Ostraha si vyžádá můj telefon a batoh projedou rentgenem. Procházím rámem a odškrtávají si mě na seznamu návštěv. Dozorkyně mě doprovází na oplocený ovál, kde budeme běhat. Dneska se tu koná jeden z běhů Yellow Ribbon Run (YRR) – akce, která má za cíl zviditelnit problematiku českého vězeňství. Naše věznice mají jednu smutnou statistiku: míra recidivy dosahuje dechberoucích 70 procent. Ukazuje se, že jakmile vězni opustí brány nápravného zařízení, je skoro otázkou času, kdy „do toho“ spadnou znova. Část z nich neumí v normálním světě fungovat, neumí to jinak. Část z nich nemá žádné zázemí, žádnou podporu, žádné finance. Se škraloupem v rejstříku není snadné najít práci nebo ubytování. Velká část se za mříže dostane kvůli drogám – v rozsudku mají možná krádež, ale za vším hledej hlavně drogy. A tam venku číhají všude.
Uprostřed běžeckého oválu je oplocené hřiště a dřevěná pergola, před kterou právě zkouší své vystoupení vězeňská kapela. Trochu mi zatrne, protože jsem si jako výchovnou prioritu dala, aby naše děti měly každé svůj sport, svůj hudební nástroj a ideálně i nějaký koníček, aby až je budou brát roupy (a ne ty školkové, ty mnohem horší pubertální), měly nějaký způsob, jak vyventilovat energii na pitomé nápady. Vedle mě stojí Gabriela Slováková, iniciátorka YRR v ČR a ředitelka odboru trestní politiky na ministerstvu spravedlnosti. Osm let vedla také věznice ve Světlé nad Sázavou. Právě ji zdraví kytaristka kapely. „No jo, já jsem zase zlobila,“ směje se rozpačitě žena tak kolem čtyřiceti.
Na prostranství nastupují chovankyně – asi padesátka žen mezi dvaceti a padesáti? Těžko říct. U oken budovy se tlačí další ženy. „Proč neběží?“ ptám se jedné z organizátorek. „Nechtějí. Sedí celý den v ložnicích po osmi, maximálně přejdou do jídelny a zpátky.“ Pokřikují z okna, mávají na kamarádky dole na ovále, smějí se. Připojuje se k nám Lenka Ouředníčková z centra Rubikon, které pomáhá propuštěným vězňům s návratem do reality. Hned se ptám, jaké možnosti tu vězni mají. Mám v hlavě obrázek z filmů, kde vězni cvičí, čtou, studují a připravují se na to, jak to světu ještě natřou. „V mužských věznicích posilování docela jede, ale mezi ženami to obvyklé není,“ vyvrací mi zcela zcestné představy Lenka. Vězenkyně v Drahonicích mají možnost pracovat, nabízejí se jim i rekvalifikační kurzy, mají přístup na hřiště i běžecký ovál, cestou jsem zahlédla knihovnu... Zájem o to je malý. Dochází mi, že jsem opět narazila na limity své sociální bubliny. Pro tyhle holky není nic z toho důležité.
„Většina žen, které se dostanou do věznice, se chytila špatné party. Bývají v tom drogy. Najdou si nevhodného partnera, který doma něco ‚vaří‘, ony se do toho nechají zatáhnout, začnou dealovat, začnou drogy brát a průšvih je na světě,“ popisuje mi Gabriela Slováková. V mezičase se k ní hlásí asi dalších pět žen. Objímají ji, ptají se na děti, chválí ji. Zvláštní? „My s nimi umíme pracovat, tady fungují dobře. S některými je to na začátku těžší, ale nakonec se domluvíme. Problémy přijdou až venku,“ přemýšlí vedle stojící Martin Toman, zástupce ředitele Věznice Nové sedlo, pod které Drahonice spadají. Ptám se, kolik z vězenkyň má děti. Odpověď mě překvapí: „Řeknu to jinak: asi čtyři děti nemají.“ Kde jsou? Stará se o ně rodina, jsou v ústavní péči, pokud je zájem, mají možnost volat si a tři hodiny měsíčně se mohou i vidět. 36 hodin za rok.
Právě děti jsou velkým tématem YRR – za to, co dělají jejich rodiče, nemohou, ale podepisuje se to na nich. Valná většina žen za mřížemi sama funkční rodinu neměla. Nemají vzor, jak to dělat. Často si z rodiny nesou i velká zranění, která je dohnala k závislostem. A stejný život pravděpodobně čeká jejich děti. Mimochodem ve Světlé nad Sázavou je oddělení pro matky s dětmi do tří let. Má kapacitu 15 „rodin“. „Nikdy nebylo plně obsazené. Většinou po narození dítěte dojde k přerušení trestu na rok a pak matka nastoupí do výkonu. Pro přijetí jsou poměrně přísná kritéria, protože život tu probíhá podobně jako ve školce. Je relativně normální, jen ve vězení. Ženy se tu naučí být mámami, udělají si ke svému dítěti vztah. To je pak motivuje žít normální život, neriskovat. U nich je recidiva jen desetiprocentní,“ popisuje mi Gabriela Slováková.
Startujeme. Okruh má přibližně 100 metrů. Naším úkolem je uběhnout deset koleček. Moje spoluběžkyně od pohledu nejsou sportovní typy, ale přesto mě zaskočí, že některé sotva zvládnou jedno kolečko. Na deseti nikdo netrvá a těžko by se někomu podařilo kola ženám počítat. Běžím, dokud běží někdo z místních. Hodinky mi ukazují 1,17 km. To už se ale většina holek dávno občerstvuje. Vedení věznice i YRR doufá, že by to pro ně mohla být motivace něco se sebou udělat, zaměřit se na zdravější způsob života, využít čas za mřížemi pro své dobro. Pomůže to? Těžko říct.
Blíží se jedenáctá hodina. Pár skupinek mě prosí o fotku. Ptají se, kde vyjdou. „Budeme v televizi?“ ptá se jedna z žen. Z internetu je trochu zklamaná. Za chvíli bude oběd. Vězenkyně se řadí opět do dvojstupu k plotu a odcházejí na ubikace. Já mám hodně o čem přemýšlet. Snad se zamyslí i ony.
PS: Kdybyste jim, ale i vězňům obecně a hlavně jejich dětem, chtěli vyjádřit podporu a udělat dobrou věc, podívejte se na web Yellow Ribbon Run. 11. června 2024 vyvrcholí letošní běhy akcí pro veřejnost v Říčanech u Prahy. Můžete se zapojit do štafety (běží se jen dva kilometry, tak se nebojte), připravené jsou dětské běhy, no, a pokud to máte daleko, dejte si virtuální běh, kdekoliv v republice. Postavíte se tak po bok slavných podporovatelů akce: Barbory Černoškové – ambasadorky dětí, které mají rodiče za mřížemi, Petra Čtvrtníčka – patrona akce, Jiřího Homoláče, Margit Slimákové nebo Jiřího Ježka. Třeba na ně narazíte během následného galavečera za tónů Davida Krause nebo Gipsy Brothers.
Zdroj:
autorská reportáž
Věznice Nové Sedlo - Základní informace
Yellow Ribbon Run