Mým druhým profesním zájmem jsou překlady ze švédštiny. Je to takový můj splněný sen a chvíle, kdy se nořím do švédského textu a převádím příběh do češtiny, miluji. Přesto se k práci nedostávám tak často, jak bych potřebovala. Překládat se totiž nedá od rána do večera a i zkušený překladatel by měl ideálně překládat tak osm stránek denně. Když si vezmete, že třeba moje aktuální kniha má 536 stran, dostáváte se na nějakých 77 dnů práce. Připočítejte víkendy, jste na 15 týdnech. A připočítejte si dny, kdy jsou děti nemocné, máte uzávěrky, rekonstruujete dům, děti mají prázdniny, jedete na dovolenou, dovolíte si být nemocní a rázem máte co dělat, abyste překlad odevzdali za půl roku.
Nápad někam se na týden zavřít a od rána do noci jen překládat, dostala moje kamarádka Jana – mimochodem také moje lektorka Iyengar yogy, díky které jsem poznala kouzlo jógy a dokonce jsem zjistila, že v ní vůbec nejsem tak marná, i když si nedokážu dát nohy za krk či stát na rukou. Okamžitě jsem věděla, že pojedu s ní. Rozhodily jsme sítě a dostaly tip na working retreat v Broumovském klášteře. Podmínkou bylo minimálně šest nocí a za 550 Kč na den jsme měly i snídani a třetinovou slevu do klášterní restaurace a kavárny.
Po dvou a půl hodinách cesty jsme ve vánici dorazily až k branám kláštera. Počasí nám nepřálo, což bylo vlastně fajn, protože nás to nelákalo ven. Čekaly jsme ubytování kdesi poblíž, ale paní z ubytovací kanceláře nás navedla přímo do útrob starobylé budovy. Z nádvoří jsme vyjely do třetího patra výtahem a za chvíli jsme si každá nesla klíče od své „cely“.
Představa úzké temné sluje vzala hned za své. Každá jsme měla k dispozici prostorný světlý dvoulůžkový pokoj. V místnosti nebylo kromě stolu, postelí a skříně nic, co by nás mohlo rozptylovat, ale i tak nám byly k dispozici dvě pracovny s nádhernými kulatými okny. Jedinou nevýhodou byly společné sprchy a WC, ale vzhledem k tomu, že nás v ohromném prostoru bylo ubytovaných tak deset, málokdy jsme se s někým potkaly na chodbě, natož pak na WC.
Unavená ale ne vyčerpaná
Na lenošení skutečně nebyl prostor. Já jsem přes Vánoce odbavila veškeré novinářské a praktické povinnosti, abych se týden mohla věnovat pouze svému hořícímu překladu. Naším cílem bylo za sedmidenní pobyt přeložit 140 stran. Meta to byla ambiciózní nicméně se s ní nedalo příliš hnout. A tak jsme se do toho daly.
Naše dny vypadaly všechny velmi podobně: v 7:30 budíček a procházka nebo běh, v 8:45 snídaně a v 9:30 jsme usedaly ke strojům. Kolem jedné jsme vyrážely na oběd – nejčastěji do klášterní restaurace U Tří růží, která rozhodně neodpovídala sudetskému standardu složenému z hotovek a výtvorů z friťáku. Dokonce jsme tu objevily i veganské bistro Kočka na kari. Kolem třetí jsme opět sedaly k počítačům a zůstaly u nich až do sedmé. Následovala večeře a po osmé jsme se opět vracely (byť už ne tak nadšeně) ke svým knihám, kde jsme vydržely až do jedenácté.
Přesto, že tempo bylo poněkud vražedné, kupodivu jsem se necítila vyčerpaná. Ačkoliv jsem intenzivně pracovala, nemusela jsem se starat vůbec o nic. Nečekala tu na mě žádná myčka, pračka či žehlička, neřešila jsem vyzvedávání, uklízení, úkoly ani věčné hádky mých ratolestí, nikdo se mě na nic neptal. Mou výhodou jsou dva malí synové bez mobilních telefonů a chaotická dcera, která neví, kde telefon má. Jana na tom byla o trochu hůř, její holky jsou o pár let starší a půjčovaly si telefon od tatínka. Zatímco já řešila jen jeden zoufalý telefonát o tom, že „táta trápí kočku hlady a dává jí strašně málo granulí“, moje společnice na dálku soudcovala sourozenecké boje, organizovala návštěvy u kamarádů a shlédla i divadelní představení.
V ceně pobytu byla také prohlídka kláštera, kterou jsme si nechaly na neděli. Bály jsme se davů turistů, ovšem nakonec se k nám přidal pouze průvodce, který nás zásobil i několika strašidelnými historkami, kvůli kterým jsem v noci nemohla spát. U snídaně mi paní kuchařky prozradily, že „Kuba rád přehání“ a vyžívá se ve strašení turistů. No, je pravda, že si stěžoval na převis turistů ve skalách…
Nejsem holka pro všechno
Celý pobyt utekl rychleji, než jsem si myslela. Ze 140 plánovaných stran jsem přeložila sice jen 120, ale pomohlo mi to vrátit se do tempa a očekávat termín odevzdání v mnohem větším klidu. Kromě toho jsem dočetla neuvěřitelně zajímavou knihu rozhovorů Máma má práci, každý den jsem cvičila (prkenná podlaha se nebránila ani mému tréninku rovnováhy na Jizerskou 25), napsala jedno dlouho odkládané zamyšlení a doposlechla si několik podcastů, na které jindy sotva hledám čas.
Cestou domů mi nečekaně odpadl naplánovaný rozhovor, proto jsme si cestu mohly zpestřit ještě zastávkou v překvapivě krásném Náchodě – rodném městě mého milovaného Josefa Škvoreckého.
Těch sedm dnů nám dalo prostor se nadechnout, na chvíli se zastavit, soustředit se na jeden úkol, žít v přítomném okamžiku. Ano, stýskalo se nám po dětech a asi jsme obě přemýšlely, jak to ti naši muži zvládají, ale stálo to za to. Odbavily jsme velký nepříjemný vykřičník v hlavě a zjistily, že se bez nás doma skutečně obejdou. Možná to pro mě osobně byl i takový důkaz, že moje nároky na manžela ani děti nejsou přehnané a když vytrvám, třeba se naučí, že maminka není holka pro všechno.
Na reakce typu „To já takhle odjet nemůžu…“ říkám jediné: v 90 procentech případů můžete a pokud je toho na vás už moc, tak také odjeďte. Bude vám líp a bude líp i všem kolem vás, až se vrátíte.
Zdroj:
- autorská reportáž časopisu Kondice
- Jana Thomsen
- Máma má práci
