Vaše dcera je to, co (ne)jíte

Vaše dcera je to, co (ne)jíte

Evropu stojí léčení poruch příjmu potravy více než osm set milionů eur ročně. Co se děje tak hrozného, že se tolik žen a jejich dcer neumí zdravě a s chutí najíst? Z jídla nemají potěšení, ale strach. I proto, že máma celý život držela diety a táta četl u oběda noviny.

Redukční hladovky a diety drží párkrát do roka až devadesát procent žen. Třetina  z nich trpí alespoň  občas  záchvaty  přejídání a nejrůznější studie se shodují i v tom, že jen osmnáct  procent  žen je schopno pravidelně jíst a nevynechat žádné hlavní jídlo během dne. Tahle čísla jsou o to děsivější, že většina dietářek dříve nebo později přibere znovu. A leckdy skončí ještě na vyšší váze, nežli byla ta původní. To všechno o pár let později jejich dcery ‚kopírují‘.

Na co myslí bulimičky

Odborníci se shodují: důvodů, proč přibývá žen a dívek trpících poruchami příjmu potravy (ať už jde o chronické dietaření, přejídání nebo hladovky), je mnohem víc. Od alkoholismu otců, deprese a diety matek, přes narušené sebehodnocení až po vyhublý módní ideál. Nejčastěji se proto mluví o takzvané bio-psycho-sociální podmíněnosti poruch příjmu potravy. Tenhle multifaktoriální koncept si pak ale leckdo může vyložit tak, že pokud je důležité všechno, co se kolem děje, může to znamenat, že není důležité nic. A že se budoucí problémy s jídlem stejně nedají u dcery zásadně ovlivnit. Dají. Vlastním příkladem. A také znalostí několika důležitých faktů o tom, s čím nadváha souvisí a odkud se bere.

Začíná to u sladké láhve

Hlavní povahové rysy člověka, ať už jsou geneticky dané, či ne, se rozvíjejí zhruba do sedmého roku života. To je zároveň doba, kdy se utvářejí i naše chutě. A také základ pozdější nadváhy. To když malé dítě dostává příliš mnoho sladkého a tučného. Příroda automaticky plýtvání živinami brání, takže je v těle systematicky ukládá. Třináctiletá dívka, které jako  malé  dávali sladkou  láhev  s dudlíkem,  kdykoliv  zaplakala,  má  dvakrát a někdy dokonce  třikrát  více tukových buněk nežli její vrstevnice. Váhu má sice ještě docela v normě, ale za pár let to už bude nejspíš jinak.

Vytváření tukové tkáně, která pak už doživotně  hladově  vyčkává,  kdy  si co může z oběda nebo  večeře  rychle uložit, podporuje kromě tučných jídel i bílé pečivo  a  pití  sladkých  nápojů rychle po sobě. To znamená, že po nedělní huse se tolik netloustne. Nesmí se však zajídat kynutou buchtou  a zapíjet colou. To pak jdou tuky rovnou ze střevní sliznice do krve a přes játra do tukových buněk.

Za co mohou tátové

Přestože  se v kuchyni točí hlavně ženy, to, jaký vztah k jídlu bude  mít jednou dcera,  ovlivňují
v jejím raném  dětství překvapivě  muži. Výzkumy ukazují, že většinu nákupů sice obstarávají manželky,  ale  při  výběru  potravin  se  řídí spíše chuťovými preferencemi manželů. Dcery
v rodinách tak proto často tíhnou k  jídlům,  které  mají  rádi  jejich  otcové. Ti zároveň nejvíc
z rodiny ovlivňují svou náladou i atmosféru u jídla. Pokud hezké  vzpomínky  na  společné obědy
a večeře  z dětství  nemáte,  je to už jen krůček  k tomu, aby ve vás v dospělosti vzbuzovalo zasednutí  ke stolu pocity úzkosti. K tomu se dnes bohužel přidává spěch a snaha zkrátit čas, který trávíme nákupy  a vařením. Jeho  konzumaci  už bereme  skoro  jako ztrátu  času,  tak  se k tomu  pustí  alespoň  televize.  Na budoucí problémy dcery s váhou je tak zaděláno dvojnásob. U televize totiž sníme mnohem víc než u prostřeného stolu.

Zakázané věty a zvyky

V  dětství  by dcera  také  nikdy  neměla slyšet větu ‚Dojez to!‘ Zakazují ji obezitologové
i psychologové,  kteří  náctileté bulimičky a anorektičky  léčí. Stejně jako větu ‚Voda je dobrá leda na mytí!‘

„Překvapuje  mě, v kolika  rodinách  se voda vůbec  nepije,  přestože  je to spolehlivá prevence    budoucí  nadváhy,“ říká obezitoložka  Dita Pichlerová z OB kliniky v Praze. Třetí
a nejnebezpečnější větou je pak ta nejslavnější: ‚Já nemůžu, držím dietu!‘ Dietaření matky je pro dceru stejně nebezpečné,  jako by vyrůstala jen na hamburgerech.

Posnídat a pohádat se

Že je vydatná  snídaně  základem  zdravého jídelníčku, už se ví. Jenže pro budoucí  dceřiny  ideální  ‚míry a váhy‘ je snad ještě důležitější to, jak spolu jako matka s dcerou vycházíte. Včetně toho, zdali se umíte zdravě pohádat a ventilovat své emoce.  Pro rodiny bulimických dívek je totiž typické, že se doma o konfliktních  a citlivých tématech  otevřeně nemluví nebo naopak vedou taková témata k extrémním scénám a výbuchům. Emoce se pak pro dívku stávají problematickou zónou, kterou  si kompenzuje přejídáním. „Aby vám z dcery nevyrostla anorektička nebo bulimička, chovejte  se k ní otevřeně  a přístupně. Aby věděla a cítila, že se k mámě může kdykoliv přiblížit, přitulit se k ní nebo se s ní pohádat. A máma nebude reagovat impulsivně  nebo  nevypočitatelně,“ radí psychoterapeut zabývající se poruchami příjmu potravy Martin Hajný.

Jsem ženská!

V   pubertě,   kdy  se  dcera   odpoutává od  matky,  se  láme  chleba   nadobro. „Aby se dcera od vás mohla  odpoutat ‚dobře‘, musí si být jistá, že bude vámi jako matkou  i tak přijata. Jde zároveň o její rodící se ženskou identitu (kterou symbolicky vyjadřuje právě tělo a jeho sekundární typické ženské znaky a tvary),  kterou  musí  přijmout  a  ztotožnit se s ní,“ vysvětluje  důležitý separační proces  od dětství  k dospělosti  Martin Hajný.

„Jenže když s tím, jak vypadá, není  spokojena matka, těžko  to  pak naučí svoji dceru. Naopak matka, která žije v míru se svým tělem a v relativně spokojeném vztahu (nebo  spokojeně bez něj) představuje  podle mě nejlepší prevenci budoucích  poruch  příjmu potravy u své dcery,“ říká psychoterapeut. Pouze v těch šťastnějších případech pak slouží trápící se matka nebo  její bezprostřední okolí  kolegyň  nebo  kamarádek nikoliv jako inspirace, ale jako odstrašující  příklad. Jako v případě herečky  Catherine  Zety Jones. Vyrůstala mezi tanečnicemi  a dneska tvrdí: „Anorexie tady byla na denním pořádku.  Kvůli tomu jsem  se  naučila  svou váhu zvládat i bez diet.“ Sama rozhodně nemá a nikdy  neměla  váhu  modelek. A netrápí  se tím: „Žena má totiž podle mě vypadat jako žena!“

DONATELA VERSACE a její dcera ALLEGRA: Kost a kůže

Šestadvacetiletá Allegra, neteř Versaceho, o svém dospívání mluví nerada. Tuto dobu nazývá ‚obdobím nepřítomnosti‘ a vzpomíná, jak ji tížilo jméno Versace a chtěla zmizet ze světa. S mentální anorexií se léčí už řadu let. A patrně za to může kromě psychických problémů v dospívání i její anorektická matka. Podle vědců je pravděpodobný výskyt onemocnění v rodinách anorektiček
a bulimiček až pětkrát častější než v běžné populaci.

Lucie Protivanská

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.