Jay Wilde nevěřícně zíral na vyschlé koryto říčky protékající kdysi rančem, který jeho rodina vlastnila déle než sto let. Napínal paměť, aby si uvědomil, co se tady změnilo od doby, kdy si tu hrál jako dítě. Tehdy celý rok pod okny jejich domu zurčela voda.

Vrátil se sem v roce 1995 po více než třiceti letech a pořídil si po vzoru svých předků stádo krav. Splnil si tím dávný dětský sen, jenomže něco tu nehrálo. Tok byl totiž více než šest měsíců v roce vyschlý a okolní louky a lesy vyprahlé.

Bez vody to nejde

„Ukázalo se, že chovat tak velké stádo skotu bez vody je sisyfovský úděl. Vybudoval jsem docela složitý, elektrikou poháněný napájecí systém, ale nebyl jsem spokojený, protože jsem si dobře uvědomoval, že tak připravím okolní krajinu, rostliny i zvířata o poslední zbytky vody, které je tu drží,“ říká farmář v reportáži britské rozhlasové stanice BBC s tím, že problém se zhoršoval každým rokem.

Jednou v zimě už začal vážně uvažovat o tom, že krávy pošle na porážku a farmaření pověsí na hřebík. „A najednou, po dlouhých letech marného lámání si hlavy, jsem měl zjevení Páně,“ směje se. Vybavila se mu vzpomínka na to, že s bratrem v říčce sledovali celé kolonie bobrů a obdivovali jejich vpravdě inženýrskou práci.

„Bude to v bobrech, to mě zachrání, blesklo mi tenkrát hlavou,“ vzpomíná na okamžik, který jemu i přírodě v okolí změnil život. V roce 2006 Jay Wilde přešel od slov a myšlenek k činům. Přečetl o bobrech všechny dostupné knihy a vědecké články, na které narazil, a pustil se do dvouletého byrokratického martyria vyřizování povolení na osídlení svých farmářských pozemků těmito zvířaty.

V roce 2008 konečně získal vytoužený „štempl“ od Úřadu pro ryby a volně žijící zvířata státu Idaho na to, že může bobry legálně dovézt a pokusit se osídlit jimi okolní potoky a lesy.

Zubatí kouzelníci

Několik pokusů se nezdařilo a bobří kolonie, které přivezl a vypustil, buď zmizely neznámo kam, anebo nepřežily náročné stěhování do nových podmínek. „Byl jsem z toho hodně smutný a zklamaný, někdy až zoufalý. Vzdát jsem to ovšem rozhodně nechtěl, protože bobři pro mě a farmu představovali jedinou záchranu,“ vzpomíná Jay Wilde.

Spojil se tedy s expertem na morfologii vodních toků ze Státní univerzity v Utahu, který se obnovováním vyschlých potoků a říček zabývá už desítky let. V roce 2015 spolu vlastnoručně vybudovali devatenáct „bobřích přehrad“ ze stromů a větví, aby nově dovezené kolonie bobrů jaksepatří přivítali v jejich přirozeném prostředí.

„A zázrak se stal. Podařilo se a bobři nejenže zůstali, ale navíc se jim výborně daří. Už za těch pár let se jim povedlo něco úžasného. Vrátili zdejší krajině vodu a s ní do ní přišel nový život. Když se teď podíváte kolem a srovnáte s tím, co tu bylo, vypadá to, jako by přišel nějaký čaroděj Dobroděj a mávl kouzelným proutkem. Všechno je zase zelené,“ rozplývá se Jay Wilde.

To ovšem není jediné, co se v okolí změnilo. Když vědci ze Státní univerzity v Utahu v roce 2000 zkoumali stav fauny a flóry v korytě tehdy vysychajícího potoka, objevili tam dohromady pouhých pár desítek druhů původních zvířat a rostlin.

V roce 2019, tedy pouhé čtyři roky po usazení bobrů na pozemcích, zde stejný výzkum identifikoval více než 350 původních druhů, z nichž 170 je na seznamech téměř vyhynulých nebo ohrožených rostlin a zvířat.

„Změna přilákala nejrůznější druhy motýlů a hmyzu, želvy, čolky, mloky nebo třeba vydry a také pestré společenství vodymilovných ptáků. Bobři jsou pro mě blízké a obdivuhodné bytosti, které dokážou napravit to, co člověk zničil. Jsou to pro mě takoví zubatí kouzelníci,“ dodává.

Historická nenávist

Současní přírodovědci a ochránci přírody už dobře vědí, že přítomnost bobří populace je pro ekosystémy dlouhodobě nepostradatelná, protože důmyslná vodní díla propojená kanály zavlažují krajinu, která by bez nich úplně vyschla. Tím nejenže pomáhají přirozeně regulovat vodní toky, ale zároveň oblast činí méně náchylnou k požárům, které jsou v důsledku globálního oteplování Země stále častější a ničivější. Shrnuto a podtrženo: bobři jsou nejlepší přírodní hasiči.

Nehledě na jejich mnohokrát prokázaný příznivý vliv na okolní přírodu byla tato zvířata na většině území vyhubena. Došlo k tomu v době, kdy se běžně stříleli a byli oblíbenou kořistí lovců. Na jejich kožešinách se dalo slušně vydělat a bobří maso bylo, na mnoha místech ještě je, vyhlášenou pochoutkou pro labužníky.

Nenávist k bobrům přiživovaná reálnými i smyšlenými příběhy o škodách, které dokážou napáchat na lidských stavbách, potrubích a regulovaných vodních tocích, přežila ještě dlouho poté, kdy kožichy z bobří kožešiny vyšly z módy. Celé populace bobrů byly tráveny, jejich hráze a jezírka vyhazována do povětří. To způsobilo doslova genocidu nejen těchto přírodních stavbařů, ale zároveň desítek důležitých rostlinných i živočišných druhů, které byly na ekosystémy udržované bobry životně závislé.

Jejich počet se koncem devadesátých let minulého století dramaticky snížil z několika stovek milionů na pouhé jednotky tisíc. Nyní to pro změnu vypadá, že jim – alespoň někde – začíná svítat na lepší časy. Ve státech, které se snaží vzkřísit bobří populaci, hlásí v posledních letech prudký nárůst těchto nevelkých, ale důležitých tvorů, jichž už tam znovu žije několik milionů jedinců.

Důvěra v bobry

To je případ amerického státu Oregon, kdy byli bobři od roku 1950 zařazeni mezi „obzvláště škodlivé predátory“. Situace se změnila až loni v létě, kdy tento americký stát přijal „zákon o důvěře v bobry“, který je zakazuje střílet nebo jinak zabíjet i vyhánět z jejich přirozeného prostředí. Podobný zákon přijal před šesti lety i stát Nové Mexiko, který je sužován nedostatkem vody ještě více než ostatní části Severní Ameriky.

„Mezi lidmi ještě pořád koluje hodně předsudků spojených s bobry, ale situace se s postupujícím suchem začíná rychle měnit. Stále více farmářů si uvědomuje, že bez bobrů nemusí do pár let přežít,“ řekla BBC Peggy Darrová, která vede neziskovou organizaci Ochránci divoké přírody Jihozápadu. Ta se snaží povědomí o potřebnosti bobrů všemožně popularizovat a šířit. Zároveň se aktivně podílí na programu umělého osídlování určitých oblastí bobry odchycenými v místech, kde se jim přirozeně daří.

„Pořádáme speciální kurzy pro farmáře, kde jim radíme nejen jak nové bobří kolonie získat a zachovat, ale také co dělat proto, aby jim bobři skutečně pomáhali a minimálně škodili,“ vysvětluje Peggy Darrová s tím, že se lze preventivně poměrně lehce ochránit před záplavami, které mohou za jistých okolností způsobit.

„Učíme farmáře prakticky a přímo v přírodě, jak zavést pod hladinu bobřího jezírka nerezovou rouru s ocelovou klíckou na konci, která zabrání bobrům v tom, aby ji ucpali. Touto jednoduchou pomůckou si zajistí bezpečnost i pravidelný přísun vody po celý rok,“ dodává.

Bobři jsou podle jejích slov nesmírně inteligentní a prospěšné bytosti, které nám mohou pomoci víc, než si myslíme. Jen se jim musíme naučit ještě lépe porozumět, abychom s nimi mohli společně žít.

JAK JE TO U NÁS?

Historie a současnost bobrů v Česku

Bobři patří k těm zvířecím druhům, které jsme v českých zemích vyhubili už v pozdním středověku. Přispěla k tomu skutečnost, že je křesťané dlouho považovali za postní jídlo, protože žijí ve vodě podobně jako ryby. Pečínka z masitého plochého šupinatého ocasu platila za vybranou lahůdku na stolech králů i knížat. Z pachových žláz bobrů se vyráběly léky na snižování horečky, protože obsahují kyselinu salicylovou. Od konce 60. let minulého století se k nám bobři začali rozšiřovat nejdříve z německého Bavorska a postupně pronikali proti toku Labe a jeho přítoků.

V devadesátých letech se už významně usídlili na celém severu i západě Čech a na Vysočině. Oblasti jejich nejčetnějšího výskytu jsou na jihu Moravy, kam hojně migrovali z povodí Dunaje. Bobr patří mezi zvířata chráněná ve všech zemích Evropské unie.

Na rozdíl od řídce osídlených a rozlehlých zemí se novodobé generace dostávají stále častěji do konfliktů s člověkem, dokážou poničit hráze rybníků i náhony mlýnů, ničí i protipovodňové hráze a nahlodávají stromy, které občas poškodí lidská obydlí. Nejbizarnější je situace v Lednicko- -valtickém areálu, kde se kolem novogotického zámku Lichtenštejnů rozkládá velký francouzský park zavlažovaný umělými kanály a nádržemi. Bobrům se tu sice skvěle daří, jenže přitom postupně kácejí zdejší staleté stromy, jež mají nevyčíslitelnou krajinářskou hodnotu. Pokud budete mít tu smůlu, že budete čelit škodlivému řádění bobrů, podrobné rady, jak takové situace řešit, a hlavně, jak jim předcházet, najdete v brožurce Průvodce v soužití s bobry, která je volně ke stažení na webových stránkách

https://www.zachranneprogramy.cz/bobr-evropsky/.

Zdroje: Květy 8/2024, https://www.usu.edu/today/story/dam-good-beavers-may-restore-imperiled-streams-fish-populations https://defenders.org/wildlife/beaver https://www.bbc.com/future/article/20240111-the-us-is-bringing-back-beavers-because-theyre-natures-best-firefighters