoje potřeby a nakonec i potřeby svého okolí? Je důležité pochopit, že jste hodni lásky a přijetí, i když nejste dokonalí a každý moment se nesnažíte něco dělat pro všechny ostatní.

Vy si to prostě zasloužíte

Je naprosto v pořádku, že stojíte o lásku, pozornost, o to, aby vás ostatní lidé přijímali, je to naše biologická potřeba. Ale aby se nám toho dostávalo, musíme věřit, že si to zasloužíme, i když zrovna nenaplňujeme ideál domnělé dokonalosti.

Zasloužíte si to, i když vážíte o dvacet kilo víc, než byste rádi, zasloužíte si to, i když váš pracovní projekt nedopadl tak skvěle, jak jste doufali, zasloužíte si to, i když neservírujete každý den v šest večer na stůl teplou večeři.

Až tohle pochopíte, naučte se další důležitou věc – přiznejte nejen sami sobě, ale i svému okolí, že něco už dělat nebudete, protože vám na to nezbývá čas nebo energie, případně obojí. Možná vás překvapí, že to nikdo neodsoudí, ale ještě vám pár lidí nabídne pomoc. Popravdě řečeno, i jim se uleví, když zjistí, že ani vy nejste tak dokonalí, jak se obávali.