Když si otázky ohledně své existence klade dvacetiletý výrostek, je to normální. Ba naopak – pokud to nedělá, je s ním zřejmě něco špatně. Ale mně je skoro čtyřicet a až dosud jsem vedla život, na který si nemůžu stěžovat. Natáčení, televize, psaní, objevování, zkoumání. Parádní jízda, která pro mě ale postupem času znamenala stále větší přetvářku. Náhle jsem se ptala slovy otce Šebka z Pelíšků: „A komu já tím prospěju, co?!“

Můj cizí svět

Ke svému rozčarování jsem přišla na to, že kloužu po povrchu a všem je to vlastně fuk – nejvíc mně samotné. To, co jsem kdysi považovala za smysl života, jím vlastně vůbec není. Otázkou je: bylo jím vůbec někdy? A když nebylo a není, co jím tedy je? Mám ve svých letech ještě čas, sílu a vůli po něčem tak zásadním pátrat? I přes své pochybnosti jsem tušila, že zůstat stát na místě by byla chyba. A v tu chvíli mě ochromil strach z nejistoty. Protože i když mi už svět, ve kterém jsem dvacet let žila, mnoho neříkal, přece jen jsem se v něm dokázala lehce zorientovat. Ten, do kterého jsem hodlala vstoupit, se teprve tvořil a já nevěděla, jestli ho velký třesk mé mysli vystřelí blíž ke Slunci, anebo naopak zničí.

Mám vsadit na jednoduchou variantu – tedy dělat to, co umím, a prostě přežívat? Anebo je lepší vykročit na sice neznámou a hrbolatou cestu, ale s nadějí, že mě na konci čeká naplnění? Nezklamu vlastní volbou své okolí? Tyto myšlenky mě předtím už mnohokrát vrátily zpátky do vyjetých kolejí. Tentokrát jsem se ale rozhodla pro složitější variantu. A aby bylo jasno: od začátku jsem věděla, že pomoc psychologa nepotřebuji. Věděla jsem, že jsem jiný případ.

Ve 40 mám odpracováno!

Teprve když jsem řekla ve svém srdci minulosti sbohem, začala jsem potkávat na sebe naladěné lidi. Jako bych otevřela svému vnímání světa nové okno a z toho vyhlížela návštěvy. Jako první přišla Lenka Havrlandová – top persona v oboru personalistiky. A taky obdivuhodně energická a vtipná žena. Moji snahu vymanit se ze zažitého vzoru považovala za v současnosti zcela normální.

„Spousta lidí, kterým nestačí jen vydělávat, směřuje právě ve věku kolem čtyřicítky ke změně,“ vysvětlila mi. „Často už jim prostě nevyhovuje dělat to, co chtějí ostatní. Pro mnoho z nás je pořád důležité najít v životě i v práci smysl. A to je dobře.“ To mě posunulo v přemýšlení dál, a když se mě Lenka zeptala, čím bych se chtěla živit, nějak to ze mě vypadlo. „Lidem dnes nejvíc chybí volný čas. Chci se postarat, aby ho prožili tak, aby nikdy nelitovali ztracené minuty,“ řekla jsem.

Hned jak jsem to vyslovila, zastyděla jsem se. Zvlášť když jsem dodala, že už rozhodně nechci dělat kariéru, ale jenom spokojeně žít. „Proč se za to stydět?“ zeptala se Lenka. „Jen si to uvědomte – dnešní dvacetiletí mají stanoveno, že práce není důležitá. Předchozí generace makala za totality, to znamená osm hodin denně, pauzy na oběd, svačinka, rekreace. Jenom my žili od rána do noci v zaměstnání. Když si spočítáte své odpracované hodiny, patříte už vlastně do penze.“ Ve čtyřiceti jsem důchodkyně? Jenže co když se mi do krmení holubů ještě nechce?

Ten pravý cíl

Lenka se tak nenápadně stala mou první koučkou. A mně teprve při rozhovorech s ní došlo, že na tak podstatnou změnu, jakou jsem si naordinovala, jsem sama krátká. Je sice pravda, že se znám nejlépe, ale umím si i nejlépe naslouchat? A dokážu to, co si řeknu, zpracovat pro sebe tím nejlepším způsobem? Další koučka Monika Nevolová mě ujistila, že to není tak jednoduché – všichni si často a rádi něco nalháváme. „I nalinkované cíle se po důkladné počáteční revizi mohou změnit, protože se ukáže, že za cílem,chci zhubnout‘ se ve skutečnosti skrývá spíše,chci se mít ráda‘,“ popisuje nejeden případ ze své praxe.

Mlčení povoleno

Právě proto jsem se rozhodla mít po svém boku někoho, kdo umí nasměrovat moje uvažování tak, abych si dokázala dávat jasné odpovědi. Typ spolupráce založené na bázi ,já ti všechno řeknu a ty to budeš plnit‘ se mi nelíbí. Ale jak jsem zjistila, kouči sázejí na motto:,Já se ptám, ale ty musíš vědět.‘ Důležité je podle zakladatele Institutu pro zrychlené učení Hampson Pavla Sudíka umět spolu navázat správný dialog: „Možná vás překvapí, že komunikace mezi koučem a klientem nemusí být vždy verbální. Měl jsem klienta, který na prvních dvou sezeních nepronesl prakticky jediné slovo.“ Proto někdy používá i fyzické pomůcky. „Patří mezi ně obyčejné předměty jako kameny, obrázky či kostičky z dětské stavebnice. Také s jejich pomocí s klientem komunikuji, a to často na hlubších úrovních, než je naše vědomá mysl.“

Život není na prodej

Přiznáním, že potřebuji do svého života na čas kormidelníka, jsem bez svého vědomí učinila první krok k úspěchu, což mi potvrdil i Pavel Sudík. „Aby přineslo koučování pozitivní výsledky, musí ho iniciovat sám klient. Jen on si stanovuje své cíle a hodnotí proces jejich dosahování.“ Koučové umějí zmobilizovat nejen mé vnitřní zdroje tak, abych dosáhla toho, co si nalinkuji – tedy, pokud je můj cíl reálný. Někdo to dokáže bez cizí pomoci, ale stále více lidí se nechá vést.

I já jsem ráda přijala toho, kdo mi pomůže, abych v sobě objevila vlastnosti, bez kterých to nejde: sebeúctu, potřebnou sebereflexi a sebedůvěru. Ostatní je podle Pavla Sudíka skutečně jen a jen v mých rukou. „Šťastný život jednoduše není na prodej a nelze si ani najmout kaskadéra, který jeho přemety zvládne za vás. Svoje štěstí si prostě musíme každý oddřít sám.“ A proto dřu. A myslím si, že každý, kdo v sobě přepere pocit, že selhal, zklamal a ztratil cestu a začne se místo litování sebe sama o něco snažit, by to měl zkusit. Protože důchodky na mých nohou umějí zcela jistě ještě docela dobře pelášit.