Co přesně je ten emoční únos, o kterém v knize píšete?

Jsem si jistá, že emoční únos občas zažívá každý z nás. Představte si například situaci, kdy vás někdo z něčeho neoprávněně obviní nebo na vás zvýší hlas třeba v práci. V tu chvíli můžete reagovat hned třemi neefektivními způsoby: ustrnutím, které se projevuje jakýmsi „zablokováním mozku“, takže nejste schopni nic říct. A pak je to obrana nebo útok. Záleží, v jakém jste s dotyčným člověkem vztahu, a také o jakou situaci se jedná. Můžete se začít obhajovat nebo se omlouvat, i když to tak kolikrát sami necítíte. Anebo přejdete rovnou do útoku. Každopádně ani jedna z těchto tří reakcí (ustrnutí, obrana, útok) situaci ani problém neřeší. A to je přesně známka emočního únosu. V tu chvíli totiž nejste schopni uvažovat konstruktivně a racionálně. Typické pro emoční únos také je, že jakmile se k dané situaci v myšlenkách znovu vrátíte, je vám líto jak jste předtím zareagovali a kdybyste měli možnost reagovat znovu, vypadala by komunikace z vaší strany jinak. 

Emoční únos ve své knize přirovnáváte ke splašenému koni, kdy kůň představuje emoce. Kůň by ale měl mít jezdce v podobě racia, který ho usměrní. Jaká je první pomoc, když vidím, že můj kůň už začíná „hrabat kopyty“? 

Základem je být v kontaktu se svými emocemi a umět si je sami pro sebe popsat, být všímavý. Když vidím, že můj kůň už nejen kope, ale začíná se stavět na zadní a já cítím, že chci něco pichlavého říct, je užitečné uvědomit si, co se stane, když to řeknu. Někdy sice může pomoci zareagovat ihned a pročistit tak zvaně vzduch, většinou ale bývá lepší reakci odložit. Když konflikt eskaluje, pomáhá i změna pozice těla, například když vstanete od stolu, skočíte si pro skleničku vody nebo zklidnění se pomocí nádechu a výdechu. Pokud ale cítím, že mě emoce ovládají, můžu druhému otevřeně říct, že chci situaci řešit s chladnou hlavou a k tomu potřebuju čas. 

Co když mě ale druhá strana chce do hádky vtáhnout? Prostě se pohádat chce.

V těchto případech je dobré mít připravené věty, pomocí kterých se nenechám do hádky vtáhnout. Například: Potřebuju si to rozmyslet. Nechci se hádat. Pojďme to probrat později. A podobně. Ráda bych lidi podpořila v tom, aby si uvědomili, že máme možnost ovlivnit směr komunikace. Jsem to my sami, kdo vysloví nebo zadrží věty vedoucí ke konfliktu.  

Co když druhou stranu toto „odložení“ neuspokojí?

Pak doporučuji využít techniku poškrábané gramofonové desky. Spočívá v tom, že trváte na tom, že chcete situaci vyřešit v klidu a toto stanovisko opakujete, třeba i včetně zdůraznění, že chcete najít oboustranně přijatelné řešení. Pokud druhý trvá na výměně názorů, může pomoci opustit prostor, ve kterém konflikt eskaluje. Někteří lidé se mohou naštvat, ale vždy je lepší ze situace odejít než říct něco ošklivého. Často se pak stane, že následující den dotyčný přijde a sám řekne: „To jsme včera nezvládli, viď? Předchozí chování mu může přijít líto. 

Jak naše emoce vznikají? Je možné, že máme nějaké vzorce z minulosti třeba z dětství? Například nechápu, proč zrovna mě vytáčí binec v kuchyni, zatímco jiného nechává chladným.

Ano, máte pravdu. Ráda používám takovou metaforu nebo příklad… Představte si, že každý máme jakýsi svůj vnitřní zákoník. Je to sada pravidel a očekávání, jak bychom se my i lidé okolo nás měli chovat. Co je v pořádku a co ne. Vy tam zřejmě máte, že v kuchyni má být pořádek. Na tom není nic špatně. Potíž nastává, když to má ten druhý trochu jinak. Vy vidíte binec, vaše emoce jdou nahoru, zatímco manžel nechápe, proč se rozčilujete. Je důležité si uvědomit, že je v pořádku mít svůj zákoník, ale zároveň bychom si měli připustit, že ten druhý může mít v tom svém něco jiného. Takže já se samozřejmě mohu řídit svým zákoníkem, ale také bych měla respektovat vnitřní zákoníky ostatních. A jak jste sama říkala, čím hlouběji máme tato pravidla a očekávání zakořeněná, tím víc jsme přesvědčeni, že máme pravdu. Následně se snažíme druhé vychovat k obrazu svému, což bývá u dospělých lidí poměrně obtížné, zvlášť když o převýchovu nestojí.

Takže jestliže chci vycházet s partnerem nebo s kolegou v práci, měla bych se seznámit s jeho vnitřním zákoníkem? 

Jasně, že ano. A to je na světě právě krásné. Ráda říkám, že si na ramenou neseme každý svoji vlastní planetu. A je malý zázrak, že jsme schopni alespoň trošku nahlédnout, jak vypadá planeta toho druhého. Je pro nás zásadní vědět, jak ten druhý vnímá svět a co je pro něj důležité. I když chápu, že je někdy těžké to rozklíčovat. Když to ale zjistím, pomůže mi to jeho pohled na svět respektovat.  

V knize mluvíte o tom, že bychom si neměli brát věci osobně. 

Čím jsem starší, tím více vnímám, že lidé málokdy něco dělají nebo říkají se zlým úmyslem. Uvedu příklad. Přinesu do práce domácí buchty. Přijde kolega, buchty stojí na stole a kolega si jednu beze slova vezme. V mém zákoníku je, že by se měl nejdříve zeptat. V ten moment se vytočím a můj emoční únos způsobí, že jen koukám, myslím si, že je hulvát, ale nic mu neřeknu. A teď se podívejme na to, jak by stejná situace mohla vypadat na té jeho planetě. Jé, to je úžasné, kolegyně jsou velmi přátelské, určitě jim nebude vadit, když si vezmu jednu buchtu. Vlastně jim to udělá radost. V tu chvíli byste si jeho chování neměla brát osobně, ale měla byste prozkoumat svoji planetu. Vaše emoce jsou naprosto v pořádku, cítíte vztek, protože ve svém zákoníku máte, že by se měl kolega nejdříve zeptat. Říkají vám: „Tady je narušeno něco, co je pro mě důležité.“ Když si to uvědomím, pochopím nejen svoji emoci ale i to, že na jeho planetě to může vypadat jinak než na té mé. A jestliže mám ke kolegovi respekt, můžu mu říct: „Pepo, prosím tě, než sáhneš do mísy, bylo by mi příjemné, kdyby ses nejdřív zeptal. 

Bohužel lidé často skončí u toho, že si pomyslí svoje, situaci nebo slova si vezmou osobně a negativní pocit nebo emoce v nich zůstanou. 

Další věc, kterou běžně děláme, je, že si vytváříme domněnky. V hlavě si vytvoříme scénář, který vede k tomu, že se náš kůň začne plašit. Jak z toho ven? 

Tady bych všem poradila, aby vycházeli z holých faktů, a ne ze smyšlenek. Výborná je na to technika kamery. Funguje tak, že si v náročné komunikační situaci představíte, co by snímala kamera. Ta totiž vidí a slyší, ale už nedokáže zachytit motivaci a myšlenky toho druhého a už vůbec ne interpretovat jeho chování. Často toho víme velmi málo a místo toho si vytváříme negativní a mylné domněnky. Když mě kolega na pozdrav odpoví otráveně, vůbec to se mnou nemusí mít nic společného. Ale my začneme spřádat příběh, který bývá většinou negativní: Určitě se na mě zlobí. Co jsem mu zase udělala? Ráda říkám: Neznáme celý příběh. A pokud mě zajímá, co se děje, je dobré se zeptat. A nebo si říct, že to řešit nechci, a nechat to být.

Říkáte, že bychom měli znát svá citlivá místa. V čem nám to může pomoci?  

Citlivá místa má každý z nás. Objevíme je tak, že budeme prozkoumávat vše, co u nás vyvolává emoce, zejména ty negativní. Jestliže známe svoje citlivá místa, v komunikaci pak poznáme, kdy na ně ten druhý útočí. Dovolí nám to si svoje emoce lépe uhlídat a pozměnit naše chování. Jakmile znáte svoje citlivá místa nebo také jinak řečeno červená tlačítka, můžete pracovat na jejich uzdravení.

Citlivá místa objevíme tak, že budeme všímaví sami k sobě. Nemusíte hned začít meditovat, stačí, když se několikrát denně vnitřně zastavíte a uvědomíte si, jak se cítíte, co potřebujete a co vás trápí. Všímavost je o zachycení toho, jak se cítíte právě teď. Dělám to například, když jdu na záchod nebo se jdu napít, prostě v běžných momentech. Všímavostí sami k sobě můžeme předejít mnoha nepříjemným komunikačním situacím. Nemusí se vám například stát, že se lehce rozčílíte. To se totiž nestane jen tak, často je to ve chvíli, kdy se cítíte pod tlakem, máte hlad, žízeň nebo jste unavená. Jestliže si to uvědomíte, je pak velká šance, že když na vás promluví kolega nebo někdo z rodiny nevybuchnete. Anebo dokonce dokážete s předstihem komunikovat vašemu okolí, že jste ve stresu. Často se k vám druzí potom začnou chovat citlivěji.

Všichni býváme citliví na kritiku. Jak na ni reagovat a naučit se ji přijímat, pokud cítím, že je oprávněná? 

Kritika může být dar. Je ale důležité si uvědomit, že když nám kdokoliv cokoliv říká, mluví spíše o svém vesmíru než o nás. Například moji prezentaci mohou dva lidé vnímat různě. Když mi jeden člověk řekne, že prezentace byla skvělá, a ten druhý, že jsem nedala moc prostoru k přestávkám, měla bych se zeptat, co tím myslí, co by potřeboval a teprve pak se rozhodnout, jestli s tím něco udělám. Neznamená to, že bych měla automaticky kritice vyhovět. Lidé kritiku berou jako fakt a zapomínají se ptát. Když někdo kritizuje, je potřeba se ptát, co přesně kritika znamená, a pak se bavit o tom, co dál, hledat řešení. Když se nám podaří kritizujícího ocenit, pomůže to. Lidé často neradi sdílí negativní zpětnou vazbu. Když jim poděkujete za jejich názor, ukážete, že je sdílení jejich pohledu bezpečné. Ale samozřejmě nemusíte děkovat, když to tak necítíte. Je úplně v pořádku jenom říct: „Ano, můžeš mít takový názor.“

Vnímám, že lidé většinou nechtějí kritikou ublížit, spíš něco „plácnou“ a nedochází jim následky.

Ano, a to je další věc. Lidé, a to i ti nejbližší často řeknou něco, co nás zraní a vůbec si to neuvědomují. A ještě jedna důležitá věc: snažíme se být dokonalí a líbit se všem. Když pak na nás někomu něco vadí, zraňuje nás to. Je opět potřeba si uvědomit, že on to na své planetě může mít jinak. Takže když vám řekne, že se mu nelíbí váš smích nebo způsob, jak kýcháte, můžete to v klidu přijmout. Je to jeho názor a je to v pořádku. Nemůžeme se zavděčit všem.

Jak je to s pochvalami? Manžel mi říká, že málo chválím. Já na to, že pochválím, pokud je za co. Chválit ho za každý hrnek, který dá do myčky mi připadá hloupé.

Různé výzkumy ukazují, co funguje v týmech a ve vztazích. Existuje takové kouzelné číslo, poměr, který se nazývá Losadovo číslo. V týmech je tento poměr 3: 1 a znamená, že na jednu negativní interakci potřebujeme zažít tři pozitivní. Evolučně jsme totiž nastavení tak, že negativní podněty vnímáme jako silnější než ty pozitivní. Je to z důvodu přežití. Takže když nás někdo zkritizuje, emočně to na nás zapůsobí více než pochvala. Ve vztazích je tento poměr dokonce 5:1. Je důležité si všímat, jaké pochvaly fungují. Ať už je zpětná vazba kritická nebo pochvalná, slouží k tomu, aby buď z chování toho druhého něco vymizelo, nebo se naopak posílilo. Jestliže manželovi poděkujete za hrníček vložený do myčky, tak mu ukazujete, že si vážíte toho, co dělá. Je v zájmu hezkého vztahu tyto momenty zachytávat, a když se na ně zaměříte, určitě jich najdete spoustu. Třeba když vás manžel hezky přivítá, můžete to ocenit. Je to o vědomém posilování poměru, o kterém jsem mluvila. 

Knihu zakončujete myšlenkou, že zítřek nám nikdo neslíbil… Co pro vás tato věta znamená?

Žijeme v koloběhu povinností a nepřemýšlíme o tom, jaký by byl náš denní program bez našich blízkých. Třeba jak by probíhalo ráno bez našeho partnera, dětí, jaké by byly Vánoce, víkendy, narozeniny… Neuvědomujeme si, že každý z těchto společných momentů je vzácný a svým způsobem se již nikdy nebude opakovat. Vědomí naší konečnosti a neopakovatelnost chvíle nám může pomoci investovat více energie do vztahů s našimi blízkými, dokud máme možnost s nimi trávit čas. 

Mgr. Olga Lošťáková, M.A., DiS.

  • Psycholožka, lektorka a koučka, autorka knihy „Empatická a asertivní komunikace“ a spoluautorka knih „Jak získat úspěch, klid a vyrovnanost v hektické současnosti“ a „Obchodní a manažerská prezentace“.

Vytvořte si svůj emočně komunikační deník:

Zaznamenávejte si alespoň po dobu 1 měsíce své pocity v souvislosti s komunikací a co je způsobilo: 

• Jaké náročné komunikační situace jste zažili? 

• Co bylo spouštěčem emocí v dané komunikační situaci? 

• Jaký fyzický doprovod měly vaše emoce (kde jste je cítili na těle)?

• Jaké myšlenky se vám honily hlavou?

• S jakými reakcemi jste spokojení? S jakými ne?

• Jak byste se v podobné situaci chtěli zachovat příště?

• Kteří lidé vám dodali energii? Kteří ji vysáli? Čím to bylo?

Na konci každého týdne udělejte souhrnné zhodnocení. Při něm totiž začnou být zřetelné opakující se emoce a s nimi spojené spouštěče; vzorce chování, které vám škodí; lidé, se kterými byste se měli přestat stýkat, či naopak ti, které byste měli zapojit více do svého života. 

Tipy, které se vám při obtížné komunikaci mohou hodit:

  1. Pomáhá brát věci s humorem a lehkostí. Stává se, že do komunikace vkročíme nesprávnou nohou – druhému odsekneme, jsme sarkastičtí atd. Pokud si to ten, co vykročil špatnou nohou, uvědomí, může říct „přetáčím situaci“ a třeba opravdu odejít z místnosti, znovu do ní vstoupit a začít komunikaci konstruktivně. Přetočení dodává do komunikace humor a lehkost a poskytuje šanci ke konstruktivnějšímu směru komunikace.
  2. Když vás vyčerpává stěžování si druhého a jeho stavění se do role oběti, přestaňte nabízet různá řešení, která druhý stejně často nepřijímá. Zeptejte se, jak nejlépe můžete pomoci, jestli chce vyslechnout nebo slyšet váš názor. Pokud druhý řekne, že neví a že mu stejně nic nepomůže, nabídněte svoji pomoc do budoucna, až si uvědomí, co od vás potřebuje. A potom změňte téma. Nejste zodpovědní za život jiného dospělého člověka.
  3. Pokud vás napadá nějaká dobrá rada, než ji vyslovíte, ověřte, že druhý chce váš názor slyšet. Kolikrát se totiž na nevyžádanou radu setkáte s obrannou nebo útočnou reakcí. Když druhý řekne, že názor slyšet chce, máte zelenou.

Zdroje: Autorský rozhovor, Kondice 7/24