HODNĚ ŠTĚSTÍ, ZDRAVÍ!

Ta oslavná óda má ještě méně slov než tónů, a těch má pouze šest. I s takovými „kvalitami“ se z ní za léta stala jedna z nejhranějších skladeb v novodobých dějinách lidstva a donedávna generovala miliony dolarů ročně. Abyste si ji správně užili, musíte mít narozeniny. Čím pokročilejší, tím bizarnější je dojem, když se shlukne parta dospělých gratulantů a spustí infantilně jako sbor z animovaného filmu: „hepy bérsdej tů jů“.

Jako malé děti, napadne možná leckoho. A není daleko od pravdy. Oslavenec by mohl dopadnout i hůř, i když slavjanofilové budou v tomto punktu patrně oponovat.

Než anglosaský narozeninový popěvek prostrčil tykadla i prorezlou železnou oponou a zválcoval kdejakou lokální tradici, dočkal se jubilant na východ od Německa zhusta hulákavého provolávání „mnoga ljeta, živijó“, což znělo tuzemskému uchu známěji, ale nepatřilo to sem o nic víc. Do střední Evropy tento zvyk zanesli legionáři vracející se po první světové válce domů z Balkánu.

I z hlediska míry infantility by mohlo být hůř a oslava narozenin by mohla lehce sklouznout k úrovni mateřské školy. Není tak dávno, co se v některých částech Spojených států a v Kanadě prozpěvování gratulační písničky pojilo s doprovodným obřadem.

Když se sboristé vyřádili na úvodním popěvku, spustili dotazovací odpočítávání: „Kolik je ti roků?“ ptali se oslavence a unisono hádali: „Jeden?“ A jelikož jeden rok mu jistě nebyl, šlo to znovu: „Kolik je ti roků? Dva?“ Vzhledem k tomu, že se tento dodatek praktikoval především u nedospělců, nehalekají tam dodnes. Poměrně brzy tedy došli ke správnému věku, zajásali, ještě jednou se zahepybérsdejovalo a bujará trapnost se rozplynula.

Ano, jako malé děti.

Učitelka z naší školky

Má to logiku. Ona narozeninová píseň, při které dodnes křepčí jak děti, tak korporátní kravaťáci, původně pro děti vznikla a nehrála se při oslavách.

Americké sestry Hillovy, starší Mildred (*1859) a o devět let mladší Patty, nebyly obě učitelky, jak se jim v pozdějších letech podsouvalo. K dětem a péči o jejich blaho měly blízko obě, ale do pedagogického procesu se zapojila pouze Patty, která se v rodném Louisville v Kentucky stala nejprve učitelkou a později ředitelkou mateřské školy.

Byla otevřená všemu novému a v zařízení, jež vedla, prosazovala tehdy čerstvé inovační pedagogické metody německého reformátora Friedricha Fröbela. Ten na mateřskou školku nahlížel jako na zahradu a na děti jako na plodiny, jež se v ní pěstují. Tak do angličtiny proniklo a ujalo se cizorodé slovo „kindergarten“. K milým netradičním metodám ve školce slečny Hillové patřil i zvyk vítat děti ráno hudbou.

K hudbě měly blízko obě sestry, ale starší Mildred se jí zaslíbila profesně. Věnovala se muzikologii, studovala hlavně vliv černošské hudby na tehdejší moderní tvorbu, ve svých vědeckých výzkumech se zabývala i Antonínem Dvořákem a jeho Novosvětskou symfonií, tehdejším americkým hitem. A také skládala. Byly to velmi často drobné skladby výchovného rázu určené především dětskému publiku. Tu a tam spolupracovala se sestrou, která se ve volném čase věnovala poezii.

Zde jedna z Pattyiných básní (ve svépomocném přetlumočení, snad neobratném, ale moc se na ní zkazit nedá):

Dobré ráno vám všem 

Dobré ráno vám všem 

Dobré ráno, milé děti

Dobré ráno vám všem

Na obranu autorky dodejme, že tyto verše patřily k její takříkajíc užitkové tvorbě. Nenapsala je ani tak z omámení Múzou, jako spíš pro potřeby své práce ve školce. Touto říkankou si v roce 1893 byla natolik jistá, že se u dětí chytne, že i když si Mildred z její tvorby obvykle spíše sama vybírala, tady ji Patty přímo požádala o zhudebnění.

Mildred na jedno odpoledne provinile odsunula stranou Dvořáka a vystřihla popěvek, který si s nabídnutým textem ve složitosti ani málo nezadal. A teď si zkuste uvedenou báseň zabroukat s dobře známou melodií Happy Birthday to You. Sedí do písmene. A hned na to zase zapomeňte.

Budoucí narozeninový hit století, byl sice už na světě, ale přesto k němu vedla ještě delší cesta. Zatím ho s docela jiným textem pištivými hlásky zpívaly dětičky z louisvilleské kindergarten a za klavírního doprovodu slečny učitelky se s ní každé ráno vítaly.

Zdivočelá písnička

Písničce se může stát, že zlidoví. Potkalo to koneckonců i dílko Mildred Hillové a způsobilo to část právních problémů, jež kolem skladby v dalších letech vyvstaly. Happy Birthday však ještě předtím trochu zdivočela.

Mildred Hillová svoje opusy čas od času vydávala ve zpěvnících. Do rozšíření fonografu, respektive gramofonu, neexistoval jiný nosič, jak trvale dostat hudbu k veřejnosti. V jednom takovém zpěvníčku vyšlo i Dobrá ráno vám všem. A protože to zároveň znamenalo i ohlášení nároku na autorská práva, nakladatel i autorka začali vydělávat. Žádné horentní sumy to nebyly, o používání skladby vítající do nového dne malé děti moc velký zájem nebyl.

Ochrana práv a nakládání s uměleckými díly nebyly v té době nijak důmyslně propracované, a tak držitelům práv peníze do jisté míry vždycky unikaly. Co však bylo ještě horší, s písní Mildred Hillové si mohl víceméně každý dělat, co chtěl.

A tak se kolem roku 1912 stalo, že jakýsi veršotepec, dodnes neznámý, narouboval na skladbu jiný, podle svého soudu užitečnější text, text o narozeninách. Nepočínal si ve zlém úmyslu, o tom svědčí i fakt, že si autorství finančně nikterak nenárokoval. Žil patrně v přesvědčení, že skladba je volná a spadá do lidové tvorby.

O mnoho let později se objevily spekulace, že i sama autorka se při tvorbě písničky inspirovala lidovou tvorbou. Jinými, méně vybíravými slovy, že písničku prostě opsala podle některého staršího blahopřejného popěvku z 19. století, kterých mezi lidmi kolovalo nepočítaně. Celebrovaly jak narozeniny, tak Nový rok , nebo se v nich zpěvem přála jen dobrá noc. Nijak zvlášť nezdomácněly.

S chytlavou skladbičkou Mildred Hillové opatřenou novým textem to bylo jinak. Zaujala, rozšířila se, lidé si jejím prostřednictvím skutečně blahopřáli k narozeninám. Začala být oblíbená, stal se z ní hit, řeklo by se dnešní terminologií. Jako Happy Birthday vyšla písnička znovu, a nikoli pouze jednou.

Přesně před sto lety, v březnu 1924, ji v podobě, v jaké ji známe dnes, vydal nakladatel Robert Coleman. Kolem těch let však vyšla ještě několikrát a stačilo pozměnit aranžmá, upravit skladbu pro nějaký hudební nástroj, aby se na ni z hlediska autorského práva hledělo jako na dílo zasluhující individuální ochranu. Mildred Hillová pobírala tantiémy jen z jednoho vydání, ostatní peníze šly do kapes jiným, nejčastěji mazaným vydavatelům.

Autorku už to trápit nemuselo. V roce 1916 zemřela a práva přešla na dědice, mimo jiné i na textařku Patty, která svou sestru přežila o třicet let. Ti se starali, seč mohli. Písnička, v dalších letech všudypřítomná natolik, že snad nebylo Američana, který by si ji na oslavě narozenin někdy nevyslechl, jim přinášela zisk.

Guinnessova kniha rekordů ji uvádí jako nejzpívanější píseň v anglickém jazyce všech časů. Ovšem víc na ní vydělávali ti, kteří se jí šikovnými umělecko-právními triky, částečně zmíněnými výše, zmocnili.

Co je dovoleno volovi…

Neznamená to, že když písničku jubilantovi zazpívali gratulanti na rodinné oslavě, museli sáhnout do peněženky. Písňové blahopřání si však vyslechli i významní oslavenci, mnohdy veřejně, a tedy jaksi oficiálně, a to už byl jiný případ.

Tady je známé pořekadlo obrácené naruby: Bohovi není zdaleka dovoleno tolik, co jeho prostým protějškům. Marylin Monroe by zřejmě měla soudní opletačky, kdyby v roce 1962 v newyorské Madison Square Garden zazpívala písničku jen tak, bez ohledu na autorská práva. Bylo to mediálně sledované galavystoupení, MM místo „milé děti“ do textu stěží vměstnala „pane prezidente“, protože tehdy blahopřála k předposledním, 45. narozeninám svému milému JFK.

Američtí kongresmani o pár desetiletí nato unikli o vlásek žalobě držitelů práv, když bezelstně zapěli k narozeninám prezidentu Reaganovi. Nakonec při uplatňování práv rozhodovala podmínka, zda píseň byla použita ke komerčnímu účelu. A tak Michael Jackson musel písničku uvést v seznamu skladeb, když si ho roku 1996 na narozeninovou oslavu sjednal sultán z Bruneje.

Byl to regulérní koncert, jen s neregulérním honorářem 17 milionů dolarů. Sešlo se na něm několik desítek tisíc posluchačů a vedle Thrilleru samozřejmě nemohla chybět ani tato píseň. V kasičce držitelů autorských práv to útěšně cinkalo. Odhadovalo se, že používání skladby jim vynáší – na rodinu Hillových můžeme už s nevděčným přehledem zapomenout – dva kulaté melounky ročně.

Útok letky orlů práva poprvé zakusil už ve 30. letech skladatel Irving Berlin, který musel zpětně platit za to, že v blahé nevědomosti začlenil píseň do svého muzikálu. Zrovna jeho, autora jiného lukrativního megahitu, Bílých Vánoc, to však tolik nebolelo.

Paradoxní je, že poslední roky cinkalo v kasičce někomu, kdo na tantiémy za skladbu neměl nárok, jak nakonec rozhodl vleklý a náročný soudní proces, který oblíbenou píseň konečně osvobodil z autorskoprávních tenat a dal jí volnost pro jakékoli použití.

Hudební nakladatelství, jež nejpoužívanější verzi inkriminované skladby publikovalo, během následujících let měnilo majitele, až roku 1988 skončilo v rukách dravého molocha Warner Chappell Music i s celým hudebním portfoliem, v němž byla hodnota narozeninového popěvku vyčíslena na (spíše podceněných) pět milionů dolarů.

Když dojde trpělivost

Kvůli – údajně protiprávně – použité skladbě ležely filmovým i televizním studiím na policích hotové filmy, čekající na uvedení po vyřešení sporu. Soudy vydávaly v tom smyslu prohibitivní předběžná opatření. Firma Warner inkasovala za skladbu peníze ještě v minulé dekádě našeho století.

A pak se naštvala filmová dokumentaristka Jennifer Nelsonová. O písni totiž natočila film, skladba v něm pochopitelně zazněla a jí bylo proti mysli, že by za to měla platit. Přesvědčená, že je v právu, dala roku 2013 celou kauzu k rozhodnutí soudu.

Byl to dlouhý, a hlavně komplikovaný proces. Soud rozdělil autorský nárok na text a hudbu. A zatímco autoři různých úprav skladby byli pohříchu známí, někteří v počátku i s legitimními právy, jiní ne, autor nejslavnějšího textu známý nebyl.

Soud a porota, která byla k případu ustavená, se musely složitě vracet téměř sto let zpátky a rekonstruovat nejednoduchou autorskoprávní skládačku. Abychom to zjednodušili, v roce 2016 dospěl soud ke kombinovanému rozsudku. Jednak rozhodl, že Warner Chappell Music vybíral po jistou dobu poplatky za skladbu neoprávněně, protože už nebyl držitelem práv.

Část neoprávněně vybraných tantiém musel nakladatel zpětně vrátit postiženým. Vzhledem k oblibě písně a jejímu častému využívání i pro komerční účely, šlo tehdy o nemalou částku 14 milionů dolarů. Co však lze považovat za ještě zásadnější rozhodnutí: soud jednou provždy stanovil, že skladba je součástí veřejného vlastnictví a patří mezi volně šiřitelná díla.

Patty Hillová, autorka dětské říkanky Mildred Hillová banální text zhudebnila

Písnička Happy Birthday vyšla poprvé v podobě, v jaké ji známe dnes, před sto lety.

Narozeninová oslava a šťastný popěvek patří k sobě Mateřská škola je zahrada, děti plodiny… A do angličtiny proniklo slovo „kindergarten “ Na počátku byla jednoduchá skladba, kterou mohly děti zpívat společně Sólo, či s doprovodem klavíru? Happy Birthday má svou cenu

Guinnessova kniha rekordů ji uvádí jako nejzpívanější píseň v anglickém jazyce všech časů.

Hodně štěstí, zdraví, synáčku…

Soud jednou provždy stanovil, že skladba je součástí veřejného vlastnictví a patří mezi volně šiřitelná díla.

Autor: Roman Lipčík

Zdroje: Autorský text, Květy 10/24, https://www.billboard.com/music/music-news/happy-birthday-to-you-history-hand-washing-song-9335034/