Známe je všichni, jsou totiž všude kolem nás. Zdánlivě rozesmátí, neustále báječně naladění a tak pozitivní, že nám tenhle jejich „sluníčkářský“ přístup začne dřív nebo později lézt na nervy. A budeme sami sebe za tenhle pohled pranýřovat. Vždyť oni to myslí dobře! Tolik se snaží všechno vidět v tom lepším světle. Proč někde uvnitř sebe cítíme, že to není v pořádku?
Nejspíš nám to našeptává zdravý rozum. Jak se říká: všeho moc škodí. Tedy i příliš optimismu, zvlášť když to není ten čirý, upřímný pozitivní pohled na svět, ale jen jakási maska. Vhodná dávka pozitivního přístupu k životu je více než žádoucí. Pomůže zvládnout stres, dodá naději i energii. Jen to nesmí přerůst do levelu, v němž je pozitivita tou jedinou povolenou emocí, jako tomu bývá u lidí, kterým velmi trefně přezdíváme…
Toxičtí optimisté
Toxický optimista je přesně ten člověk, který nepřipouští smutek, vztek ani pochybnosti – u sebe, ale ani u ostatních. Přijdeme za ním s bolestným prožitkem a uslyšíme: „Mysli pozitivně“, „Jiní jsou na tom hůř“ nebo „To zvládneš, neřeš to.“ Takové pochopení či podporu jsme nečekali a vlastně ani nechtěli.
| Co říká toxický optimista | Co říká skutečná opora |
|---|---|
| „Mysli pozitivně!“ | „Je jasné, že ji teď na nic.“ |
| „Všechno se děje z nějakého důvodu.“ | „To mě moc mrzí, jsem tu pro tebe.“ |
| „Nebuď tak negativní.“ | „Vidím, že tě to vážně trápí. Chceš o tom mluvit?“ |
| „Jiní jsou na tom hůř.“ | „Nemáš to jednoduché. Chápu, že tě to vzalo.“ |
Dvaatřicetiletá Petra se vrátila do práce po mateřské a během pár týdnů ji propustili. „Hrozně mě to ranilo,“ vypráví účetní s více než pětiletou praxí. „Ještě ten večer jsem se, úplně zdrcená, svěřila jedné známé. Řekla mi, že mám být ráda, že mám zdravé dítě. Vzbudila ve mně pocit, že si nemám na co stěžovat. Nebyla v tom ani špetka pochopení.“
Proč nás to nucené veselí zraňuje víc, než si myslíme
Bezpochyby proto, že ve chvílích, kdy čelíme nějakému nepříjemnému zážitku, potřebujeme v první řadě pochopení, velkou dávku empatie, rameno, na kterém se můžeme vybrečet. Nechceme slyšet, že „o nic nejde“ a „stanou se horší věci“. Samozřejmě, že vedle sebe na misky vah nestavíme pozici v zaměstnání a zdravé dítě, ale to přece neznamená, že se nás náhlá výpověď vůbec nedotkne. Toxický optimista ale zvládne jednou, dvěma větami vytvořit pocit, že:
- přeháníme a nemáme dostatečně dobře srovnané životní hodnoty;
- dáváme průchod nevhodným emocím;
- bychom takové situace měli zvládat lépe a s potřebným nadhledem.
Není divu, že se s takovým člověkem necítíme dobře a v bezpečí. V jeho společnosti totiž musíme potlačovat přirozené emoce, což vede k nárůstu vnitřního napětí. Své o tom ví i skoro čtyřicetiletá Lucie. Po dvanácti letech podal její manžel žádost o rozvod. S pláčem o tom vyprávěla kolegyni v práci a ta jen potutelně odvětila: „Vesmír ví, co dělá.“ „V první chvíli jsem měla pocit, že snad špatně slyším,“ popisuje Lucie. Ta v tu chvíli rozhodně nepotřebovala žádný vesmír, chtěla mít po svém boku člověka, který pochopí, že něco takového sakra bolí.
Jak se toxickým optimistům bránit
Ne, nemusíme se uchylovat k fyzické likvidaci, ačkoliv nás to v některých situacích napadne. K dispozici máme pár dobrých rad a jedno upozornění. Tím rovnou začneme – v okamžiku totální krize není moc šancí v klidu projít prvními třemi body. Zkusme držet v hlavě alespoň ten čtvrtý, ušetří nám to spoustu nepříjemností.
- Pojmenujte realitu – tohle není podpora, to je zlehčování problému.
- Nastavte hranice – klidně toxickému optimistovi řekněte, že teď nepotřebujete řešení, ale pochopení. Jen nepočítejte, že to změní jeho vnímání situace. To jen vy si kolem sebe vytvoříte potřebný prostor.
- Nehrajte jejich hru – nepředstírejte, že je všechno v pořádku, je lepší čas od času přiznat, že se něco sakra nepovedlo.
- Sdílejte svoje problémy s těmi, kteří umí naslouchat. Mnohdy stačí jedna taková spřízněná duše.
Věčný úsměv není znakem vnitřní síly
Dnešní doba po nás možná chce, abychom byli silní, pozitivní, motivovaní, zapálení a šťastní. Ale dobře víme, že psychická odolnost nevzniká tím, že ignorujeme přirozené emoce, včetně těch nepříjemných. Toxické optimisty nezměníme, to by v první řadě museli chtít oni sami a museli by začít tím, že si svůj problém připustí.
My ale rozhodně nemusíme všechno zvládat s úsměvem, ani hledat na každé situaci obratem něco pozitivního. A už vůbec nemusíme přijímat rady od lidí, kteří naše emoce nechápou nebo chápat nechtějí. Někdy ta největší síla nespočívá v tom být v pohodě, ale dovolit si v pohodě nebýt.
