Na dětství jednašedesátiletá umělkyně nevzpomíná ráda. Jako nechtěné dítě, které její matka přivedla na svět v 18 letech, se odmala cítila nepřijímaná. Už coby děvčátko často cítila smutek, tíseň a bezdůvodný strach. Zpěvačka věří, že se na jejím duševním rozpoložení podepsal hlavně špatný vztah s matkou. „Člověk je hodně ovlivněn tím, jaký život měl v prenatálním stadiu. To, co prožívá maminka, se přenáší na nenarozené dítě, kterému se to všechno v mozku ukládá jako na harddisk. Často to vyplyne napovrch během hypnózy nebo dalších terapií v pozdějším věku. To byl i můj případ,“ rozpovídala se v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ, který vznikl na pomoc lidem s duševními problémy a závislostmi.

Vztah s maminkou se nelepšil ani v průběhu dalších let a dospívání. „Děti vůbec nezapadaly do její životní filozofie a stylu života. Po rozvodu se chtěla hlavně bavit, navazovat vztahy s muži, chodit do společnosti a já jí v tom byla překážkou. Na dítě se tenkrát ještě vůbec necítila. I proto se během těhotenství se mnou snažila všemi možnými způsoby potratit. Nemám jí to ale za zlé, ona sama měla taky nějaký život, ovlivněný zase svojí matkou,“ myslí si Basiková, o kterou se v dětství starala převážně její teta.

Matka mě nechápala

Dalším problémem bylo, že zpěvačka nemohla se svojí matkou mluvit o tom, co ji trápí. Svěřování se nebo projevování citů prý u nich v rodině bylo tabu. „Když jsem pak sama měla děti, snažila jsem se to dělat jinak, hodně si s nimi povídat, diskutovat – protože to je pro duševní hygienu i budování sebedůvěry naprosto klíčové,“ říká zpěvačka, podle které bylo v 70. letech minulého století normální, když se dítě vychovávalo pomocí fyzických trestů. Ji samotnou prý matka bila do pětadvaceti let. „Byla zkrátka taková doba,“ povzdychla si.

Stejně omezeně se prý tehdy nahlíželo i na pacienty, kteří se léčili s nějakou duševní poruchou. „Když se tenkrát někdo léčil na psychiatrii, všichni kolem ho měli za blázna, nahlíželi na něj skrz prsty, dávali od něj ruce pryč,“ vzpomíná zpěvačka, jejíž puberta za doby totality byla hodně plačtivá. To matce vadilo, a vznikaly tak další třenice. „Nechápala, proč mám takové stavy smutku, smála se mi, že o všem moc přemýšlím a všechno řeším. Říkala, že bych se měla raději pořádně učit. Byla opravdu tvrdá. Když jsem se začala léčit s depresemi, absolutně to nechápala a všechno zlehčovala. Ale to byla prostě ona.“

Myšlenky na sebevraždu

Když zpěvačce bylo kolem pětadvaceti, její stavy se natolik zhoršily, že přemýšlela o sebevraždě. „Jela jsem do Šáreckého údolí, kde jsem v ústraní chtěla sníst spousty prášků, zapít je spoustou alkoholu a už se nikdy neprobudit. Nevím, čím to, ale pak se ozval jakýsi pud sebezáchovy nebo nějaký silný lidský impuls, který mi v tom zabránil. Asi po deseti letech se mi to opakovalo. Žila jsem v toxickém vztahu s druhým manželem a to byl spouštěč, který v člověku s depresemi vyvolá ty špatné stavy a nemoc zase propukne do příšerných rozměrů. Tehdy jsem byla rozhodnutá zabalit to znovu, naštěstí mě od toho odradilo vědomí, že bych tu nechala dvě malé dcery,“ vzpomíná Basiková na těžké životní období.

Pomohla jí až hospitalizace a následná léčba na psychiatrické klinice, kde s lékařkou začala svoje těžké psychické stavy řešit. Byla to prý ale dlouhá a náročná práce. Při terapiích, hypnózách a dalších metodách si zpěvačka musela projít veškerým bolestným obdobím znovu a probrečela mnoho hodin. Díky analýze ale mohli lékaři určit zpěvaččinu diagnózu a nasadit vhodnou medikaci, která jí zachránila život. Druhů depresí totiž existuje spousta a na každý z nich může fungovat jiný lék. „Strašně se mi tehdy ulevilo, protože jsem věděla, že i když léčba ještě není u konce, jsem zaléčená a léky mozku nedovolí, aby v něm znovu propukly ty šílené depresivní stavy.“

Deprese nezmizí

Jak by zpěvačka svoje deprese zpětně popsala? Nejvýstižnější je prý představa obrovského zvířete, které sedí člověku za krkem a nedovolí mu jediný pohyb. „Cítila jsem se pod tlakem toho zvířete a vše, na co jsem se jen podívala, ve mně vyvolávalo obrovský smutek, úzkost, tíseň a strach,“ přiznala Basiková, která je pod dohledem lékařů dodnes. Chce tak apelovat na všechny, kdo se s podobnými problémy potýkají, aby sebrali odvahu a svěřili se odborníkům.

„Je to nemoc jako každá jiná. Neřešte, co na to řekne okolí, nebojte se a jděte se léčit. Tahle nemoc sama nepřejde. Nemáte jediný důvod cítit se méněcenní nebo divní, duševní poruchy jsou normální a trpěly jimi miliardy lidí na světě, včetně těch nejlepších malířů, zpěváků, herců, skladatelů, režisérů, ale i vědců a lékařů.“

Podpořit duševně nemocné děti můžete i vy

Nestyďme se mluvit o závislostech a duševních nemocech. Koupí trička a mikiny (ne!)ZÁVISLÁ podpoříte Dětskou psychiatrickou kliniku v Motole. Pomůžete financovat terapeutické pomůcky pro děti, aby jim léčba rychleji utíkala. Podcast (ne!)ZÁVISLÁ je projektem iGlanc.cz. Jeho autorkou je novinářka Lucie Šáleová. Ta sebe sama označuje za abstinující alkoholičku a léčenou anorektičku trpící úzkostnou poruchou. Do projektu se už kromě odborníků a lékařů zapojily i známé osobnosti. Všechny pořízené audio rozhovory najdete na adrese www.iglanc.cz/podcast.

Zdroje:

Autorský text, Eva Fraňková a Lucie Šáleová