Čím to jen může být, že současní básníci a autoři písňových textů dávají přednost všem možným i nemožným tématům, ale vyznání lásky a vděčnosti matce jako by se z nich pomalu, ale jistě vytrácela? V žebříčku největších českých hitů vydavatelství Supraphon, kde figurují nejoblíbenější písničky posledních padesáti let, kupříkladu není ani jediná, která s motivem matky pracuje.

Současné populární hudbě zkrátka vévodí témata pro současné publikum atraktivnější jako zamilovanost, erotika, motiv osamocenosti po rozchodu, případně oslava bohatství nebo nevázaného a nezávazného způsobu života kořeněného nezřídka alkoholem a drogami.

Blížící se Den matek je proto vítanou záminkou, abychom se k veršům opěvujícím obětavost a nezištnou lásku matek, případně truchlícím po jejich smrti vrátili, připomněli si je a oživili v paměti.

Ačkoli na to ve shonu a spěchu neustále se zrychlujícího světa, pod palbou reklam a často pokleslých televizních pořadů a show zapomínáme, právě láska k matce zůstává jedním z nejhlubších a nejintimnějších citů, k němuž se každý z nás s narůstajícím věkem rád vrací jako z dalekých cest domů.

Jenom jednu maminku máš

„Kolikrát jen byla matka slavena obrazem a sochou, kolikrát oslavena zpěvem a hudbou! Báseň o matce vždycky nás vzruší, něčím nás smiřuje, vede nás k souladu, připomeňme tolik lásky. Rozteskní nás, navrací nám čas něčeho půvabně prožitého. Vzpomínkami na matku, myšlenkami na matku otvírá se kniha nejkrásnější poezie, která všechno prosluní,“ napsal básník František Branislav ve svém komentáři ke gramofonové desce Matka v české poezii.

Podle jeho slov nebylo a není českého básníka, který by nevěnoval verše matce. Deska shrnuje právě nejkrásnější verše s motivem mateřské lásky a vydal ji Supraphon v roce 1964.

„Vzpomínka a myšlenka na matku dopřává nám teplo hladící ruky. Něco v nás něžně okřeje… Matka naučila nás prvním slovům. Od matky přijali jsme dědictví mluvy, všechna ta slova, kterými proudí minulost i dnešek, věčnost národa… Matka, toť průvodkyně našich snah a našeho díla. Všeho našeho počínání… Co lásky a stesku, co něhy a laskání, co litování a touhy splatit dluh, pohladit šedivý vlas, vložit ruku do dlaní,“ vyznal se František Branislav.

Jak v textu na přebalu desky zdůraznil, hlavním zřídlem inspirace básníků vyznávajících se z lásky k matce byla od nepaměti studnice českého a moravského folkloru, v němž je tento nejpřirozenější lidský cit pevně zakořeněn a předáván z generace na generaci.

Tak jako ve slokách následující písničky z repertoáru uherskohradišťské kapely Mistříňanka:

Jenom jednu maminku máš v světě širém

musíš si jí považovat, dokud žije 

jak jedenkrát mamku ztratíš 

víc ji ničím nenahradíš 

všechno ztracené máš, všechno ztracené máš. 

Za tu lásku, mamko moje, děkujem vám

dokud jste tu mezi námi, dobře je nám

vaše oči i srdíčko, vaše ruce i slovíčko 

ať jsou dlouho s nám,i ať jsou dlouho s námi. 

Až jedenkrát vaše oči, mamko, zhasnou 

zůstaneme se vzpomínkou na vás krásnou 

těžko jste nás vychovala, lásce pravdě učívala 

mamko, děkujem vám, mamko, děkujem vám.

Dluh se chce platit

Jednou z nejznámějších básní o mamince jsou kromě poněkud ponuré Mateřídoušky z Kytice Karla Jaromíra Erbena líbezné verše, které věnoval své matce Jan Neruda:

Proto mně drahá tak 

milá má matička, 

že je tak maličká.

A kdyby byla snad 

chudší než oblázek, 

přec bych ji v srdci svém 

choval co obrázek. 

A kdyby byla snad 

svázána v uzlíčku, 

přec bych ji miloval 

tu drahou matičku.

O věčném dluhu, který by měl každý člověk vlastní matce včas splatit, aby potom nelitoval, že je příliš pozdě, píše v méně známé básničce ze sbírky veršů Devátá vlna Viktor Dyk:

Co máme, máme; kdož to jasně cítí, 

že přijde den, kdy nebudem to míti? 

Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů. 

Pro matku dítě nemá dosti času. 

Co činí matka, je tak samozřejmé. 

Povinnost k díku s nás tak ráda sejme. 

Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou. 

A potom v chvíli mrazivou a bědnou 

zavřou se oči matky, tolik bdělé. 

Dluh chce se platit. Není věřitele.

Od hříbátka do poupátka

Laureát Nobelovy ceny za literaturu a nekorunovaný král českých moderních básníků Jaroslav Seifert vzdal hold své mamince až jako starší pán, a to hned celou sbírkou veršů o svém dětství a mládí, kterou jí věnoval.

V jedné z básní s názvem Maminčina kytice vzpomíná na okamžik, kdy jako malý kluk poprvé tajně otevřel rodinné album a uviděl tam maminčinu svatební fotografii v závoji a s bílou vlečkou. V posledních dvou slokách o tom píše:

Svatba a kvítí! Svatebčané, t

anec, prstýnky ze zlata! 

Růžičky stuhou uvázané 

tiskne si k srdci dojata. 

A tmavé copy pod závojem 

má třikrát kolem stočené. 

Je mladá, krásná, 

a ten dojem 

dítě už nezapomene.

Seifertův poetický souputník Vítězslav Nezval napsal v roce 1938 pod tísnivým vlivem vážné nemoci své maminky nádhernou, byť smutnou básnickou sbírku Matka naděje, v níž se k ní obrací jako k nejbližšímu člověku, který ho vychoval, a zároveň jako k symbolu vlasti sklíčené předtuchou tragické doby.

To František Hrubín se s motivem lásky k matce vypořádal po svém, radostnými, úsměvnými a voňavými verši:

Od hříbátka do poupátka 

všichni víme, kdo je matka. 

Kolem jarem voní svět, 

ty jsi jabloň a my květ. 

Stejně letos jako loni 

kvete jabloň za jabloní. 

Jednou zbude, matičko, 

po tom květu jablíčko. 

Jabloň, máma, na ní květ, 

aby voněl celý svět.

Důkazem o tom, že s vděčností a láskou na své mámy vzpomínali nejen básníci, je žertovná píseň, kterou složil světoznámý český skladatel Antonín Dvořák na verše básníka Adolfa Heyduka. Zpívaly ji takové operní hvězdy jako Gabriela Beňačková nebo Magdalena Kožená:

Když mne stará matka zpívat, zpívat učívala, 

podivno, že často, často slzívala. 

A teď také pláčem snědé líce mučím,

když cigánské děti hrát a zpívat, hrát a zpívat učím!

Aspoň jeden květ

Legendární komická a písničkářská dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich sice žádnou píseň ani verše o svých matkách nenapsali, ale v jednom ze svých nesmrtelných songů zvěčnili „Pra-pra-pra bábu své prabáby a pra-pra-pra děda svého praděda“. Neméně slavný zpěvák Karel Hašler však okouzlil publikum v roce 1929 písní Maminko, mámo na text Jarky Mottla, která se dodnes zpívá u táborových ohňů:

Maminko, mámo, šel bych rád 

na chvíli k Vám si zaplakat, 

kdybyste u mě, mámo, byla, 

slovíčkem byste pohladila.

Maminko, mámo, šel bych rád 

na chvíli k vám si zaplakat, 

maminko moje zlatá, 

vzpomínka Vaše svatá 

v srdci mě bude hřát.

Pamětníci si určitě rádi vzpomenou i na jeden z prvních hitů zpěváka Josefa Zímy z počátku šedesátých let s názvem O mamince: 

Maminka má, jak už to bývá 

do noci bdí a jehla zpívá 

a s písní tou dětství se vrací 

jak tažní ptáci nad krajinou. 

Člověk tak rád někdy se zasní 

do noci zní verš dávných básní 

jde s maminkou a dětství se vrací 

jak tažní ptáci než odplují

navždy než odplují.

Své sentimentální kouzlo dodnes neztratila ani písnička Aspoň jeden květ na text Vladimíra Fuxe v neodolatelném podání zpěvačky Vlasty Bláhové, kde zpívá:

Mámo, ty víš, jak lidskou paměť léta klamou, 

mámo, už je to přece dávno, mámo. 

Mámo, dlužíš mi písničku mých nejhezčích dní, v

ím, že ji vrátíš a já tě uslyším a najdu tě v ní.

Slzy tvý mámy šedivý

Ze šedesátých let, konkrétně z roku 1968, pochází další z evergreenů složený jako oslava mateřské lásky, písnička Matka na text Jiřího Grossmanna, která poprvé zazněla z pódia divadla Semafor. Jedna z našich nejlepších jazzových zpěvaček Eva Olmerová v ní podávala křehké verše tak procítěně, že si záhy získala srce nejen semaforského, ale i rozhlasového a televizního publika.

Jen zpytuj se dál, 

proč už nemůžeš mít 

mámu bílou jak anděl, 

jak spásný štít. 

Až přijdeš jednou 

před stařičký práh 

a zavoláš mámu a ruku bys vztáh´ 

a když už pak nikdo ti nepřijde vstříc víš, 

že teď plakat máš víc, pořád víc.

Vynechat přirozeně nemůžeme ani maminkovskou poctu Karla Gotta, který slavil úspěch s jednoduchou, ale chytlavou písničkou Ó, mami, díky, v níž zpívá: Ó, mami, ó, mami, mami, Vám já díky vzdám. Ó, mami, ó, mami, mami, Vám, jen pouze Vám. Ó, mami, ó, mami, mami, dík, Vám jenom dík. Že cenu smíchu dnes už znám, že vracím se zas k dětskejm hrám, že převleky jsem navždy svlík, Vám dík, jen pouze Vám.

V roce 1972 na koncertě kapely Olympic v pražské Lucerně poprvé zazněla jedna z nejvydařenějších písní na téma vděčnosti k matce Slzy tvý mámy. Text napsal básník a lékař Václav Babula a hudbu složil kytarista a zpěvák Petr Janda. Autoři písně, která brzy zlidověla, za ni získali o rok později Cenu kritiky na hudebním festivalu Bratislavská lyra. Refrén stále populární písně zní následovně:

Slzy tvý mámy šedivý 

stékají na polštář. 

Kdo tě zná, se vůbec nediví 

že stárne její tvář. 

Nečekej úsměv od ženy, 

který jsi všechno vzal. 

Vrať jí ty touhy zborcený 

ať pro léta ztracený 

nemusí plakat dál.

Půvabná píseň jako poděkování mámě vznikla také v dílně výjimečného zjevu české rockové scény sedmdesátých let, zpěváka a skladatele Jiřího Schelingera. Ve svých třiceti letech tragicky zemřel po pádu nebo snad skoku z bratislavského mostu Slovenského národního povstání do Dunaje, takže předešel svou matku, pro niž píseň Díky, mámo původně vznikla:

Chodit mě učila, v náručí nosila, 

ztišit pláč jen máma zná 

Přání než vyslovím, má máma už ho ví, 

dětských snů svět bláhový. 

Díky vzdávám nezměrné jen mámě mé. 

Díky za všechno, mámo má, 

díky nejdražší, jediná, průzračná, 

sladká, nesmírná láska v Tvém srdci přebývá.

Od desíti k pěti

O tom, že námět lásky a vděčnosti k matce byl v české populární hudbě nesmírně oblíbený, snad nejlépe svědčí letmý výčet slavných jmen zpěváků a zpěvaček, kteří jej proslavili: Václav Neckář, Helena Vondráčková, Pavel Bobek, Jitka Zelenková, Petr Spálený, Věra Špinarová, Marie Rottrová, Petra Černocká a mnozí další.

Je zajímavé, že drtivá většina textů o maminkách a pro maminky z té doby má navzdory pochopitelné sentimentalitě silný nápad, a hlavně citový náboj. Čeština v nich až na výjimky zní přirozeně a libozvučně, hudební motivy jsou pestré a barvité.

To se ovšem nedá říci o tvorbě zpěváků a kapel o generaci nebo o dvě mladší. Při jejich poslechu se úroveň hudby, ale zejména textů slévá do jakési jednolité hmoty, která může snad slavit úspěch díky módním vlnám, nadčasové ovšem rozhodně nejsou.

Řeč je například o písni Michala Davida, notoricky známé díky filmu Discopříběh, kde se například doslechneme:

V přízemí vítr šílí, dům je plnej škvír, 

Já zas nejdu spát, zas mám řeč s mámou. 

Dlouhou řeč, co končí ráno.

Dalším trochu pofiderním pokusem o hit je děkovná píseň maminkám od dívčí skupiny Holki s neobratnými a plytkými rýmy jako:

Máš můj dík za všechno, a hlavně za sebe. 

Mámo já, teď jsem tu jenom pro tebe.

A představivostí nebo poetičností nenadchne ani skladba na mateřské téma od kapely Lunetic, kupříkladu sloky:

Nepřines mě čáp, to už vím 

Jsi moje máma, tak na co mi lhát 

Vždyť já o tom sním, 

že zas půjdem si hrát. 

Proto zůstávám tu s tebou 

Na věky budeš v mém srdci 

uzamčená 

Chci říct tou větou, že navždy mámo 

Zůstaneš má

Nemluvě o songu Olgy Lounové a Pavla Koláře, kde mamince vzkazují:

Bylas tu pro mě a já teď tu budu pro tebe patříme k sobě jako dům a pozemek.

Máma, zlitá jako brok

Kapitolou samou pro sebe jsou textaři a zpěváci punkoví, kteří se citům k matkám vztahu buď přímo vysmívají a rebelsky od nich utíkají mezi kamarády do hospody na pivo, anebo poukazují na zpozdilost rodičovských rad a příkazů, a přímo jim nadávají.

Kapela Snížená pracovní schopnost známá pod zkratkou SPS se proslavila zhudebněnými verši:

Chtěl bych ti mámo má

chtěl bych ti říct 

že mezi punkerama

cejtim se líp 

Je mi líp, je mi líp, je mi líp.

Skupina Tři sestry šla ještě dál a nejmenovanou mámu vykreslila mírně řečeno v nelichotivých barvách:

Když přídu v noci domů, na plotně neni žrádlo, 

v lednici vinnej ocet a ve vaničce sádlo, 

na šňůrách nevisí, v koupelně hnije prádlo, 

ty ležíš pod pohovkou, zlitá jako brok!

Zdroje: Autorský text, Květy 19/24, Wikimedia (Jan Vilímek, Hana Hamplová),