Potkají se dvě sousedky a jedna se ptá druhé: „Tak co mladí?“ „Dcera se má skvěle,“ odpovídá dotazovaná. „Má bezvadného manžela, který hodně vydělává, a ještě jí doma pomáhá s dětmi a domácností. To syn, chudák, ten dopadl. Musí chodit do práce, a navíc pak doma pomáhat ženě.“ Vtip, který nám v jednom sdělení ilustruje, jak vypadá pozitivní i negativní drb. Ale co drb vůbec je a kde se v lidské společnosti vzal?

Pro odpověď jsme sáhli po útlé knize Drby. O nejrozšířenější lidské činnosti, která vyšla v roce 2022 v nakladatelství Galén. František Koukolík, lékař, který se desítky let zabývá vztahem mezi mozkem a chováním, v ní uvádí, že drb je informace, kterou sděluje zpravodaj posluchači o třetí osobě. Může být pravdivá i nepravdivá, pozitivní či negativní.

Drbe se odnepaměti

Antropologové zjistili, že vyprávění o někom nepřítomném nebo nicnetušícím je jedna z nejčastějších a nejrozšířenějších lidských činností bez ohledu na vzdělání, sociální postavení, rasu nebo zemi, v níž žijeme. Společnost, kde by se nedrbalo, nebyla objevena. Je tedy zřejmé, že drbání, či pomlouvání, chcete-li, má hluboké kořeny a přispělo k vývoji lidských skupin.

Drby tu s námi zkrátka jsou, co svět světem stojí. Vynikající britský antropolog a evoluční psycholog Robin Dunbar se domnívá, že drby stály u kolébky řeči. Zajímavý pojem je grooming neboli vybírání blech, které je ve skupině primátů klíčové pro vznik přátelství, koalic a ochrany. S vývojem řeči začal být grooming nahrazován jazykovým sdělením, ale ani pak nezmizel.

Stačí zajít na nějakou středně velkou party, na kterou se dostaví kdosi významný. Okamžitě přiskočí řada lidí, opráší smítko apod. Neboli řečový i neřečový grooming jede v dnešní době na plné obrátky. Proč to děláme? Proč se k někomu chováme takto servilně? Podle Františka Koukolíka tím demonstrujeme: Jsem členem skupiny, jsem tvůj přítel a, pozor, tohle by mohl být tvůj nepřítel.

Jakmile jsou venku, nezastaví se

Kdysi jsem v jedné redakci, v níž jsem pracovala, zažila šéfredaktora, který podřízené vyhazoval na potkání. Nicméně během patnácti let, která jsem tam strávila, odešli, myslím, tři lidé. Byl to zkrátka takový folklor. „Dneska šéf vyhodil Petru ze zpravodajství,“ sdělila nám jednoho dne asistentka, která byla ve vydavatelství nová. I když jsme věděli, že se to nejspíš nestane, drb si začal žít svým životem. Petra nakonec podala výpověď sama. Problém drbu totiž je, že jakmile je venku, nezastaví se. Dobré zprávy se šíří pomalu, ty špatné mají křídla, praví stará zkušenost.

Tomu, kdo s drbem přijde, se v odborné literatuře říká sender, doslova vysílač, česky spíš zpravodaj, který může, a nemusí být jeho autorem. Šíří-li se pomluva zprostředkovaně, je to ještě nebezpečnější, protože vyslechnuté informaci nemusíme porozumět, jelikož je často vytržená z kontextu, případně souvislosti vůbec neznáme. Pokud šíříme informaci dál, můžeme ji velmi zkreslit, a to dokonce vědomě. Nějaká ta pointa na pobavení se vždycky hodí. A nic nepotěší tak jako trapas či neštěstí druhého. Hlavně, že se netýká nás.

Likvidační pomluvy

„Jeden nebo dva šikovně utroušené drby nás mohou zničit. To ostatně není nic nového. V zaměstnání, rodině či v místě bydliště můžeme kvůli tomu bleskově přijít o roky budovanou dobrou pověst. Ne že by to bylo málo, ale kdysi vás dobře promyšlený drb mohl stát dokonce život. Na královských dvorech k tomu docházelo poměrně často,“ říká František Koukolík. „V každé společnosti je řada psychopatů, kteří, když mají moc, a navíc vysokou inteligenci, dovedou páchat strašlivé věci,“ dodává ještě.

Podle něj jsme jako společnost nastavení spíš na vnímání negativních zpráv, což je dáno evolučně. Je dobré vědět o mizerovi ve skupině, protože nás může ohrozit. Čili automaticky dáváme pozor na negativní informace. A rovněž je rádi sdělujeme.

Záporné drby bývají často zkreslené, založené na pomluvách či očerňování. Bohužel nad nimi většinou příliš nepřemýšlíme, ve smyslu „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“, a ochotně je šíříme dál. Tím se ale stáváme spolupachateli. Respektive napomáháme něčemu, o čem třeba ani nevíme, k čemu má sloužit. Úmysly autora ošklivého drbu nebo jeho šiřitele nemusíme vůbec znát. Na nápravu pak může být pozdě.

Je zvláštní, že nepravdivý drb často šíříme bez uzardění, ale informace, sice negativní, byť s reálným základem, se obáváme. Existuje celá řada negativních informací, o kterých si cvrlikají vrabci na střeše. Třeba o tom, že někdo ve firmě bere úplatky nebo šikanuje či sexuálně obtěžuje podřízené. Řešení se často odkládá, nebo k němu dokonce vůbec nedojde.

Proč vlastně drbeme

Slovo drbna nemá v češtině mužský ekvivalent, což je vůči ženám nespravedlivé. Muži totiž drbou stejně často. Liší se jen tématy. Hezčí polovina lidstva se mezi sebou baví především o stylu oblékání či líčení soupeřek, případně potenciálních soupeřek.

František Koukolík ve své knize zmiňuje výzkum, během něhož se před skupinu žen dostavila konzervativně oblečená a nalíčená figurantka. Přítomné dámy byly v pohodě. Jakmile se ale objevila další, která už působila vyzývavě, obracely oči v sloup a po jejím odchodu se dostavila salva drbů, vesměs posměšných a negativních.

Muži naproti tomu drbou o úspěších jiných mužů, ale i žen. Zejména o tom, kam až to dotáhli. O tom sice ženy klábosí také, ale s nižší frekvencí než o módě či kosmetice. U žen jde víc o soupeření, o možnou přízeň druhého pohlaví nebo utlumení nepřízně významnější osoby stejného pohlaví.

V drbání jde totiž v první řadě o sociální kontakt. Pokud si s někým o někom vyprávím, jde mi o kontakt s tímto jedincem či skupinou a své líčení upravuji pokud možno ve svůj prospěch nebo sděluji obsah, který považuji za neutrální.

To se týká především zaměstnání, kde může být drbání velmi nebezpečné. Jde totiž o soudržnost, nebo naopak rozpad skupiny. A hlavně o postup na sociálním žebříčku. Dosáhnout ho lze skrytými metodami, buď psychopatickými, nebo machiavellistickými (účel světí prostředky), případně narcistickými.

To jsem ostatně rovněž zažila během svého dlouhého pobytu v několika pracovních kolektivech. Vzpomínám si na kolegyni, říkejme jí třeba Eva, která když odjela na dovolenou, stala se terčem nenávistných pomluv své zástupkyně, například Marie. Líčila, jak je Eva pomalá, a stačí, že není v práci, a všechno jde jako po másle. Že Eva, než odjela, vše připravila, aby za ni nemusel nikdo příliš pracovat, velkoryse pominula. Jednou mě zaskočila pracovnice ze zcela jiné části budovy, když se mě během společného oběda zeptala: „A co Eva? Už začala něco dělat?“ V tu chvíli jsem pochopila, čeho se Marii podařilo dosáhnout. Eva byla později ze své pozice skutečně odvolána a na její židli usedla Marie. Ostatně o nic jiného jí od počátku nešlo…

Jazyk za zuby

Proti drbům se v podstatě nelze bránit, snad jen tím, že o sobě budeme mluvit co nejméně. Drby o druhých se snažme neposlouchat, a hlavně je nešiřme dál. Pokud se drb týká konkrétně vás, dejte najevo, že víte, co se o vás říká, ale zásadně nic nepotvrzujte ani nevyvracejte.

„Před šedesáti lety nás během přednášky lékařské psychologie a psychiatrie varoval slavný psychiatr Miroslav Plzák s tím, že ten, kdo příliš poslouchá drby, může si v duši vytvořit pavlač, nebo dokonce koncentrák. A pak se sám třese před tím, kdo a co o něm povídá,“ zmiňuje ve své knize František Koukolík.

„Drby bychom neměli poslouchat z několika taktických důvodů,“ vysvětluje. „Sdílím-li drb, nevím, jestli ho sdílím s potenciálním přítelem, nebo nepřítelem. Čili využit může být proti mému příteli, nepříteli, ale i proti mně. Za další mohu sdělovat informaci, která vůbec nemusí být výhodná pro posluchače, ale ani pro mě. Ze zmíněných kombinací jasně vyplývá: držet jazyk za zuby a být smířený s tím, že vždycky někdo bude o vás něco povídat. Záleží jen na vás, jak moc si to budete připouštět k tělu,“ dodává ještě.

Nebudu ale vyčleněná z kolektivu, když se všeobecného tlachání o druhých nezúčastním? „Možné to je,“ pokračuje František Koukolík. „Přesto existují silné osobnosti, které se drbům vyhýbají. Bývají to většinou introverti, extroverti naopak informace sdílejí rádi. Každá organizace má jistě své zpravodaje, kteří přenášejí novinky mezi odděleními. Ženy jim prý naslouchají raději, muže podobné jednání vesměs otravuje. Na druhou stranu drbání tohoto typu nebývá nebezpečné. Jde většinou o informace neutrální, často malicherné, zbytečné, rozptylující a zatěžující,“ uklidňuje odborník.

VĚDECKÉ ZÁVĚRY

Nejvíc drbou mladí

Z výzkumu psychologů Kalifornské univerzity z roku 2019, který proběhl na vzorku 467 lidí (z toho 269 žen) ve věku 18 až 58 let, kromě jiného vyplynulo:

■ Mladí lidé se pomlouvání věnují víc než starší a častěji hodnotí drbané osoby negativně. ■ Kolem 14 % z celé konverzace lidí tvoří drby. 

■ Téměř tři čtvrtiny drbů jsou neutrální, negativních je dvakrát tolik než kladných (604:307).

■ Převážná část drbů je o blízkých (3292) a jen menšina o celebritách (604). 

■ Chudí a méně vzdělaní drbou stejně intenzivně jako bohatí a vzdělaní.

Autorka: Mirka Paloncy

Zdroje: Autorský text, Květy 04/24 https://www.universityofcalifornia.edu/news/study-busts-myths-about-gossip