Začalo to „nevinně“
Markéta Šichtařová, známá ekonomka a matka sedmi dětí, se rozhodla prolomit ticho o tom, co se dělo za zdmi jejího domova. Neudělala to proto, aby ji lidé litovali nebo aby si postěžovala. Rozhodla se, že už nebude mlčet, protože se postaví sama za sebe. ,,A jestli to spustí nějakou další odvetu, má to tak být,“ říká Markéta Šichtařová. Jak tedy začal její místy až hororový životní příběh? Jak to tak bývá, poměrně nevinně. Její partner se na začátku vztahu choval jako dokonalý gentleman, okouzlující partner a milující otec. Jediným, zpočátku nenápadným problémem byla jeho diagnostikovaná obsedantně kompulzivní porucha, se kterou se léčil. Ta se projevuje nutkavou potřebou čistoty, pořádku a dokonalého řádu věcí. Markéta brala partnerovu nemoc jako něco, s čím se léčí a co se časem zlepší, snažila se ho podporovat a pomoci mu v léčbě. Postupem času se však partnerovo chování začalo rychlým tempem měnit a stával se stále více kontrolujícím, manipulativním, a dokonce i agresivním.
Dekontaminace, radioaktivita a totální izolace
Obsedantně kompulzivní porucha postupně přerostla do neúnosných rozměrů. Dnes již bývalý partner Markéty byl posedlý myšlenkou čistoty a vyžadoval ji od všech členů rodiny. Nestačilo si ale pouze umýt ruce. V domácnosti stále přibývalo předmětů, které byly podle muže kontaminované. Nejdříve šlo o mikroby, v pokročilejší fázi šlo pak dokonce o radioaktivitu. Nikdo z rodiny se těchto předmětů nesměl v žádném případě dotýkat nebo s nimi manipulovat, protože by se kontaminoval. A pokud se tak stalo, nastal naprosto šílený rituál dekontaminace: ,,Kdykoli se někdo vrátil z venku, musel podstoupit ponižující očistný rituál, při kterém se dekontaminoval od radioaktivity,“ vysvětluje v rozhovoru Markéta Šichtařová. ,,Ještě mezi dveřmi se musel svléknout donaha, doskákat po jedné noze do koupelny, kde někdo jiný musel ukazováčkem pravé ruky pustit kohoutek s vodou, u toho se počítalo do stovky, pak se musela ukazováčkem druhé ruky voda zavřít a ve sprše se ještě musely umýt a dekontaminovat vlasy. To všechno partner dozoroval.
Nakonec jsme po sobě museli vytřít cestu, kudy jsme skákali po jedné noze. To celé zabralo třeba dvě hodiny, a když se při tom udělala nějaká chyba, třeba se sáhlo na kohoutek jiným prstem, než bylo dovoleno, muselo se začít znovu.“ Markéta také vysvětluje, že to je důvod toho, proč téměř nevycházela ven. Zůstala zkrátka v totální fyzické izolaci a kontakt se světem měla pouze online. V té době však dokonce vybudovala od počítače několik vlastních firem.
Po dceři hodil půllitr, po synovi kladivo
Absurdní příkazy, sociální a fyzická izolace a opakované výbuchy vzteku se postupně transformovaly do ukázkového případu domácího násilí. Kromě toho, že dostala Šichtařová od bývalého partnera několikrát pěstí, nestyděl se ublížit ani dětem.
Markéta vzpomíná na jednu zvlášť děsivou situaci, kdy po její dceři hodil partner půllitr s vodou. Sklenice se roztříštila, střep se odrazil a řízl dceru do stehna. „Dcera měla poručeno střepy nahá uklidit a potom vytřít podlahu, aby se nekontaminovala,“ říká. Než stihla cokoliv udělat, musela se Šichtařová taktéž svléknout donaha a střepy začít uklízet s dcerou. Mohla sáhnout po telefonu a zavolat pomoc? Markéta má dokonce i fotku syna, jak po něm otec ve vzteku hází kladivo.
Evakuační plán a přípravy na útěk
Když čekala Markéta poslední dítě, věděla, že situace už se nezlepší a je třeba jednat. Psychické napětí, trauma dětí i jí samotné a agresivní výbuchy nemocného partnera ženu dovedly k tomu, že je třeba utéct nebo alespoň vymyslet evakuační plán. Podařilo se jí pořídit dodávku dostatečně velikou k tomu, aby do ní v případu nouze naskládala všechny děti a mohla utéct. Dětem připravila pod postel balíčky, ve kterých měly nabíječku na mobil, nějaké drobné a věci na přežití na minimálně 48 hodin. Starší děti byly matce komplici, věděly, které ze sourozenců mají v případě nouze chytit a odnést a co mají dělat. A den, kdy mohla ona i děti konečně utéct, naštěstí nastal.
,,Vzala jsem mladší děti, sedla do auta a pro ty starší zajela do školy, kde jsem si je vyzvedla přímo z vyučování. Pak jsem se s nimi schovala na tajném místě a smazala po sobě všechny stopy včetně IP adresy. V úkrytu jsem byla rozhodnuta zůstat tak dlouho, dokud nebudu mít jistotu, že jsem s dětmi v bezpečí. Nakonec se podařilo, že jsme se mohli vrátit domů, kde nám už nic nehrozilo. Partner už tam nebyl. Řekla jsem mu, že se nevrátím, dokud neopustí dům a nepůjde na léčení. Souhlasil a šel se léčit. Já jsem vyměnila zámky a udělali jsme si z domu takovou malou pevnost.“
Léčebna, soud a lži
Po útěku do bezpečí se Markéta rozhodla, že už nikdy nedovolí, aby se něco podobného opakovalo. Situace byla vážná, a tak zkontaktovala partnerovu psychiatričku, aby zjistila, jak probíhá jeho léčba a zda už není pro rodinu nebezpečný. „Když jsem se ptala, jestli už nebude fyzicky nebezpečný, lékařka byla šokovaná. Netušila, co se u nás doma odehrává,“ vzpomíná Markéta. Bylo jasné, že partner svým lékařům nikdy neřekl pravdu o svém chování doma. To byl moment, kdy se rozhodla jednat a sdělila partnerovi, že je konec. Tím partner přišel o svou poslední šanci, což ho vedlo k pokusu o sebevraždu a následné hospitalizaci na uzavřeném psychiatrickém oddělení.
Dnes spolu bývalí partneři komunikují pouze přes soudy. Rozvodové řízení se vleče už tři roky, protože partner se neustále odvolává a pokouší se zastavit proces. Děti byly svěřeny do péče Markéty, ty nejstarší se s otcem z rozhodnutí soudu vůbec nestýkají, aby nebyly dále traumatizovány. Navzdory všem překážkám se Markéta rozhodla sdílet svůj příběh, aby ukázala, že i z nejhorších situací existuje cesta ven.
Pokud máte vy nebo někdo z vašich blízkých podezření na domácí násilí, nebojte se o problému mluvit a v první řadě vyhledejte pomoc. Kontaktovat můžete například linku Bílý kruh bezpečí, která se zaměřuje právě na oběti domácího násilí a kriminality.
