Sešívané rodiny: Ty nejsi můj táta!

Sešívané rodiny: Ty nejsi můj táta!

Sžívání nevlastních rodičů a dětí často připomíná minové pole. Abyste jím prošli bez zranění a novou rodinu pevně sešili, vyzbrojte se trpělivostí. Všichni zúčastnění nejvíc ze všeho potřebují čas. Nechtějte po dětech, aby nad novými sourozenci jásaly, a vyčleňte jim prostor, který budou mít jen pro sebe.

Polovina českých manželství končí rozvodem. A podle statistik přibývá i těch, kteří spolu žijí bez oddacího listu a bez něj také mají děti – mimo manželství se u nás rodí každé druhé. Ani partnerství ‚na psí knížku‘ však nebývají právě stabilní a mnoho se jich časem rozpadne. Na ‚trhu‘ vztahů se tak pohybuje poměrně dost rodičů, kteří z nějakého důvodu přišli o partnera, hledají nového a zároveň si do dalšího vztahu berou i dítě. Obvyklá představa, že rodinu tvoří rodiče a jejich biologické děti, tak pomalu ale jistě bere za své.

TVŮJ POKOJÍČEK UŽ NENÍ TVŮJ

Jenže než z nově sešité rodiny vznikne fungující jednotka, dá to obvykle pořádně zabrat. „Vytvořit fungující rodinu v situaci, kdy si jeden z partnerů, nebo dokonce oba přináší do nového vztahu děti, je pro všechny zúčastněné výzva a zkouška mnoha sociálních dovedností,“ vysvětluje pražská psycholožka a psychoterapeutka Jana Březinová, která si rodinné sešívání vyzkoušela i sama na sobě. Zatímco dospělí jsou rádi, že si po předchozích zklamáních našli někoho, s kým je jim dobře, jejich děti mívají přesně opačné pocity. Nové partnery svých rodičů si nevybraly, a tak pochopitelně nemají důvod, aby je měly hned od začátku rády. Zatímco na svou starou rodinu byly zvyklé a znaly pravidla vzájemného soužití, teď jsou v situaci, kdy jim jednoho z rodičů nahradil cizí člověk a ještě svůj životní prostor musí sdílet s jedním či rovnou několika malými vetřelci.

„To nejhorší, co mohou rodiče svým dětem udělat, je oznámit jim, že jejich pokojíček a hračky už nejsou jejich, ale musí se o ně rozdělit s novými sourozenci, které mají mít rády,“ upozorňuje psycholožka. Pro dítě je šok už samotný příchod nového rodiče, natožpak situace, kdy jim k tomu život nabourá ještě cizí dítě. Nejde ani tak o to, že by dítě nebylo schopné přijmout nového sourozence, ale spíš se obává, že se změnou rodinných poměrů přijde o výlučný vztah se svým rodičem a bude muset o lásku a pozornost bojovat.

DEJTE SI NA ČAS

Při sešívání rodiny se podle psycholožky vyplatí hlavně dát všem jejím členům dostatek času i prostoru se se změnami vyrovnat. I když to možná někdy může být obtížné, je důležité zachovat dětem jejich vlastní životní prostor nebo jim vytvořit nový. „Je vhodné nechat dětem jejich vlastní pokoje, kde mají soukromí, a to i za tu cenu, že rodiče budou nějaký čas spát v obývacím pokoji,“ radí psycholožka. Nejnáročnější je situace, kdy se jeden z partnerů s dítětem stěhuje do domácnosti toho druhého, a stává se tak pomyslným okupantem. Naopak o něco snazší je, když si nově vzniklá rodina najde i nové společné bydlení, které může lépe přizpůsobit svým potřebám.

Velkou roli při sžívání také hraje věk a pohlaví dětí. Zatímco pro batolata či předškolní děti může být stejně starý kamarád zajímavým zpestřením, starší děti na sebe mohou více žárlit, zvlášť když je mezi nimi větší věkový rozdíl. Různý věk obvykle znamená i různě přísná pravidla pro děti, což bývá zdrojem napětí. Podle údajů American Psychology Association se nejlépe v sešívaných rodinách adaptují malé děti, protože nejsnáze přijímají změny. Poměrně dobře si zvykají i dospívající nad 15 let, protože ti více fungují mimo svou vlastní rodinu, a nemají tak velkou potřebu se doma angažovat. Nejhůř změnu rodinných poměrů nesou puberťáci mezi 10 a 14 lety. Tou dobou totiž hledají svou vlastní identitu, snadno se pouštějí do konfliktů a noví rodinní členové jsou pro něj jen další překážkou v životě.

CITOVÁ BOUŘE

Svým způsobem se sešívaným rodinám podobá i v Česku stále rozšířenější pěstounství. To je forma náhradní rodinné péče, při které se pěstouni ujmou dítěte, aniž by při tom jeho biologičtí rodiče přišli o svoji zodpovědnost. Náhradní rodiče tak sice dostávají nového člena rodiny, ale zároveň musí počítat s existencí biologických rodičů a jejich případnými zásahy. Navíc nedostávají dokonalé děti, ale často takové, které si nesou celý batoh problémů.

Psycholog přitom mluví nejen s pěstouny, ale i s jejich biologickými dětmi, aby zjistil, zda jsou dostatečně zralé a schopné novou situaci zvládnout a zda je přijetí nového člena rodiny nepoškodí. V tom mají pěstounské rodiny výhodu oproti těm sešívaným, které málokdy napadne vyhledat odbornou pomoc. Přitom každá změna rodinného soužití dá všem zúčastněným zabrat a o citové karamboly během ní není nouze.

PSYCHOLOG NENÍ PROHRA

Na rodičích je, aby se svým dětmi hodně mluvili o tom, co je čeká, na co se mohou těšit, ale i o tom, co bude zejména zpočátku možná složitější. „Děti by měly vědět, že se může stát, že budou mít na nového sourozence někdy zlost a že mohou žárlit. Ale že zároveň kdykoli mohou za svými rodiči přijít a otevřeně s nimi o svých pocitech hovořit,“ říká Vančáková, která je sama pěstounkou. Podobné principy komunikace by přitom měly platit i tehdy, když vzniká sešívaná rodina. Všichni její členové, a ti nejmenší obzvlášť, potřebují vědět, že jsou stále pro své blízké důležití a že jsou pořád milováni, i když se rodina rozšiřuje. Pěstouni mají výhodu v tom, že mají k dispozici systém služeb, ať už jde o psychologa, nebo o takzvaného klíčového pracovníka, který rodinu dobře zná a je schopen kdykoli poradit. Situace, kdy běžné rodičovské zkušenosti nestačí, totiž nejsou v pěstounství nijak neobvyklé. Ale dají se řešit. „Je velmi důležité nebát se vyhledat odborníka, a to dřív, než potíže narostou. Žádný psycholog se na vás nebude zlobit, pokud přijdete s otázkou, která vás trápí, bez ohledu na její objektivní závažnost. Naopak otálením můžete způsobit zbytečné trápení sobě i dětem,“ uklidňuje psycholožka. Každý zásah do rodinného systému všechny členy znejišťuje, nutí je znovu si hledat své místo, budovat nové vztahy a neztratit ty stávající. Porada s psychologem tak rozhodně není prohra.

***

Nečekejte vděk

Jen málokteré dítě je nadšené z toho, že dostane sourozence, kterého si předem neobjednalo. Takže nečekejte, že bude rádo, a raději se smiřte s menším či větším odporem.

Vytvořte dětem prostor

Všechny děti potřebují svůj vlastní kout, kde budou mít soukromí a klid od ostatních. Nenuťte nové sourozence k tomu, aby sdíleli jeden pokoj, pokud to odmítají.

Láska se nedá vynutit

Může trvat několik měsíců nebo i rok či dva, než děti novou situaci přijmou a smíří se s ní. Možná budou mít nového rodiče i sourozence rádi, ale láska nepřijde hned, a proto je nenuťte k tomu, aby používaly oslovení ‚mami‘ a ‚tati‘, když nechtějí.

Vnímejte kritiku

Vzdorovitost, náhlé zlobení či změny chování mohou být projevem toho, že se dítě necítí v novém uspořádání dobře. Nemá smysl jej trestat, lepší je mluvit s ním o jeho pocitech.

Neřešte okolí

To, že je rodina jiná, ještě neznamená, že je automaticky špatná a vyrostou v ní citové trosky. Rozhodující je kvalita vztahů v ní, nikoliv to, jestli jsou si její členové ‚vlastní nebo ‚nevlastní.

Nechte si poradit

Vždy se vyplatí přijít k psychologovi včas, když je situace ‚jen‘ napjatá. Psycholog může působit jako mediátor a pomůže vám najít společnou řeč, i když tak úplně nevíte, jak spolu správně komunikovat.

Při sešívání rodiny se vyplatí hlavně dát všem jejím členům dostatek času i prostoru vyrovnat se se změnami. I když to možná někdy může být obtížné, je důležité zachovat dětem jejich vlastní životní prostor nebo jim vytvořit nový.

Kondice

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.