První dceru mám zářijovou. Před druhými narozeninami mluvila, byla zcela bez plenek a měla ráda kolektiv. Já zkoušela podnikat a čekala jsem jejího bratra. Státní školky mě rovnou odmítly. Nejsou jí tři. Hledala jsem alternativu, kde by mohla být s dětmi a já neměla pocit, že ji odkládám, když vlastně nutně nemusím. V okolí jsem našla soukromé školky dvě. První jsem zamítla hned mezi dveřmi. Rozbité hračky, trochu upatlaný prostor, jídlo nutno dodat vlastní, jediná pečovatelka a na zahradě zanedbaný bazén. Druhá školka byla krásná a profesionální. Jen znamenala 20 minut jízdy autem a dvoudenní pobyt vyšel na 4 000 Kč. Ve chvíli, kdy jsem nevydělávala ani korunu, to znamenalo celkem citelné snížení mého příjmu v podobě rodičovského příspěvku. Brali jsme to ale jako bonus pro dceru. Kolektiv jí prospíval.

O rok později jsem opět žádala o místo ve školce v místě bydliště. Při zápisu jsme dostali výtku, že dítěti nebudou 1. 9. tři roky a proč se tedy hlásíme. V srpnu jsme přesto dostali jedno půlené místo. V září dokonce celé. Uf! Přestože jsem tehdy byla na rodičovské a zvládali jsme rodinu uživit i bez mého přispění, byla to nepříjemná nejistota. Nebylo by snazší podnikání odložit a věnovat se jen péči o děti? Snazší ano, ale bylo by to lepší? Já to tak necítila.

Lehčí to nebylo ani s mladšími syny. Druhorozený je prosincový. Místo ve školce pro něj tudíž v září roku, kdy oslavil třetí narozeniny, nebylo. Soukromá školka z časů dcery mezitím skončila. Nedostala grant. Ve vedlejším městečku nabízela skupinové hlídání jakási paní. Sešla se se mnou před svým domem, za ruku držela ustrašeného chlapečka. Hlídá u sebe doma, jídlo musím dovézt, když by bylo potřeba, pohlídá přes noc, ale k nám nikdy nepojede. Jen u ní doma. Co nabízela? Roky praxe. Prý. Kdo by se za ni zaručil? Co by to mému dítěti dalo? To opravdu může být raději se mnou doma. Nakonec jsme získali místo v soukromé školce v jiném městě. Dvacet minut cesty autem na opačnou stranu. V lednu nás přijali i do školky státní. Uf uf.

Třetí syn je březnový. V září po jeho druhých narozeninách jsme se rovnou hlásili do soukromé školky, kam jsem vozívala i jeho staršího bratra. Děti jsem měla ve třech různých institucích, takže se výsledný čas na práci a zařizování citelně zredukoval, ale měla jsem prostor nadechnout se. Finančně to stále nebyla velká výhra, ale mírný přebytek jsem generovala. Když se dostal ve třech a půl letech do státní školky, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Uf uf uf. Pokud bych se z jakéhokoliv důvodu musela uživit, byly by to velmi krušné roky plné počítání a nejistoty.
„Tak jsem se spletla,“ volá na mě kolemjdoucí maminka u školky. „Ta soukromá školka nestojí deset tisíc, ale osm. Tak abych nešířila bludy.“ Známe se jen letmo od vidění a ani si nevzpomínám, že bychom to spolu řešily. Moje nejmladší dítě už je skoro předškolák. Ona ale tlačí do kopce kočárek s dvouleťákem a já si přece jen dobře pamatuju, jaké to tehdy bylo. A to mi až o tolik nešlo. Manžel by nás uživil.

Co mi chybělo? Začnu tím, že mi chyběla možnost rozhodnout se, protože velkou část rodičů tahle situace dotlačí do modelu „žena pečuje o děti a domácnost a muž vydělává“, ať už s ním souhlasí nebo ne. Podle Martiny Dvořákové z Férové domácnosti může dlouhá rodičovská a snaha férově se podělit o starosti (muž zajistí peníze, žena domácnost) za zoufale nerovné rozdělení povinností v okamžiku, kdy se žena po rodičovské vrátí do pracovního procesu. V tu chvíli už domácnost několik let leží na jejích bedrech a teď se stává její druhou směnou, kterou většina české společnosti považuje za samozřejmost. Neplacená, zcela neviditelná práce, která je ale také výraznou brzdou na pracovním trhu.

Zadruhé jsem horko těžko hledala možnost umístit dítě do kolektivu a mít jistotu, že je o něj dobře postaráno, ale nemuset přitom řešit dilema, zda z finančního hlediska je výhodnější nepracovat a ušetřit za školku vlastní péčí i za cenu ztráty kontaktu s mou profesí, nebo pracovat, platit školku a ve výsledku přinést do rodinného rozpočtu jen o pár tisíc víc a ještě za cenu velkého stresu, protože děti jsou zpočátku nemocné, školky mají omezenou otevírací dobu a i vy taky chcete své dítě někdy vidět.

Zatřetí svěřit dítě do péče nestátní instituce byla celkem sázka do loterie i co se personálu týče. Jak se chůva z facebooku bude chovat k dětem, až u toho rodiče nebudou? Kolik dospělých je potřeba právě na tuhle skupinku dětí? Jsou léta praxe všechno? Já osobně si myslím, že nikoliv.

Když se u nás ve vsi rozšiřovala škola a škola na téměř dvojnásobnou kapacitu, postavila se proti skupinka starších obyvatel s argumentem, že vzhledem ke klesající porodnosti je přece zbytečné stavět nové prostory, které za pár let nebudou potřeba. Argument chápu, ale děti bohužel nejsou komodita, která může pár let počkat, až se uvolní místo. Možná by se ale stát měl skutečně zaměřit na flexibilní řešení a dlouhodobé plánování. Data o tom, kolik dětí se narodilo, má. Odhadnout, kolik jich za šest let půjde do školy, také není raketová věda. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že vzhledem ke čtyřletým volebním obdobím není pro nikoho příliš lákavé, řešit, co přijde během vlády někoho jiného. Důchodová politika či daňový balíček jsou mnohem hmatatelnějším výsledkem. Bohužel.

Zdroj:
autorský text
Hodnocení strategie 2030+: zlepšila se péče ve školkách i vybavení škol