Dr. Paul Eckman honosící se titulem „nejcitovanější psycholog 20. století“ je legendou v oblasti dešifrování výrazů obličeje. Na základě více než padesátiletého výzkumu stanovil bezpočet pohybů obličeje a nejrůznějších mikrovýrazů, k nimž přiřadil i významy, které vysílají (viz rámeček Jak promlouvá mimika).

Podobně zapálený do neverbální komunikace je i Joe Navarro, který ji studuje posledních pětačtyřicet let, z toho čtvrt století v rámci FBI a usvědčování zločinců. Říká, že až 80 procent naší interakce s ostatními probíhá prostřednictvím neverbální komunikace neboli řeči těla.

A velká většina neverbálních podnětů, které dáváme najevo, je řízena podvědomím. Jsou zkrátka důležitými ukazateli toho, jak se cítíme a co si myslíme.

Nohy řeknou více než oči

Knihy Joe Navarra What Every Body is Saying (Tajemství řeči těla, v češtině vyšla pod názvem Jak prokouknout druhé lidi) se prodalo více než milion výtisků. Na svém blogu JNForensics.com nejen prezentuje svoje dosavadní zkušenosti, ale také vyvrací mnohé mýty. I vy si spojujete lhaní například s vyhýbáním se očnímu kontaktu? Tento předpoklad se prý potvrdí jen málokdy. Průkazný není ani upřený pohled jedním směrem, sahání si na tvář či nervózní pokašlávání.

Podle tohoto odborníka totiž mohou být více než obličej „průkaznější“ nohy. Pokud se například někdo tváří vstřícně a přátelsky, ale jeho noha směřuje k nejbližšímu východu, jde o podvědomý signál toho, že touží co nejrychleji vyklouznout ze stávající situace. Stejně tak může člověk na pohled působit klidně a vyrovnaně, přitom jasně vykazovat známky rozrušení, pokud například přenáší váhu těla na vnější stranu chodidel.

Joe Navarro předkládá bezpočet dalších výmluvných znamení, kterých si všiml, když vyslýchal podezřelé. Nevinní lidé prý zůstávali chladní, a to doslova. Naproti tomu skuteční viníci různě pohybovali těly ve snaze ochladit se.

Odborník tento jev nazývá ventilační chování, které zahrnuje časté projíždění vlasů prsty, zvedání nebo upravování čepice za účelem zvýšení proudění vzduchu, tahání za knoflíky košile nebo nadzvedávání košile z oblasti hrudníku, popotahování za límec, případně vytahování trička z kalhot. Za druh ventilačního chování považuje i zívání, tedy nasávání chladného vzduchu. Časté vyhýbavé nebo lživé chování prý bývá též provázeno doteky na krk a bradu. Jedná se o automatickou uklidňující reakci na stresovou situaci. Obecně podle znalce platí, že muži mají větší tendenci chytat a masírovat si krk a bradu, zatímco nervózní ženy se velmi často jemně dotýkají své suprasternální jamky, tedy malého důlku pod krkem mezi klíčními kostmi, který spojuje krk s hrudníkem.

Je toho ale mnohem více. Pokrčení ramen bývá výrazem zmatku, otevřené dlaně symbolizují poctivost, oční kontakt je projevem zájmu, ať pozitivního, nebo negativního. Otevřené, rozkročené pozice těla naznačují dominanci a moc, nadměrný pohyb nebo třes nohou je známkou úzkosti či podráždění, jejich překřížení vyjadřuje odpor nebo nízkou vnímavost…

Mimika prozradí úskoky

„I ti nejsebevědomější, otrlí zabijáci se mohou prozradit drobnými gesty a mimikou,“ vysvětluje behaviorální vědec a výzkumník v oblasti emoční inteligence Cliff Lansley. „Klíčem je vědět, co hledáte, čili spolehlivé ukazatele podvodu. Když lžeme, pravda uniká ven v podobě nejrůznějších signálů našeho těla, tváře a hlasu,“ upřesňuje odborník, který školí zejména zaměstnance mezinárodních zpravodajských a bezpečnostních agentur.

S odvoláním na průlomovou studii, kterou v roce 1971 provedl sociální psycholog profesor Albert Mehrabian z University of Los Angeles, potvrzuje, že řeč těla představuje 55 procent významu sdělení týkajícího se pocitů a postojů člověka. Přibližně 38 procent pochází z tónu, výšky a tempa hlasu a pouhých 7 procent lze vyvodit ze skutečných slov.

Mírné hlasové zachvění, grimasa trvající milisekundu nebo jemná změna frekvence mrkání, to vše může vyprávět příběh těm, kteří vědí, co hledat. Například mimika obličeje bývá z velké části pod naší kontrolou, ale i tak dokáže prozradit úskoky.

„Výrazy, které jsou drženy příliš dlouho nebo jsou používány nevhodně, mohou upozornit na podvod. Svaly by měly vždy spolupracovat, takže třeba opravdový úsměv by měl zahrnovat oči i koutky úst a pohyb by měl být symetrický,“ dodává Cliff Lansley.

Stejně jako Joe Navarra poukazuje na mnohdy mylné představy související s očním kontaktem. Ten je samozřejmě pro většinu lidí mocným signálem poctivosti, nebo naopak klamu. Jde o jednu z prvních věcí, která v nás zanechá dobrý, či špatný dojem. Ten, kdo se nám při komunikaci nedívá do očí, je často považován za podezřelého a nespolehlivého, zatímco jedinec, který udržuje přímý pohled do očí, budí obraz poctivce.

Pravda je však podle Cliffa Lansleyho ve skutečnosti složitější. „Studie ukazují, že udržování očního kontaktu třeba při výslechu je ve skutečnosti ještě silnějším ukazatelem klamu než odvracení zraku, protože naznačuje, že dotyčný kontroluje situaci a pátrá, zda mu někdo věří.“

Žádné závěry by neměly být vyvozovány bez výchozí linie pro srovnání. Cliff Lansley uvádí, že začátek rozhovoru s podezřelým by měl vždy sloužit k tomu, aby se zjistilo, co je pro něj „normální“, když není pod tlakem a cítí se pohodlně.

„Hovoříme o věcech, které jsou bezpečné a pravdivé, jako jsou jeho rodina, dovednosti, vzdělání, naděje a sny. Během tohoto období zaznamenáváme, jak často mrká, jakou má normální barvu kůže, rychlost řeči a jak udržuje oční kontakt. Později, až začne skutečné dotazování, můžeme vyhodnotit změny těchto běžných základních vzorců a posoudit míru nepohodlí, stresu a lhaní,“ popisuje odborník.

Šprtat slovíčka, učit se gesta

Ačkoliv by se neverbální komunikace leckomu mohla zdát mezinárodně srozumitelná, pravda je, že i v této oblasti existují kulturní rozdíly a řeč těla může (a podle mnohých odborníků by i měla) být důležitou součástí jazykového vzdělávání.

Nejde jen o to, že v případě omezenější slovní zásoby si jí můžete pomoci k ujasnění. V mnoha případech je řeč těla také ústřední součástí komunikace, které lidé intuitivně rozumí, aniž by o ní opravdu přemýšleli.

„Efektivní komunikace v cizím jazyce je více než jen otázka jazykových znalostí. Jedním z cílů – ne- -li tím hlavním – výuky cizích jazyků je pomoci studentům stát se interkulturními mluvčími,“ míní profesorka didaktiky Carola Surkampová.

„Největší překážkou úspěšné interkulturní komunikace velmi často nejsou jazykové nedostatky. Gramatické chyby nebo mezery ve slovní zásobě mohou konverzaci ztížit, jen zřídka ale brání komunikačnímu procesu. Porušení neverbálního chování má obvykle závažnější důsledky. Mnohá mezikulturní nedorozumění a poruchy komunikace jsou způsobeny tím, že chování člověka z jedné kultury je vnímáno a interpretováno někým z jiné kultury jako nevhodné,“ podotýká.

Příkladem budiž bývalý americký prezident Richard Nixon, který na jedné ze svých cest po Jižní Americe dal čekajícímu davu znamení OK, přičemž klasicky palcem a ukazováčkem vytvořil kruh. Problém byl, že v místní kultuře toto gesto znamenalo totéž, co v té naší zvednutí prostředníčku. V Indii bychom se mohli dostat do komunikačních problémů, pokud bychom na znamení něčeho pozitivního dali palec nahoru. Ten tu totiž mnohde zvedají také místo prostředníčku… Můžeme být stokrát přesvědčeni, že pohled do očí druhého člověka znamená respekt, ale v některých kulturách Středního východu a Asie je naopak třeba se očnímu kontaktu vyhnout, protože je považován za nepatřičný.

Dalo by se říci, že snad jediným neverbálním chováním, které je univerzální na celém světě, je mimika obličeje. Výrazy hněvu, štěstí, smutku, znechucení, překvapení a strachu totiž bývají pro všechny lidi společné. Ostatní je často specifické pro určité kultury. A pokud se chceme seznámit s jejich jazykem, pak musíme mít na paměti, že žádná řeč nemá jen verbální podobu.

Zdroje: Květy 18/24, https://www.eiconsortium.org/members/lansley.html https://e-edu.nbu.bg/pluginfile.php/855150/mod_resource/content/1/Albert-Mehrabian%20-%20Silent%20Messages%201971%20-%20red.size.pdf https://www.paulekman.com/