Začalo to klimatickými změnami. Pak přišel covid.

Postupně přibývalo obrázků obětí umírajících ve válkách či nekonečných front migrantů, zpráv o ekonomické krizi, dražších a dražších potravinách… Dennodenně jsme konfrontováni s palcovými titulky informujícími o tom, jak nevyhnutelná je válka, jak se na ni musíme připravit a kolik je třeba nakoupit tanků.

Není divu, že se na novináře občas pohlíží jako na societu morousů podílejících se na šíření světové neurózy. Zvlášť v posledních letech se zdá, že co zpráva, to jobovka. Přinejmenším je podíl těch negativních mnohonásobně vyšší než těch pozitivních.

Studie mediálních výzkumníků Günthera Lengauera a Franka Essera například potvrdila, že cca polovina zpravodajství týkajícího se politických kampaní v USA, Německu, Itálii a Rakousku přinesla špatné zprávy, zatímco vysloveně v pozitivním duchu se jich neslo pouhých 6 procent.

Jiná studie zveřejněná v Plos One zmiňuje, že „podíl titulků vyjadřujících hněv, strach, znechucení a smutek“ v USA mezi lety 2000 a 2019 výrazně vzrostl.

Dobré zprávy ano, ale ne číst

Mezinárodní průzkum oxfordského Reuters Institute for the Study of Journalism nedávno vysledoval, že takřka ve všech zemích klesá důvěra v média a stále více a více lidí se vyhýbá zpravodajství, protože má negativní vliv na jejich náladu. Jenže na druhé straně se intenzivně hovoří o tzv. doomscrollingu, tedy posedlosti neustále vyhledávat špatné zprávy. A o tom, že zveřejňování negativních informací bývá jen odezvou na poptávku.

Stačí si připomenout zajímavý experiment, který před pár lety inicioval web Městský reportér se sídlem v ruském Rostově na Donu. „Máte pocit, že jste obklopeni jen negativními informacemi? Nechce se vám už ráno číst zprávy?“ zeptal se jednou svých čtenářů. Aby dokázal opak, zavázal se na jeden celý den publikovat výhradně dobré zprávy.

A tak se na 24 hodin stal web přehlídkou radostných titulků typu: „Navzdory sněhu jsou silnice krásně sjízdné“, „Tunel bude postaven včas a otevřen na Den vítězství“, „Mladí jsou spokojení se svojí životní úrovní“… Jakkoliv byly zprávy kladné a povznášející, počet čtenářů v ten den prudce poklesl.

„Hledali jsme ta největší pozitiva mezi denními zprávami a našli jsme je,“ objevilo se později na facebookové stránce webu. „Vypadá to ale, že dobré zprávy nikdo nepotřebuje.“ Hned následující den se magazín rozhodl vrátit ke starému dobrému konceptu a zprávám o korupci, autonehodách a prasklém vodovodním potrubí. Sledovanost byla bezkonkurenční.

Rakovina, bomba, válka

Jako čtenáři si vesměs stýskáme, že ve zpravodajství postrádáme dobré zprávy, které samozřejmě jednoznačně upřednostňujeme, nicméně naše praktické chování naznačuje pravý opak. O něčem podobném hovoří i profesor Stuart Soroka z katedry komunikace a politologie Kalifornské univerzity v Los Angeles. Se svým kolegou Marcem Trusslerem realizovali výzkum, jenž měl zjistit, zda opravdu dobré zprávy táhnou, když většina lidí tvrdí, že po nich tak touží. Dospěli k poznání, že netáhnou.

„Výsledky naznačují, že chování čtenářů neodpovídá jejich postoji. To znamená, že bez ohledu na to, co ve skutečnosti říkají, upřednostňují negativní zpravodajský obsah,“ píšou v závěru.

Podle psychologů je to pochopitelné, protože o potenciálním nebezpečí chceme být informovaní co nejdříve, abychom se na něj stihli připravit. Vyvinuli jsme se zkrátka tak, abychom reagovali na hrozby. Laboratorní výzkumy nejen zmíněných odborníků Soroky a Trusslera podaly i důkazy o tom, že lidé reagují na negativní slova rychleji. Pokud čtenáři v titulcích zaznamenali slova rakovina, bomba nebo válka, zmáčkli tlačítko v reakci rychleji, než když viděli výrazy jako miminko, úsměv či zábava.

Jenže problém je v tom, že rakovin, bomb a válek je kolem nás v poslední době až moc. Nedávný průzkum Americké psychologické asociace dospěl k závěru, že více než polovině Američanů způsobují současné znepokojivé zprávy stres, úzkost a poruchy spánku. Přesto každý desátý dospělý kontroluje zprávy co hodinu a plných 20 % uvádí, že jsou na „zdrojích“ neustále.

„Způsob, jakým jsou zprávy prezentovány, i způsob, jakým ke zprávám přistupujeme, se za posledních 15 až 20 let výrazně změnil,“ říká Graham Davey, emeritní profesor psychologie na Sussex University ve Velké Británii. „A tyto změny jsou často škodlivé pro zdraví,“ doplnil. Některé dopady mohou podle něj vyústit ve změny nálad, agresivní chování, nebo dokonce posttraumatický syndrom.

Mediální detox pro zdraví

Problém je také v tom, že v současné záplavě katastrofických zpráv už je těžké rozlišit, co je opravdovou potenciální hrozbou a co nestojí ani za letmé přečtení. Hezky to vysvětluje Loretta Graziano Breuningová, bývalá profesorka managementu na California State University, a autorka bestselleru Habits of a Happy Brain (v překladu Návyky šťastného mozku): „I když váš mozek může považovat nejnovější zprávy za fascinující, většina názorů a komentářů je ekvivalentem drbů v jídelně povýšených na sofistikovanou úroveň.“

Jenže ačkoliv si něco takového stokrát řekneme, mediální obraz současného světa se všemi jeho katastrofami nevymažeme. A byť si většina z nás přeje klidný, krásný, spravedlivý a zdravý svět, první, na co po ránu narazíme, jsou zprávy o válkách, ekologických katastrofách a násilnostech. „To spouští pocit, který nám převrací žaludek, drtí srdce nebo svírá čelist,“ popisuje terapeutka Michele DeMarco v Psychology Today.

Někteří odborníci poukazují na to, že naše reakce na všechny ty negativní zprávy spouští tzv. fenomén celosvětové únavy. I když nejsme vystaveni bezprostřednímu reálnému nebezpečí, tělo aktivuje systém útěk-boj a podvědomě nás připravuje na akci. Bez úhony nás nenechává ani soucit s lidmi ve válečných oblastech. Častá „konzumace“ mnoha špatných zpráv může vést k trvale zvýšené hladině stresu. A chronický stres poškozuje mysl i tělo.

Výzkumu v této oblasti se věnuje například Charles Figley, univerzitní profesor v oboru psychologie a ředitel Traumatologického institutu Tulane University, který se zaměřuje na stresové reakce, traumatická stresová zranění, odolnost či zvládání sekundárních traumat. Sekundární traumatizace a tzv. únava ze soucitu se dlouhá léta studovala zejména mezi lidmi v pečovatelských profesích, kteří bývají běžně konfrontováni s bolestí druhých.

Jenže v posledních letech se o ní hovoří stále častěji v souvislosti s negativními zprávami. „Infikování“ traumatem druhých už nutně nevyžaduje jejich fyzickou blízkost, ale bohatě stačí, že jsme každý den vystaveni informacím o válce, násilí, smrti a nespravedlnosti. „Světová únava a výsledný stres mohou způsobit, že se staneme beznadějnými, ztracenými v myšlenkách a trpíme pocitem vyhoření. Mohou se objevit i pocity zoufalství,“ míní odborník.

Figleyho výzkum také naznačuje, že lidé, u kterých se rozvine únava ze soucitu, mohou pociťovat příznaky podobné posttraumatickému syndromu, ale i emocionální otupělost, kdy se postižený stává necitlivým vůči ostatním.

Co tedy dělat? Podle Charlese Figleyho je dobré dát si občas detox od špatných zpráv. „Nemůžeme samozřejmě utíkat a skrývat se navždy. Musíme si ale dělat alespoň přestávky. A uvědomit si, že vypnutí televize nebo zavření stránky je v určitou chvíli pro naše zdraví to nejlepší.“

Zdroje: Květy 04/24 https://www.npr.org/2010/06/04/127477675/tips-for-coping-with-bad-news-burnout