První kočku jsem si přivedla domů po letech, které strávila venku v třeskutých mrazech Jizerských hor. Živila se odpadky, rodila donekonečna koťata v opuštěných dřevnících nebo jen tak kdekoliv, kde je mohla aspoň trochu schovat před místními psy a lidmi, kteří toulavé kočky stříleli brokovnicí.

Zachránila jsem ji na pokraji smrti. Nikdy v životě jsem nepoznala tak silnou osobnost, a byť jsem měla spoustu zvířat, se žádným jsem si nevytvořila tak silné pouto. Byla se mnou ještě dalších pět let.

Pak se jí na bříšku objevila bulka. Svěřila jsem ji našemu veterináři a měla si pro ni a pro verdikt, co jí je, přijít po operaci. Už jsem nepřišla. Lékař mi volal, že má na játrech rozsáhlý nádor, že se ho snažil odoperovat, ale je prorostlý do okolních tkání a nejde nic dělat. Že tu bude ještě pár týdnů, ale postupně začne mít problémy a bolesti. Že ji může probudit z narkózy, nebo ji nechat jít… Nerozmýšlela jsem se. Vím, že jsem asi udělala dobře, ale dodnes mě bolí, že jsem se s ní nerozloučila. Že jsem jí už odpoledne nestihla dát slíbenou kapsičku, o kterou toho rána přišla, protože na operaci musela nalačno. Že jsem za ni rozhodla. Co když tady ještě na tu chvíli chtěla být?

Dialýza, protetika, transplantace

Pravda je taková, že současná veterinární praxe poskytuje zvířatům mnohdy stejnou, v některých případech snad dokonce ještě kvalitnější péči, než mají lidští pacienti. Samozřejmě, dost to stojí. Ale když milujete, na peníze zase tak nehledíte.

Před 10 lety udělala GE Money Bank (dnes Moneta Money Bank) průzkum mezi majiteli domácích zvířat a vyšlo najevo, že nejméně 55 procent z nich by si v případě potřeby vzalo půjčku na veterinární léčbu přesahující 20 000 Kč. Na co by se peníze použily?

Možností je bezpočet. Veterinární medicína má léky na rakovinu. Chemoterapii. Biologickou terapii. Disponuje laserovou chirurgií i laparoskopií. Rozsáhlou sítí zobrazovacích metod. Špičkovou protetikou. Využívá DNA a genetické testování k určení otcovství i hledání recesivních genů způsobujících různé nemoci. Dokonce umělou inteligenci a robotiku, léčí kmenovými buňkami, zabezpečuje zvířatům dialýzu.

Tuzemské veterinární kliniky mají špičkové jednotky intenzivní a resuscitační péče, kde navracejí k životu pacienty, jimž selhávají životní funkce. Mohou je uvést do umělého spánku, zajistit průchodnost dýchacích cest endotracheální intubací nebo tracheostomií, napojit na plicní ventilátor. Pacientům v kritickém stavu podávají výživu přes infuzní pumpy.

V některých zemích jdou ještě dál. V USA nejsou výjimečné například transplantace. Drahý zákrok bývá nejčastěji proveden v případě selhávajících ledvin u koček. Dárci orgánů bývají zvířata z útulku. Přísně dodržovaným pravidlem je přitom fakt, že majitel transplantované kočky se musí ujmout i „dárce“ a poskytnout mu doživotní péči, lásku a domov… Kvalitní protetika nyní dokáže nahradit nejen zvířecí končetiny, ale i zobák, ocas nebo ploutve. Dokonce i varlata. Stále více domácích mazlíčků se prohání na invalidních vozících, podstupují náročné rehabilitace po ochrnutí. Jejich majitelé je krmí sondami a manuálně vyprazdňují. Zvířata mnohdy bývají zcela paralyzovaná, ale žijí. Je jasné, že veterinární medicína disponuje obrovským potenciálem zlepšit život našich společníků.

Na druhé straně ale tentýž pokrok vzbuzuje etická dilemata: jak poznat, že život už zvířeti přináší více utrpení než radosti? I ve veterinární medicíně se začíná vžívat termín dystanázie definující skutečnost, kdy je pacient uměle udržován při životě za podmínek, které by jinak neměl šanci přežít.

Když se národ skládá na králíka

Zvířata nyní lidem suplují děti a partnery. Nezřídka pro ně bývají tím absolutně nejbližším souputníkem. Není divu, že pokud je jejich život v ohrožení, udělají maximum pro to, aby je nadále mohli mít po svém boku. Za jakoukoliv cenu.

Obcházejí různé veterináře v tuzemsku i zahraničí. Zadlužují se. Zakládají sbírky. Na dobročinné platformě Donio najdete bezpočet srdcervoucích příběhů, kdy majitelé prosí o finanční podporu nákladné léčby, která by jejich zvířata zachránila.

Jako třeba ten o šestileté německé ovčačce Jessie se zhoubným nádorem análních váčků a metastázemi na uzlinách. Zachránit jí život se mohou pokusit odborníci v německém Frankfurtu za částku cca 8000 eur, k tomu je nutné přičíst nemalou sumu za chemoterapii či cílenou terapii na základě genetické analýzy. „Je to moje dítě. Život bez ní si nechci ani představovat,“ píše zoufalý majitel.

Vodící pes Sony, který už šest let provází svoji nevidomou paní, si porouchal kolenní vaz a musí podstoupit operaci za částku přesahující možnosti slepé ženy… Lidé však zdaleka nebojují jen za psy. Sbírky šplhající se v některých případech až do statisíců se pořádají na milované kočky i koně.

Prosby směřují třeba i na záchranu králíků: „Můj Bobišek je můj jediný blízký tvor. Má syndrom onemocnění dentice, musím ho několikrát denně dokrmovat, aby si udržel váhu, protože kvůli zubům moc nejí. Jedna návštěva mě stojí průměrně asi 1800 Kč a mezitím kupuji ještě léky…“

V tuzemsku zatím podle oslovených odborníků není dystanázie problém, který by nějak výrazně rezonoval veterinární komunitou. V zahraničí, kde jsou však s možnostmi lékařské péče o zvířata často ještě dál, se však začíná stále více řešit. Podle jednoho z průzkumů je například nejvíce stresujícím faktorem pro veterináře ve Spojeném království snaha majitelů zvířat pokračovat v léčbě navzdory špatným životním podmínkám pacientů.

Výsledky průzkumu mezi takřka 900 veterináři v Severní Americe ukázaly, že 57 % z nich někdy a 22 % často zažívají situaci, kdy majitel žádá léčbu, již lékaři považují za marnou. Obdobné šetření mezi veterinárními anesteziology zase ukázalo, že 63 % z nich zažilo pocit, že další veterinární péče je spojena s utrpením zvířat, a 18 % uvedlo, že eutanázie byla někdy ponechána až za hranici únosnosti.

Co je utrpení a co ne?

V České republice je možná větším problémem než udržování zvířat při životě za každou cenu fakt, že lidé mnohdy nemají peníze ani na jejich běžnou terapii. I tady se ale začíná poměr obou stran poněkud vyrovnávat. I my velmi často řešíme dilema, kdy je dobré bojovat, jak jen to jde, a kdy je čas říci sbohem.

Veterinární lékař může poradit, naznačit, možná i otevřeně sdělit svůj názor, ale není v lehké situaci. Pokud doporučí eutanázii, může být majiteli považován za necitlivého, jestliže navrhne další léčbu, může být naopak obviněn z toho, že má byznys na prvním místě. A nakonec mnohdy ani lékaři nejsou ve svém stanovisku zcela jednotní. Tam, kde by jeden skončil „zbytečné utrpení“ zvířete, další vidí obětavou rodinu, která dokáže i těžce postiženému psu či kočce zabezpečit kvalitní život.

Nakonec bývá rozhodnutí jen na nás samých. A je pravděpodobné, že pokud zvíře opravdu milujeme, sami nejlépe poznáme, kdy nastal jeho čas a kdy stojí za to se pokusit o nemožné. Dnes máme kolem sebe dost ukázek toho, že i zvířata s těžkým postižením mohou žít. A šťastně.

Nikdy nepřestanu dávat za příklad dlouhá léta fungující vrbičanský útulek Srdcem pro kočky. Pečují tu o micky ochrnuté a na plenách, o zvířata několikrát denně krmená sondou, protože nedokázala přijímat potravu. Když tam přijdete, všechny kočky mají jiskru v oku a očividnou chuť žít. Majitelé útulku disponují extrémně vyvinutým smyslem pro to poznat, kdy začne kočička pokukovat po druhé straně duhového mostu, a v ten okamžik jí s láskou dopřejí odejít.

Jen s obdivem lze pohlížet na život psů v azylu Jezevčíci v nouzi. Osmdesát hafanů, převážně jezevčíků, tu je vesměs odkázáno na vozíky, kojenecké overaly a pleny. Lidé tohle sdružení podporují, neznalí však i zatracují – proč je vůbec zachraňujete, jen se trápí.

Majitelka Petra Petroš se však podobným výtkám rázně brání: „Měli jsme desítky psů, kteří nechodili, a po operaci u ortopeda MVDr. Romana Nejeze nyní chodí a běhají. Vždy děláme maximum pro to, aby pes začal chodit. Někdy i přes snahu lékařů a rehabilitaci osud nezlomíme a psi zůstávají trvale ochrnutí. Nicméně vedou plnohodnotný život!

Každému pořídíme vozík. Na vycházky do lesů a polí drandí na vlastní káře a věřte, že i člověk má co dělat, aby například Evžen- ka dohnal. A co taková čivava Benjin! Vozík ale nemohou mít nonstop, a proto mají doma a na zahradě funkční kojenecké overaly, které drží pleny a chrání před oděrkami. Psi neřeší, že nechodí. Oni žijí. Tady a teď a každý okamžik si užívají.“

To lze jen potvrdit. Když na vlastní oči spatříte „pyžama gang“, jak Petra své svěřence nazývá, zjistíte, že tyhle „ochrnuté chudinky“ řádí jako černá ruka. To je ovšem dané především trpělivostí a láskou jejich majitelky, která jim věnuje sto procent svého času. Pokud je člověk ochoten a schopen dát handicapovanému zvířeti veškerou potřebnou péči, pak lze zvládnout opravdu mnohé.

Krásně to vyjadřuje veterinář MVDr. Leoš Železný: „Nesmíme přenášet naše lidské pocity a zkušenosti na zvířata. Ve volné přírodě by pochopitelně zvířata s různými handicapy nepřežila. Pokud je chováme doma a připravíme jim k tomu patřičné podmínky, tak svoje handicapy ani nevnímají a naučí se s nimi velmi dobře fungovat.

Vůbec neřeší, jak se na ně dívá okolí, netrpí depresemi a frustracemi z toho, že jim třeba chybí nožička. Je jim opravdu jedno, jak se na ně dívají ostatní psi či kočky. Zvířata chovaná doma mohou prožít plnohodnotný život s různými handicapy, pokud je o ně dobře postaráno a vytvoříme jim k tomu dobré podmínky.“

Autor: Judita Bednářová

Zdroje: Autorský text, Květy 5/24