Když jsem dostala nabídku jet na cyklistický víkend do Rakouska, sama, začátkem prázdnin, jen tak nabrat dech bez dětí, skákala jsem radostí. Mělo to jeden háček: odjezd v čase, kdy moje děti dostávaly vysvědčení. V tomhle mám priority jasné. Pro Františka to bylo vysvědčení první, pro Klárku na téhle škole poslední, poprvé a naposled všechny děti na jedné škole – ne, u toho nemůžu chybět. A tak bylo rozhodnuto: pojedu za ostatními vlakem.
Tedy upřímně, chtěla jsem jet autem, ale nechala jsem se přesvědčit, že mi zbytek výpravy vezme věci, já ve vlaku aspoň doženu pracovní resty a zpátky pojedeme všichni spolu a bude „legranda“. Vždyť je to pravda, já taková ekoložka! No proč ne.
1000 báječných důvodů proč ne!
Než se pustím do sáhodlouhého vyprávění, začnu těmi důvody. Nebojte, nebude jich 1000, vyberu jen prvních 200. Nelezte do vlaku, když:
- Potřebujete být někde včas
- Venku je 80 stupňů Celsia
- Máte problémy s pocením
- Chcete pracovat na elektronickém přístroji
- Nechcete s nikým mluvit
- Nechcete s nikým mluvit v cizím jazyce
- Nechcete s nikým mluvit v cizím jazyce o tom, že jste nestihli už třetí spoj
- Chcete jít večer brzo spát
- Máte na jízdence víc než jeden přestup
Do Prahy na Hlavní nádraží jsem dorazila přesně podle plánu. Vlak jel podle plánu, narychlo jsem si koupila sváču na cestu i místenku na místo pěkně po směru jízdy, protože jinak blinkám, v kupé samí milí lidé. Jelikož takhle ke konci školního roku je prostor pro práci vzácný, vytahuji notebook a jsem neuvěřitelně produktivní. Sice neudělám to, co dneska musím udělat, ale zase jsem se zbavila spousty restů.
V Českých Budějovicích mám na přestup pět minut. Hmmm, to trochu zavání průšvihem. Ale co by se mohlo stát? Takhle v rychlíku? Jenže venku je asi 50 stupňů, na trati jsou jakési poruchy, musíme zpomalit a ačkoliv už mám na notebooku otevřené všechny odjezdové a příjezdové tabule, jen ten můj vlak pozdější odjezd neplánuje (no jo, Rakušani) a já ho zkrátka nestihnu.
V Budějovicích mě dojme, jak ochotně mi paní za přepážkou dodá novou sadu lístků na navazující spoje. Čeká mě totiž přestup v Linzu (20 minut, to klapne), v Salzburku (30 minut, to je jistota), v Bischopshofenu (tam to neznám, ale pak už je to jen kousek). Akorát tu budu dvě hodiny čekat. Bohužel jsem si ve vlaku nedala notebook do zásuvky a začíná se vybíjet. A kurník, telefon taky. No nic, z budovy nádraží nevylezu, nechci se upéct, sedám si do Ráje chlebíčků, objednám si humrový a s lososem, píchnu si oba přístroje do zásuvky a usilovně se modlím, abych se po téhle lahůdce cestou někde neznemožnila.
Hurá, Rakousko?
Další spoj opět zajišťují České dráhy. No, jsem nervózní, co si budeme. Ale mají rakouskou průvodčí, to bude dobré. Není. Zaprvé si sice strčím poučeně noťas do zásuvky, ale zásuvka nefunguje. Zadruhé trať je jednokolejná a čekáme na protijedoucí zpožděný vlak. A nabíráme zpoždění. Začínám být nervózní.
Na chodbě rakouská průvodčí cosi hlásí. Do kupé se informace nedostane. Potrubní poštou se ale šíří informace, že máme 32 minut zpoždění. Dobře, takže ani spoj v Linzi nestíhám. Manžel na telefonu mi radí, abych se při čekání prošla podél Dunaje, máme to tam přece rádi. Přemýšlím, jestli ho na dálku lze něčím praštit.
Spolujedoucí Čech mi ukazuje aplikaci ÖBB – je v ní krásně vidět, jak má který vlak zpoždění a odkud pojede. Opět jen ten můj zpoždění nemá a odjíždí beze mě. Musím si pro nové lístky. Paní mi opět velmi ochotně dává potvrzení o zpoždění a tiskne mi nový spoj. Letím k informační tabuli a zjišťuju, že mám lístek až na spoj odjíždějící za hodinu. Chci se vrátit a dožadovat se lístku na spoj právě odjíždějící, ale je pozdě. No neva, s tímhle mám o jeden přestup míň.
Hledám opět podnik se zásuvkou a na hodinu se ubytuji v McDonaldu. Když přijdu k vývěsní tabuli, vidím, že můj spoj má dalších 20 minut zpoždění. Jdu aspoň na WC, kam mě propašuje bez placení (dobré půleuro v kapse) mladý Turek, kterému je mě asi líto. Nevím, co moje čurání způsobí ve světě, ale vlak má rázem hodinové zpoždění. Spoj v Salzburku nestíhám. Jdu si pro nové jízdenky.
Já tady umřu
Paní za přepážkou mi jen tak mezi řečí vysvětlí, že na staré jízdence mám přicvaknuté potvrzení, že můžu jet jakýmkoliv vlakem ÖBB, nemusela jsem tu vůbec čekat! V mezičase mi navíc ujel další spoj. Neva. Koukám, že dojezd by byl stejný. Cože? 00:45? Pět hodin po plánovaném čase. Tak to ne.
Myslím, že dost smrdím a paní chápe, že moje situace je kritická. Pokrčí rameny a poradí mi, abych jela s jinou společností do Salzburku a tam se pokusila chytit nějaký jejich vlak. Do půlnoci bych tam mohla být. Rakouské dráhy mi jízdenku od konkurence proplatí.
Po devíti hodinách jízdy sedím ve vlaku do Salzburku. Jsem zpocená, špinavá (fakt není dobrý nápad vzít si na cesty po vlastech českých i rakouských dlouhé bílé šaty), všechno se na mě lepí. Musela jsem pojíst v každém podivném občerstvení, takže se modlím, aby mě nestihla nějaká toaletní katastrofa a čeká mě půlhodina čekání na nočním nádraží v Salzu, jak říkáme my místní (neměla bych už mít rakouské občanství? Nebo film? Kterak matka tří dětí uvízla v rakouských vlacích? Trhák!) a pak přestup ve městě, které ani nedokážu vyslovit. Jestli já dneska taky poprvé nepřespím na nádraží?
Myslím, že hned tak vlakem na výlet nevyrazím, ať si je dneska situace výjimečná sebevíc. Budu chodit pěkně pěšky, na kole či autem, ale na nádraží mě nedostanete! A teď končím, blíží se Salzburk.
Zdroje:
- Autorský text
