Dva měsíce před zákrokem

Nejhorší bylo se svléknout. Zhluboka se nadechnu a otočím se k lékaři. Hlavně se tvářit, že jsem nad věcí. Co na tom, že v příštích minutách budu řešit svoje prsa s úplně cizím chlapem. Teď už odsud rozhodně zmizet nemůžu. Doktor je naštěstí absolutní profesionál, přitáhne si ke mně židličku a s výrazem člověka, který diskutuje o počasí, mi začne vysvětlovat, jak a kudy by mohly vést řezy a jak by potom moje prsa mohla vypadat. Zpředstavy, že bych ve výstřihu mohla namísto svých povislých a různě velkých asi tak šestek mít pevné, souměrné a pěkně tvarované čtyřky, se mi na chvilku zamotá hlava. „Samozřejmě je třeba počítat s tím, že vám po zákroku zůstanou jizvy, které sice časem vyblednou, ale úplně nezmizí,“ upozorňuje mě lékař. Jsem si ale jistá, že jizvy jsou to nejmenší. Přijatelná daň za to, že se konečně zbavím věčných bolestí krční páteře. Že se zase budu líbit sama sobě a přestanu se ke svému nahému odrazu v zrcadle otáčet zády. Jsem pevně rozhodnutá. Tohle není žádné náhlé hnutí mysli. Nechat si zmenšit prsa chci už roky, ale dokud jsem neměla děti, nedávalo to smysl. „Ano, ten březen bude úplně ideální,“ usměju se na doktora, teď už oblečená a pořád trochu zmámená představou svého nového těla. Těch pětašedesát tisíc mě rozhodně mrzet nebude.

Měsíc před zákrokem

Zvláštní je, že od chvíle, co jsem opustila kliniku, se cítím, jako už by bylo částečně hotovo. Úleva velká a těšení obrovské. „No, to vám úplně schvaluju. Časem by se vám ta prsa ještě zvětšila a také poklesla. A na pojišťovnu to zkusit nechcete?“ ptá se mě moje mammoložka, ke které jsem si přišla pro dobrozdání a žádanku na předoperační sono. Tak pozitivní reakci jsem vůbec nečekala, spíš jsem si myslela, že mě od operace bude zrazovat podobně, jako to na začátku dělal můj muž. Sama má hrudník spíš plochý, takže se do mě těžko umí vžít, a navíc je to konzervativní dáma v letech. A tady přeci jen nejde o život, jen o bolavá záda a můj pocit z vlastního těla.


S díky odmítám, nechci svůj hrudník řešit s dalším tuctem lékařů, bohatě mi stačil jeden. S pojištovnou bych si navíc těžko mohla vybírat lékaře a termín. A kdoví, jestli by někoho vůbec zajímalo, jak to chci já. O pár dní později se se stejně pozitivní reakcí setkám i u své praktičky, se kterou se jdu domluvit na předoperačním vyšetření. Tak vida, zjevně to není jenom o nějakém nastavení hlavy, pomyslím si pobaveně.

Týden před zákrokem

Mám za sebou sono prsou a ještě mě čeká předoperační vyšetření krve a EKG. I když se těším, začínám být přeci jen i trochu nervózní. Je třeba zařídit tolik věcí! Hlavně stran dětí, protože, jak mě upozornil můj chirurg, bez pomoci druhých se minimálně týden po zákroku neobejdu. Nebudu smět zvedat nic těžkého, natož děti, a čeká mě i klidový režim. Trochu mi v tom nahrává právě se rozjíždějící covidová pandemie (zatím se objevilo jen pár ojedinělých případů, ale preventivních opatření přibývá) – manžel bude doma na homeofficu a o děti se na pár dní přihlásila máma. Myslím, že pro mě má pochopení hlavně proto, že její dekolt vypadá podobně jako můj.

Noc a ráno před zákrokem

Nemůžu spát. Nervozita se přelila v opravdový strach. Udělala jsem dobře? Nejde to ještě zrušit? Co když dostanu trombózu? Co když se neprobudím z narkózy? Co když umřu a děti budou bez mámy? Co když už to nebudu já? Je to vlastně absurdní: roky si něco přejete, a když je to na spadnutí, najednou nevíte, jestli jste se rozhodli správně. Jestli by nebylo lepší se na to vykašlat. Ráno vstávám úplně rozlámaná a napůl rozhodnutá, že pod tu kudlu prostě nepůjdu.


Naštěstí je tu manžel, ten stejný, který mi zákrok původně rozmlouval s tím, že jsem krásná taková, jaká jsem, a že ho vůbec nepotřebuju. Teď mi po mém ranním hysterickém výlevu vrací klid: „Všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Tak jo. Nádech, výdech. Všechno bude v pořádku. Snažím se rychle sebrat, než se probudí děti, a mechanicky si balím věci.

Den D

Ještě před dveřmi kliniky mě svírá panika, jakmile ale v sobě najdu sílu je otevřít, ovládne mě podivná odevzdanost. Dávám slečně na recepci všechny potřebné papíry a čekám na sestřičku, která mě má odvést do pokoje. Naštěstí v něm budu sama, i když je to dvoulůžák. Sestřička mi přinese anděla a jednorázové kalhotky na převlečení a chvilku po ní dorazí anesteziolog, aby mi vysvětlil, jak bude probíhat narkóza. Působí tak klidně a příjemně, že okamžitě vím, že všechno bude v pořádku. Po jeho odchodu polykám analgosedaci, tedy jakýsi prášek na zklidnění, který se podává před zákrokem, a usínám. Budí mě sestřička s tím, že už je čas vyrazit na sál. Po prášku jsem podivně mimo, jako by se mě dění kolem ani netýkalo. V místnosti bezprostředně před operačním sálem na mě čeká můj chirurg. Znovu mi vysvětlí, jak bude probíhat zákrok, a pak mi na hrudník načmárá schéma chirurgických řezů. Díky prášku je mi jedno, že jsem de facto nahá, jen mi připadá trochu absurdní, že v sále hraje radio jako by vůbec o nic nešlo. Sestřička mi zavede kanylu a anestezilog se na mě naposledy usměje: „Tak se uvidíme za chvilku.“ Dál už nevnímám nic.

Zdroj: Kondice 3/23