Kdy vlastně člověk začne poprvé vnímat jazyk a řeč vůbec?

Nervový systém na konci druhého trimestru těhotenství je už natolik funkční, aby dokázal zpracovávat i nějaké signály zvenčí. Víme také, že v posledních dvou měsících těhotenství reaguje plod na zvuky a jistým způsobem je zpracovává. Stejně tak zpracovává řeč.

Opravdu k němu dolehnou třeba konkrétní slova?

V děloze samozřejmě není slyšet vše a zkušenost se tak opírá zejména o melodiku a rytmus. Detaily například toho, jak přesně znějí hlásky, uvnitř slyšet nejsou. Slova samotné maminky se samozřejmě nesou celým tělem, ale vedle toho k němu doléhají i zvuky zvenčí. Je třeba dokázáno, že když pouštíte z reproduktoru nahraný hlas maminky a hlas cizí ženy a zkoumáte přitom srdeční frekvenci miminka, zjistíte, že reaguje jinak. Matčin hlas, byť z reproduktoru, bezpečně pozná.

Co ještě v této fázi před příchodem na svět dokáže rozeznat?

Třeba rozdíl mezi jazyky, především jsou-li nějak rytmicky jiné. Odliší tak třeba češtinu od ruštiny. Dokázané bylo například i to, že necháte-li maminku během jejího těhotenství opakovaně předčítat nějakou konkrétní pasáž, pak po narození zvládnou miminka rozpoznat tento text od textu jiného. Nevědí samozřejmě, o čem je, ale protože ho slyšeli třeba desetkrát či dvacetkrát, díky charakteristickému sledu vět s určitou melodií ho poznají.

Posuňme se od nejčasnějších fází k prvnímu broukání a slabikování. Říkají děti všude na světě stejné či podobné slabiky?

Určitě ne. Vokální imitace, přizpůsobování se tomu, co slyším, je od začátku daná. A čím jsou děti větší, tím více se vylaďují na konkrétní jazyk. My ještě rozlišujeme broukání a následné žvatlání, kdy žvatlání se už více podobá řeči. Nicméně do půl roku věku mají miminka ještě velmi omezenou motoriku úst, co se týče detailů artikulace. Po půl roce se však výrazně zlepšuje a přicházejí první slabiky. Žvatlání je už systematičtější a stále více se podobá vstupnímu jazyku. Je také zajímavé, že zhruba do půl roku věku děti často rozpoznávají hlásky, které se v jejich mateřském jazyce nerozlišují. V češtině nemáme například znělé a neznělé th, takže dospělý v pozdějším věku s touto výslovností může mít problém. Ale děti do půl roku mají sklony nejrůznější hlásky ze všech možných jazyků odlišovat. Po půl roce dochází k tzv. percepčnímu zužování - děti si zachovávají schopnost rozlišovat záležitosti rodného jazyka a k ostatnímu ztrácejí citlivost.

Když vezmeme první slabikování – jde ještě stále spíš o intuitivní záležitost nebo cílené napodobování?

Obojí hraje roli. Dítě má vnitřní potřebu se projevovat, ale zároveň chce znít tak, jak to vnímá ze svého okolí. Tady je například rozdíl mezi lidskými dětmi a mláďaty jiných primátů. Šimpanzí miminka mají minimum neutrální vokalizace. Buď se smějí, nebo křičí ve smyslu pláče a vyjádření nelibosti. Vokální hra spočívající v tom, že si jen tak něco pro sebe brumlají, je v jejich případě zanedbatelná. Mají asi jen 2 procenta neutrální vokalizace, zatímco lidská miminka 60 – 70 procent. Vydávají spoustu zvuků, které nelze kategorizovat ani jako vyjádření libosti či nelibosti, ale čistě jen coby vokální hru. Už to vypovídá o tom, že jsme jako lidé k řečové komunikaci připraveni.

Jsou hodně hendikepovaná miminka neslyšících rodičů?

Slyšící děti neslyšících rodičů jsou zajímavý příklad, protože jako jeden z rodných jazyků mají znakovou řeč. Zároveň se samozřejmě mohou naučit i jazyk mluvený, jen k tomu potřebují někoho, kdo na ně bude hovořit.

Přichází schopnost znakového jazyka ve stejnou dobu jako schopnost vyjadřovat se jazykem mluveným?

Časová osa je přibližně podobná. Ohromně populární je dnes například hra „znakování s dětmi“, kde se používají vybrané znaky z posunkového jazyka coby komunikační nástroj s kojenci a malými batolaty. Děti totiž začínají znakovat dříve, než mluvit. Určitý typ gest dokonce běžně předchází období prvních slov. V jisté fázi je už připravené cíleně komunikovat, ale stále je pro ně ještě jednodušší komunikace pomocí rukou než ústy. Ukazování na věci, které chtějí, použití banánu jako telefonu, to všechno jsou dobré ukazatele, že dítě začne brzy mluvit.

Rodíme se geneticky naprogramovaní zvládat jazyk?

Jazyková komunikace je jedna z nejdistinktivnějších lidských charakteristik. Něco v naší genetice je opravdu zodpovědné za to, že nervová soustava se od počátku vyvíjí tak, abychom mluvili. Nicméně, že je něco geneticky naprogramované, neznamená, že se to zároveň neučíme. Učení a genetika nejsou protichůdné. Jenže o tom, co přesně se v nervové soustavě během osvojování jazyka děje, ještě úplně všechno nevíme. Něco extrahujeme z toho, co slyšíme, něco odráží danosti postavení našeho mozku a mluvidel.

Právě. Jaká je cesta od ukazování kočičky na obrázku a vysvětlování, že dělá mňau, po abstraktní pojmy, které dítě začne automaticky používat, aniž bych mu je ukázala či vysvětlila. Velmi brzy například ví, že něco „bolí“. Jak třeba pochopí význam tohoto slova?

Lidé mají zjevně dostatečnou společnou zkušenost. Tohle už není jen věcí jazyka, ale věcí myšlení, sociálního porozumění… To, že dítě má kategorii „stolu“ či „talíře“ ještě neznamená, že pro ně musí mít slovo. Mnohem tajemnější věc než osvojování jazyka je totiž osvojování myšlenek, pojmových kategorií a vlastní porozumění světu. Některé výzkumy se třeba zaměřily na to, co miminka v prvních měsících vědí o světě a co od něj očekávají. Existují studie, které ukazují, že tří až čtyřměsíční děti kategorizují zvířátka. Když jim ukážete deset různých obrázků odlišných koček a pak jim ukážete obrázek koně, který se třeba zas tak moc vizuálně od těch koček neliší, ten kůň je zaskočí. Spousta současných psychologů se ještě ve škole učila, že děti do jednoho roku nechápou trvalost předmětů. Že když jim něco schováte, přestane to pro ně existovat. Jenže pravda je taková, že už tří, čtyřměsíční děti dobře vědí, že nějaká věc nemůže jen tak zmizet. Původní domněnka byla ovlivněná spíš tím, že děti se neumí moc ovládat a jejich pozornost je nestabilní, takže když jim něco schováte, je pro ně jednodušší se začít zajímat o něco jiného. Jen tím chci říci, že vývoj porozumění světu nepřichází až s jazykem. A stejně jazyku předchází i porozumění druhým lidem. Dobře víme, že okolo sedmého měsíce začnou děti více vnímat cizí osoby, se bát těch, které neznají a na vybrané se smát. Jedna z našich extrémně důležitých vlastností je, že umíme přemýšlet o druhých lidech jako o těch, kteří mají mysl podobnou té naší. Odtamtud se asi rodí i schopnost chápat, co znamená bolest. Vycházíme z předpokladu, že ten druhý to má podobně. Věříme, že ostatní fungují stejně jako my.

Vraťme se ale čistě k jazyku. Jak dojde k tomu, že najednou dítě umí spojovat slova do gramaticky správných vět?

Spojování slov už je kombinace spousty věcí. Nemusíme děti explicitně učit mluvit. Ony se to naučí samy. Pro nás v bohatých západních společnostech jsou děti komunikační partneři, rádi si povídáme i s miminky. Na světě je ale spousta kultur, kterým by to přišlo legrační. S malými dětmi si tam dospělí nepovídají, jen maminka a hlavně starší děti. A děti i tak začnou mluvit. Možná o něco později, nicméně nijak dramaticky. Míra komunikace a interakce, nejen verbální, ale přizpůsobování se pozornosti dítěte jakýmkoliv způsobem, přispívá ke komunikačnímu vývoji, včetně vývoje jazyka. Děti, které mají hodně zkušeností s interagujícím prostředím, začnou obvykle mluvit dříve, ale neznamená to, že by děti bez těchto podnětů mluvit nezačaly nebo začaly o mnoho později.

Takže k rozvoji řeči není potřeba extrémní napojení na dítě, ale stačí mu pozorovat sociální život kolem sebe?

Do nějaké míry ano. Určitě se učí i z toho, co zaslechnou, zejména naživo. Osobní konverzační komunikace je důležitá, ale není ji zapotřebí nějak přehnaně moc, aby se dítě naučilo mluvit.

Jakou roli hraje to, jestli jsem hodně ambiciózní rodič, který chce mít co nejdříve dokonale komunikující dítě, nebo jestli je to už můj třetí potomek, s nímž už takovou motivaci k povídání nemám? Respektive hraje větší roli ambicióznost rodiče nebo „inteligence“ dítěte, tedy jeho schopnosti se naučit mluvit?

To je variabilní. Verbální vývoj sice není totéž, co inteligence, ale souvislost je tu též. Děti začínají mluvit mezi prvním rokem a rokem a půl. V roce a půl říkají obvykle okolo 50 slov, i když některé mnohem méně a jiné o dost více. Role rodičů nebo komunikačních partnerů existuje, ale je omezená. Když je rodič citlivý k tomu, co dítě zajímá, začne dítě hovořit dříve, ale nejsou tu dramatické rozdíly. Jedna věc je, jak moc s dítětem komunikujeme a druhá, co dítě vnímá okolo sebe. Máte rodiče introvertní intelektuály, kteří toho moc nenamluví a i s dítětem hovoří poměrně lakonicky. Na druhou stranu, pokud už mluví, pak s různorodou slovní zásobou a i mezi sebou se baví bohatě. Pak je pravděpodobné, že též dítě bude mít bohatou slovní zásobu.

Důležité však je, že každé dítě je jiné a že ty rozdíly nejsou zdaleka jen důsledkem jiného chování rodičů, ale jsou náhodné. Děti se náhodně liší od rodičů a o sourozenců, nejspíše z důvodů, které mají evolučně smysl. Různorodost mezi organismy, tedy i lidmi je důležitá z hlediska přírodního výběru. Není to tudíž tak, že by dítě bylo tím, co do něj rodič naleje svojí aktivitou. Každé je geneticky namíchané zvlášť, a tím pádem může být i jinak citlivé vůči různým zážitkům, učit se z jiných zkušeností a jiným způsobem, jinak se na něm projeví vliv prostředí. Tím, že si budete povídat s dítětem a číst si s ním, nic nezkazíte. Ale větší smysl než to, jak dlouho s ním mluvíte, má skutečnost, do jaké míry se přizpůsobíte jeho zájmu. Nemá cenu mu ukazovat auto a snažit se upřít na něj jeho pozornost, když se evidentně zajímá o kachničku na druhé stránce. Čím je dítě mladší, tím více se musíte přizpůsobit jeho pozornosti.

Zdroj: časopis Květy, Filip Smolík