Napadlo vás někdy, proč jsme lechtiví? Proč někdo zachová kamennou tvář, zatímco jiného přepadne bouřlivý záchvat smíchu? Proč jsou někteří lechtivější než jiní? Proč se při šimrání smějeme, když vůbec není vtipné, a třeba je nám i nepříjemné? Přestože je lechtivost běžnou zkušeností, ve vědeckém světě je stále obestřena tajemstvím.

Neznamená to však, že bychom o lechtání nevěděli vůbec nic. I tento jev je podrobován odbornému zkoumání. Bezpečně tak víme, že ať už se prováděly výzkumy kdekoliv na světě, v lechtivosti jednoznačně vítězí chodidla následovaná podpažím.

Proč zrovna spodní části nohou? Podle řady odborníků zejména proto, že v nich máme až 8000 nervových zakončení, takže jsou velmi citlivé. Nicméně spousta lidí na tomto místě lechtivá není, zatímco když je pošimráte v podpaží nebo na bradě, vyskočí dva metry vysoko.

Mladí lechtivější starých

Vědci stále přesně nevědí, proč jsou určití lidé lechtiví, zatímco jiní ne. Klíčovou roli zřejmě dokáže sehrát celkový temperament. Pokud se někdo rád a často směje, pak prý může být i náchylnější k lechtivosti. Alespoň to zjistila studie publikovaná před časem v Biological Psychology. Mnozí se přiklánějí k tomu, že k větší lechtivosti podněcuje citlivá kůže obecně – podobně jako jsme vnímavější na chlad či na „kousavou“ vlnu.

Další teorie hovoří o tom, že čím jsme starší, tím méně jsme lechtiví. Děti při pošimrání „umírají smíchy“, ale padesátníci a starší bývají při podobných aktivitách ve svých reakcích mnohem zdrženlivější. S přibývajícím věkem totiž pokožka ztrácí citlivost a pružnost, navíc dokážeme snáze regulovat míru vlastní reakce.

Oponenti těchto poznatků však celkem logicky argumentují tím, že jde o neporovnatelné. Zatímco děti bývají lechtání vystavené takřka denně, ať již v rámci hrátek mezi sebou, či ze strany rodičů, senioři podobnému kočkování holdují přinejmenším sporadicky.

Lechtáním ke kolapsu

Evoluční biologové naznačují, že naše reakce na lechtání by mohla být i jakýmsi obranným mechanismem. Nejlechtivější části našeho těla jsou totiž často ty nejzranitelnější. Proto se odezva na lechtání mohla vyvinout jako způsob, jak trénovat reflexy a chránit tyto oblasti.

Lechtivost může být částečně zakódována i v našich genech. Ačkoliv na toto téma neexistuje mnoho přesvědčivých výzkumů, výzkum z roku 2015 publikovaný v časopise Archives of Sexual Behaviour uvádí, že u jednovaječných dvojčat je pravděpodobné, že budou mít podobnou úroveň lechtivosti, zatímco u neidentických dvojčat tomu tak není.

Roli může hrát i míra vystavení lechtání. Ti, kteří ho v dětství zažívali často, si na něj spíše vyvinou vyšší citlivost. Do jaké míry přehnaně velkou, zůstává otázkou, nicméně jisté je, že někteří lidé mívají na lechtání skutečně extrémní reakci. Odborná terminologie ji označuje jako hypergargalestezii. Mentálně znevýhodněné může lechtání v jistých případech přivést až ke kolapsu. Není divu, že se mnozí velmi lechtiví jedinci snaží svoji lechtivost „léčit“, protože jim překáží i v běžném životě.

Podle Dr. Emily Grossmanové z britské The Royal Institution existují jednoduché techniky, které lze používat pro snížení odezvy na lechtání. K těm nejznámějším patří například doporučení položit ruku na ruku člověka, který vás lechtá. „Tohle opatření pomůže vašemu mozku lépe předvídat situaci, která přijde, a potlačí vaši reakci na ni,“ vysvětluje odbornice.

Že jde o metodu ověřenou, dokazuje i fakt, že ji doporučují mnozí lékaři, pokud vám mají ošetřit lechtivé místo. Takový zákrok je totiž u opravdu lechtivých lidí někdy takřka neproveditelný…

Nedokážeme překvapit vlastní mozek

Záhadu záhad představuje vyvolaný smích. Není jasné, zda je „smích z lechtání“ podobný tomu, jenž vzniká za vtipné situace, protože mnozí při lechtání doslova křičí smíchy, přestože je jim vrcholně nepříjemné.

Už vás někdy bolelo celé tělo z lechtání? Stali jste se obětí tyrana, který s potěšením sledoval, jak se svíjíte smíchy, a dál vás lechtal na žebrech nebo v podpaží? A vy jste si nepřáli nic víc, než ať už přestane, ale proti své vůli jste se nekontrolovaně smáli až k pláči? Mnozí by mohli říci, že jde o nějaký vrozený reflex.

Proč ale pak reagují miminka na lechtání smíchem – alespoň podle zkušeností odborníků – až kolem šestého měsíce věku? Někteří vědci mají za to, že miminka se stávají lechtivými, teprve když zjistí, že lechtání by mělo být zábavné. Odtud pravděpodobně pochází rovněž teorie, že lechtání slouží k vytváření důležitých sociálních vazeb; matky často malé děti šimrají, a to pomáhá utužovat jejich spojení.

Odpověď známe i na otázku, co nastane, když nás někdo polechtá: jednoduše řečeno, nervová zakončení v kůži vyšlou zprávu do mozečku, tedy oblasti mozku, která monitoruje pohyb a reaguje na pocity. „Mozeček se aktivuje při neočekávaném dotyku,“ uvádí Samuel S. H. Wang, Ph.D., docent molekulární biologie a neurověd na Princetonské univerzitě a spoluautor knihy Welcome to Your Brain (Vítejte ve svém mozku). Tím také vysvětluje, proč je nemožné polechtat sám sebe. Nedokážeme totiž překvapit svůj mozek.

„Někde v něm je vytvořena předpověď o pocitu, který vyvolá vlastní ruka, a ta potlačuje jakoukoliv reakci,“ objasňuje tím Samuel Wang mimo jiné i výše zmíněné doporučení zmírnit lechtivý pocit položením ruky na ruku lechtajícího.

Lechtání jako trest

I když je smích obvykle vítanou reakcí, pokud je vyvolán nadměrným lechtáním, může vyvolat akutní a silný stres. V těchto případech bývá spíše panickým reflexem než příjemnou odezvou a nic dobrého nepřináší.

V knize Sibling Abuse (Týrání sourozenců) zpovídal profesor Vernon Wiehe 150 dospělých, kteří byli v dětství trýzněni svými sourozenci. Několik z nich uvedlo jako příklad týrání lechtání. V této souvislosti bylo odhaleno, že hrubé lechtání dokáže vyvolat u obětí extrémní fyziologické reakce jako zvracení, močovou inkontinenci či ztrátu vědomí kvůli neschopnosti dýchat.

Není divu, že lechtání bývalo v minulosti legitimní metodou mučení, které v nejextrémnějších případech končilo smrtí. Tématu se mj. ve své knize A-Z of Punishment and Torture (Trest a mučení od A do Z) věnuje i badatelka Irene Thompsonová. Zmiňuje tzv. čínské lechtací mučení praktikované zejména během dynastie Han (206–220 n. l.). Šlo o rafinovanou metodu trestání zločinců a zrádců, která nezanechala žádné stopy, a oběť se mohla téměř vždy plně zotavit.

Oblíbeným nástrojem mučení se stala i v Japonsku a mnozí autoři poukazují na to, že byla rozšířená také ve starověkém Římě. Vykonavatelé ortelu ponořili nohy svázané oběti do solné směsi, pak přivedli kozu a ta začala jejich chodidla olizovat. Podle Irene Thompsonové tento postup nejprve vyvolal smích, ale brzy se stal nesnesitelným a extrémně bolestivým. Tato metoda měla být následně implementována do „trestních zákonů“ mnoha evropských zemí.

Někteří znalci soudí, že sice mohla být velmi krutá, ale ke smrti nevedla, protože brutální smích způsobí mdloby dříve, než oběť postihne smrtelný kolaps. Na druhé straně však existují konkrétní záznamy o lechtání skutečně vyvolávajícím smrt. Josef Kohout, který během druhé světové války přežil pobyt v koncentračním táboře Flossenbürg, například popisuje intenzivní lechtání prováděné vězeňskými dozorci, které opravdu vedlo až ke smrti obětí. Jeho vzpomínky zachycuje kniha Muži s růžovým trojúhelníkem.

Ať může být lechtání jakkoliv kruté, jisté je, že má v naší společnosti stále pověst veskrze pozitivní, ba příjemnou. Dokazuje to například i nedávný vynález týmu Dona Samithy Elvitigaly z Aucklandské univerzity na Novém Zélandu. Sestrojili přístroj TickleFoot, jenž má stimulovat nejlechtivější místa na lidském chodidle.

U žen bylo zjištěno, že jde o střed klenby, zatímco u mužů o oblast blíže k prstům. Aparát má podle vědců sloužit jako prostředek k uvolnění stresu tím, že vyvolá nekontrolovaný smích, a to zcela nezávisle na tom, v jakém psychickém rozpoložení se zrovna nacházíme.

Zdroje: Květy 8/2024 https://www.healthline.com/health/ticklish-feet https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/36126671/