Během rozhovoru s fyzioterapeutem Tomášem Hrdým přišla řeč na úplně jiné možnosti, které dnešní děti mají. Každé se záhy stane majitelem odrážedla, ve třech letech dostane první kolo, kurzy dětského plavání jsou vyprodané, za lyžařskou výbavu pro čtyřletého špunta neváhají rodiče sáhnout i hlouběji do kapsy. Pamatujete na své funkční zimní oblečení? Pravděpodobně jste žádné neměli a výlet na běžkách v kousavém svetru si budete pamatovat navždy.
Výhodu měli ti šikovní, kterým šlo všechno tak nějak samo. A když nešlo, bylo jasné, že z vás sportovec nebude. „Pokud je dítě nešikovné, potřebuje pohyb o to víc, protože jinak bude pořád nešikovné. Investovat čas a peníze do sportu i pro tyhle děti znamená v budoucnu velkou úsporu financí pro celou společnost. My fyzioterapeuté se ve svých praxích setkáváme především s těmito dospělými nešiky. Jsou to ti, kdo se neustále zraňují nebo přetěžují,“ říká Tomáš Hrdý, který se stal i jednou z tváří projektu Se Sokolem do života.
I když do Sokola nikdy nechodil (na rozdíl od autorky tohoto článku), líbí se mu dostupnost sokoloven po celé republice i příznivé ceny cvičebních aktivit pro všechny generace. Sport může dát mnoho i dětem, které pohyb nesnášejí. Sokolské heslo zní: „Paže tuž, vlasti služ!“ Tomáš Hrdý by se pod něj klidně podepsal. Dítě, které se naučí, že občas musí dělat něco, co nechce, chvíli cvičit, i když mu to nejde, jednou snáze přijme fakt, že musí osm hodin denně sedět a dělat něco, co ho třeba taky dost dobře nebude bavit.
A kdo ví? Třeba z něj bude jednou talent. „Nechci do toho vůbec šít, ale zdá se mi, že v zahraničí dělají něco jinak než u nás. Máme šikovné dětské sportovce, ale jakmile se překlopí do věku juniorů a dospělých kategorií, výsledky nejsou,“ přemýšlí mladý fyzioterapeut. Ve své ordinaci potkává právě v tomhle věku mladé nadějné sportovce, jejichž kariéra rychle kvapí ke konci. Jednostranná zátěž, opakovaná zranění, psychické problémy. Výkon není všechno.
Možná i vy máte kamarády, spolužáky, příbuzné, kteří kdysi byli sportovními hvězdami, ale o dvacet nebo třicet let později jste to možná naopak vy, kdo pravidelně běhá, vlastní kolo nebo si opravdu užívá den na běžkách. O to tu podle Tomáše Hrubého má jít především: neřešit, zda dítě má či nemá talent, zda jím zrovna nemrhá nebo zda teď nemáte zatlačit a jednoduše přikázat, že u tohohle sportu prostě zůstane „jakože já se jmenuju já!“, ale probouzet v něm radost z pohybu a pochopení jeho důležitosti. „Vrcholoví sportovci, které znám já, jsou lidé od přírody aktivní, pohybem nadšení, jsou to ty neposedné a pro učitelky často zlobivé děti. Určitě to nejsou kluci, které autem odvezete na trénink a autem je zase dopravíte domů,“ říká odborník z uznávaného Centra pohybové medicíny Pavla Koláře. Lepší službu než zajištění logistiky kolem sportovních kroužků dětem uděláte, když je necháte jít pěšky, kamkoliv.
Mimochodem i turistika je cenný druh pohybu, takže pokud honíte dítě z kroužku na kroužek, aby nebylo „levé“ jako vy sami, myslete na genetiku. Ne každý musí být olympionik a třeba když se zastavíte a poctivě zhodnotíte přínos daného sportu pro vaše dítě, napadne vás, který pohyb máte rádi vy sami a třeba i ta vaše trochu těžkopádná hudebně nahluchlá holčička by se ráda hodinou protančila, i když z ní primabalerína nejspíš nikdy nebude.
A o to tu jde. Nedělat z pohybu náplň sportovních kroužků, ale přirozenou a vítanou součást každodenního života.
