Každé dítě je něčím výjimečné. To, že sousedův Vašík poslouchá na slovo a s radostí plní zadané úkoly, neznamená, že vy jste jako rodiče selhali, pokud vaše dítě odmlouvá. Za každým chováním a rozhodnutím totiž můžeme vidět vliv naší vrozené složky osobnosti. Děti i dospělí mají různé vrozené potřeby, a ty určují jejich směr, úhel pohledu, slabé i silné stránky. Vrozené potřeby jsou zdrojem naší vnitřní motivace. Při jejich naplňování čerpáme energii a cítíme pevnou půdu pod nohama. Pokud vrozené potřeby naplňovat nemůžeme, strádáme. 

S touto teorií pracuje i uznávaná psycholožka a autorka knih Šárka Miková. Podle ní jsou vrozené potřeby skutečně vrozené a my je výchovou nemůžeme nijak měnit. Naopak bychom měli doma vytvářet ideální prostředí, ve kterém budou potřeby dětí naplněné a ony se pak díky tomu budou cítit v pohodě, v bezpečí a přijímané, což je základní předpoklad k tomu, aby si vybudovaly zdravou sebehodnotu. Navíc se tak vyhneme smnoha zbytečným konfliktům, vzteku a podobně. 

Ve své knize Milovat nestačí: Cesta k sebehodnotě s Teorií typů rozděluje Šárka Miková lidi (tedy nejen děti, ale i dospělé) do šestnácti typů. Každý typ osobnosti přitom přichází na svět s určitým nastavením mozku a určitým temperamentem, od nichž se odvíjí naše vrozené potřeby. A právě tyto potřeby je důležité pozorovat, rozklíčovat a určit, abychom mohli porozumět vnitřní motivaci konkrétního člověka, v tomto případě našeho dítěte. „Pokud poznáte typ dítěte, jeho chování už ve vás nebude budit tolik obav. Bude pro vás snazší přijmout dítě bez výhrad. Budete vědět, co je dítěti přirozené – jaké potřeby byste měli naplňovat a jak korigovat jeho chování, aniž byste narušovali jeho sebehodnotu,“ vysvětluje Miková. 

Co jsou tedy ty vrozené potřeby?

Vrozené potřeby jsou zdrojem naší vnitřní motivace. Při jejich naplňování čerpáme energii a cítíme pevnou půdu pod nohama. Pokud vrozené potřeby naplňovat nebudeme, strádáme. Rodiče mohou přirozený vývoj osobnosti dítěte buď podporovat, nebo mu bránit. Abychom mohli vrozené potřeby ve výchově zohlednit, měli bychom dítě především více pozorovat. Místo hodnocení ‚zlobí‘ nebo ‚je hodný‘, je lepší pátrat po tom, PROČ se dítě chová určitým způsobem. Každé chování dětí může mít totiž příčinu v různých vrozených potřebách. Jejich znalost nám pak umožní volit způsob, JAKÝM budeme na dítě reagovat. 

Pomůže nám, když při tom budeme znát i svůj vlastní osobnostní typ?

V roli rodiče nám to může dokonce významně pomoct. Bude pak pro nás snazší oddělit naše vlastní potřeby od potřeb dětí, a my tak nebudeme mít přehnaná očekávání, kterým děti vzhledem ke svému typu osobnosti nemohou dostát. Bude pro nás také snazší přijmout je takové, jaké přirozeně jsou. Tím zároveň můžeme podpořit vývoj jejich zdravé sebehodnoty.

Proč je sebehodnota tak důležitá? 

Člověk, který má zdravou sebehodnotu, si váží sám sebe a zároveň respektuje druhé lidi. Nechybí mu sebereflexe – uvědomuje si své silné stránky a využívá je k tomu, aby byl v životě spokojený a úspěšný. Zná ale také své slabé stránky, kam patří i dovednosti, pro jejichž rozvoj není vrozeně vybaven, ale může na nich postupně pracovat. 

Co se stane, když má člověk sebehodnotu narušenou?

Může se to velmi negativně podepsat na všech aspektech života, od vztahů přes pracovní úspěšnost a spokojenost. Proto je dobré, aby i rodiče věděli, do jakého typu osobnosti patří. V nich totiž nacházíme příčiny, proč se lidé chovají určitým způsobem. Nejsme všichni stejní a pokud člověk zjistí, jaké je jeho přirozené nastavení mozku, může lépe pracovat na svých slabých stránkách.

Proč bychom měli zohlednit vrozené potřeby dětí při výchově?

Pokud rodiče neznají typ svého dítěte, mohou mu nevědomky bránit v přirozeném vývoji osobnosti. Výsledkem pak může být snaha dítěte plnit jejich očekávání nebo se jim naopak vzpírat – tlak rodičů na to, aby dítě bylo jiné, vyvolává protitlak. Pocit ‚takový, jaký jsem, jsem v pořádku‘, se vytváří od nejútlejšího dětství na základě toho, jak dítě přijímají a hodnotí ti, kterým nejvíc důvěřuje - jeho rodiče a později další autority, například učitelé. 

Jak tedy poznat, do jaké typu naše dítě spadá?

Doporučuju rodičům, aby si v první řadě zjistily svůj typ. Od toho se pak všechno odvíjí. Většinou nám to nedochází, ale my svět a lidi kolem nás vidíme svým vlastním úhlem pohledu. Máme tendenci všímat si některého chování u dětí víc, a povzbuzovat je v něm, protože mu rozumíme a známe to od sebe – ale ono to může být jen tím, že nás dítě napodobuje, aniž by to byla jeho přirozenost. Náš vlastní typ osobnosti nám brání v tom vidět děti takové, jaké opravdu jsou. Dále je potřeba děti hodně dobře pozorovat, a to v mnoha různých prostředích, abychom si mohli poskládat obrázek. Typy osobnosti pak rodiče mohou nastudovat například na mých webinářích.  

Mezi těmi 16 typy lidí, se kterými v knize pracujete, jsou velké rozdíly. Můžete je ve stručnosti popsat?

Čtyři z těchto typů mají společné takzvané vrozené potřeby, kterými tyto typy definujeme, prví dva typy přitom zahrnují asi třičtvrtiny populace. Do první kategorie spadají děti, které pro rodiče bývají výzvou, a jejich vrozená potřeba je být teď a tady. Pro ně je přirozená svoboda a okamžitý dopad. Jsou to děti, které žijí aktuálním okamžikem a mají nutkavou potřebu všechno si samy vyzkoušet, zažít, nemají moc trpělivosti. Skvělé je, že se dopředu netrápí nějakými nezdary. Pro rodiče může být obtížné nastavit jim nějaké hranice, jelikož tyto děti neustále testují nové prostředí.

Druhou skupinou jsou lidé nebo děti s vrozenou potřebou stability, předvídatelnosti a spolehlivosti. Ty žijí naopak minulostí, neustále porovnávají to, co se děje teď s tím, co už někdy zažili. V novém prostředí s novými lidmi bývají nejistí, potřebují mít jistotu, aby se věci děly tak, jak jsou zvyklé – samy přirozeně tíhnou k režimu a pravidlům a tato pravidla kontrolují. Když jim například řekneme, že je ve družině vyzvedneme ve čtyři hodiny, neznamená to pro ně v 15:45 ani v 16:10, tady už může být problém. 

A co ty další typy, kterých je v populaci méně?

Patří sem typ, který má vrozené potřeby rozumět a prověřovat, kompetentnost a zdokonalování – to jsou děti, které potřebují dostat konzistentní odpověď na otázku proč. Potřebují vědět, proč mají něco dělat a vždy požadují logické vysvětlení. Zároveň chtějí být kompetentní především v intelektuální oblasti. Jako rodiče se musíme hlídat, abychom jim příliš nepomáhali, protože to by si vyložily tak, že nejsou dost schopné. Tyto děti na sebe kladou velké nároky. 

Posledním základním typem jsou děti s vrozenými potřebami hlubší smysl, jedinečnost a harmonie. Chtějí být na jednu stranu s každým za dobře a v harmonii a pokud cítí napojení s druhým člověkem, je s nimi snadná domluva. Na druhou stranu potřebují cítit, že jsou nějak výjimeční pro druhé, a to spíš na úrovni vztahu. Mívají bohatou fantazii, ve které prožívají jiné světy s imaginárními kamarády a realita je příliš nezajímá. Proto je někdy obtížné dostat je k nějakému úkolu. 

Jak podle vás vypadá ideální výchova?

Myslím si, že k dětem je potřeba přistupovat s respektem. Neměli bychom být za každou cenu autoritativní rodiče, kteří mají vždycky pravdu, je důležité snažit se dítě pochopit a dát mu dostatek svobody. Což ale znamená i nějakou míru zodpovědnosti. Věřím na nastavování hranic a domlouvání se s dítětem, vysvětlování a dávání možností volby. Je dobré, když se dítě může rozhodovat poměrně brzy samo o sobě a ovlivňovat to, co se ho přímo týká. Odborně se tomu říká vnitřní pocit kontroly, který je důležitý pro zdravou sebehodnotu i jako prevence stresu. Dítě by nemělo být ve vleku naší organizace, rozkazů a příkazů, vše je o hledání kompromisů a společné domluvy. Toto podle mě patří napříč všemi typy dětí.

Je podle vás lepší používat pozitivní slůvko ‚můžeš‘ místo častého ‚musíš‘?

Ano. I když si myslíte, že by dítě něco udělat mělo, slovo ‚můžeš‘ zvyšuje pravděpodobnost, že to udělá. Nezapomeňte ale počkat, nečekejte reakci hned. A myslete na to, že jakmile řeknete ‚můžeš‘, dáváte tím volbu a měli byste akceptovat rozhodnutí dítěte. Čím více ‚můžeš‘ ale dítě uslyší, tím vstřícnější vůči vašim požadavkům bude. Někdy je lepší, abyste vy řekli, jak věci budou, bez tlaku na dítě, ale s pevností a jistotou, že je to tak podle vás v pořádku. 

Je pravda, že dítě je vizitkou rodičů?

Já s tím nesouhlasím. Zkuste se na výchovu vašeho dítěte dívat s nadhledem. Dítě není vaši vizitkou, nemusíte se s každým jeho projevem identifikovat. Každý typ osobnosti má ve společnosti své důležité místo a může plnit role, které by jiné typy zvládaly jen s velkými obtížemi. Učte děti chápat, že nemusíte ve všem souhlasit, a přesto se můžete m

Zdroje: Autorský rozhovor, https://www.teorietypu.cz/?srsltid=AfmBOoqrCR5NA-0V1E14U2AYAoDRPLxB-eGf59uKxp8r9F2lmpybn57Z