V zahraničí si můžeme projížďky na kole užívat například kousek za hranicemi v Rakousku podél Dunaje v okolí Melku nebo chceme-li dýchat mořský vzduch, tak na stezkách podél dun Severního moře v Nizozemí, Belgii, Německu nebo Dánsku nebo na březích Baltského moře v Německu či Dánsku. Obzvlášť v Nizozemí jezdí na kolech všichni, od sportovců po úředníky. Každé ráno zaplaví například ulice města Haag stovky cyklistů, že takřka není možné přejít na druhou stranu. Na oddechové vyjížďky o víkendech mají vybudované dlouhé stezky podél kanálů. Kdo má rád teplejší klima, ten se může vypravit do kouzelné oblasti Camargue v jižní Francii, proslavené plameňáky, divokými koňmi a volně se pasoucími býky.

Pohyb na čerstvém vzduchu prospěje tělu i duši. A můžeme tak i zhubnout. To věděly už dámy v 19. století, které tento sport zpopularizovaly. Mezi ně patřila především princezna Gisela Bavorská, starší dcera rakouského císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, zvané Sisi. Dokonce i císařovna samotná jízdu na bicyklu vyzkoušela.

Možná překvapí, že jízdní kolo vynalezl německý lesník Karl von Drais v Karlsruhe již roku 1817. Avšak tato takzvaná drezína (původně draisina podle jména vynálezce) připomínala spíše dětské odrážedlo. Neměla pedály ani brzdy, ale vzhledově současné kolo trochu připomínala, i když byla dřevěná (pouze spojovací materiál byl železný, kola měla železnou obruč a sedlo bylo kožené). V roce 1853 zkonstruoval Němec Filip Moric Fischer ze Schweinfurtu šlapací kolo poháněné pedály pomocí převodu na předním kole; tento model ale nebyl ani patentován, ani uveden do výroby. Podobný návrh fungující na stejném principu zveřejnil roku 1861 Francouz Pierre Michaux a se svým kolegou Lallementem také začal tento typ jízdního kola ve své továrně sériově vyrábět pod názvem velocipéd (tedy v překladu rychlé pedály). V roce 1870 vznikl model takzvaného vysokého kola, známého z historických obrázků, a až v roce 1885 bylo britským vynálezcem a průmyslníkem Johnem Kempem Starleym sestrojeno kolo podobné tomu dnešnímu: přední i zadní kolo mělo stejně velké. A právě takové jízdní kolo přišlo v té době do módy.

Nový sport nadchl i princeznu Giselu, která žila s manželem a dětmi v Mnichově. Na kole se projížděla ovšem nejen v bavorské metropoli, ale i v lázeňském letovisku Ischl v Solné komoře v Rakousku, kde trávila léto s celou rodinou včetně svých císařských rodičů a sourozenců. Cyklistice se začala věnovat také herečka Kateřina Schrattová, přítelkyně Františka Josefa i Alžběty. A právě to vyprovokovalo císařovninu zvědavost. „Nezapomeň mi napsat, jestli ježděním na kole přítelkyně opravdu hubne,“ nabádala Sisi svého muže v dopise z konce března 1897. Císařovna si pak jízdu na kole také vyzkoušela. V dopise z 11. června 1897 už psal František Josef Kateřině Schrattové o manželce: „Také chce pilně jezdit na kole, kvůli hubnutí.“

Cyklistika byla však v té době, na rozdíl od dnešních dnů, sportem dosti nebezpečným. Nezřídka docházelo k úrazům, jak vyplývá z jiného dopisu císaře paní Schrattové, v němž mocnář tlumočí obavy své starší dcery o zdraví herečky: „Gisela mi nedávno psala, ustaraná kvůli Vašemu pádu a kvůli tomu, že byste mohla jízdy na kole zanechat, což by jí bylo velice líto. Už krouží osmičky a jiné obraty. Chtěla rovněž vědět, jak se při jízdě na kole oblékáte. Ona nosí stejně jako Vy lodenovou sukni. Z jezdění na bicyklu se stala opravdová epidemie!“

Cyklistické vášni propadlo bavorské i habsburské příbuzenstvo císařského páru. Bicykl zaujal i Sisinu švagrovou Marii Terezu. Jako amatérská fotografka zachytila roku 1897 svou mladší sestru Marii Annu, jak se zaujatě dívá na chlapce na kole. Snímek vznikl v bavorských lázních Kreuth, oblíbeném sídle Karla Theodora, mladšího bratra Sisi.

O tom, jak byla jízda na bicyklu především u žen populární, svědčí i vznik listu „Die Radlerin. Sportblatt der radfahrenden Damen Deutschlands und Oesterreich-Ungarns“ („Cyklistka. Sportovní list na kole jezdících dam Německa a Rakouska-Uherska“). Jako slavné cyklistky jsou tu kromě princezny Gisely uvedeny také paní Emma Knuss, umělecká krasojezdkyně na kole z Fürthu u Norimberka, nebo Miss Earl z Londýna. V té době vznikla rovněž celá řada cyklistických spolků. A v časopisech se řešila móda vhodná pro jízdu na kole. Koncem 19. století to byly stále dlouhé sukně, i když ne až na zem, ale ke kotníkům, avšak nikoli kalhoty, šortky nebo dresy jako dnes.

Zdroj: autorský text, Dagmar Beňaková: Záliby císařovny Sisi.

Dagmar Beňaková se dlouhodobě věnuje císařovně Sisi a je autorkou knih Záliby císařovny Sisi (2024), Dopisy od Sisi. Dosud nezveřejněná korespondence císařovny (2023), Za sluncem po stopách císařovny Sisi (2023), Toulky po stopách císařovny Sisi (2022).