Katolická církev produkuje nové světce jak na běžícím pásu: zvláště se v této disciplíně vyznamenal Jan Pavel II., který za dobu svého pontifikátu blahořečil celkově 1388 osobností a 482 svatořečil. Teprve nyní však je za blahoslaveného vyhlášen první mileniál. A jeho oborem je programování počítačů!

Dnes už blahoslavený Carlo Acutis (†15) byl, vzato měřítky dnešních časů, dost netypický výrostek. Od útlého věku vynikal velkou zbožností, každý den chodil na mši svatou, ve volných chvílích se modlil růženec a jednou týdně chodil ke zpovědi.

Dálnice do nebe

Některé texty, jež o Carlovi přicházejí z Vatikánu, silně připomínají životopisy svatých z per středověkých legendistů. Podle nich například hoch, pocházející ze zámožné milánské rodiny, koupil za své první úspory (namísto počítačové hry, po níž velmi toužil) spací pytel bezdomovci, jehož vídal třást se zimou v parku. „Můj životní plán je stále být nablízku Ježíše,“ říkával údajně už ve věku jedenácti let. Když se pak projevila jeho choroba, prohlásil prý: „Zemřu šťastný, protože jsem za celý svůj život ani jednu minutu nezmarnil tím, že bych dělal věci, které by pohoršovaly Boha. Mým domovem je věčnost.“

„Jsme očekáváni v nebi,“ říkal hoch, podle nějž byla eucharistie (svaté přijímání) jeho „Highway to Heaven“ neboli dálnice do nebe.

Známkoval si dny

„Hrozně rád hrál fotbal, videohry a miloval sladkosti – hlavně zmrzliny a nutellu,“ říká jeho maminka Antonia. „Ze sladkostí také dost přibral a musel se pak krotit, to ho naučilo sebeovládání. Tvrdil: Co z toho, když člověk vyhraje tisíc bitev, ale nad svými vlastními vášněmi neumí zvítězit?“

Když dostal diář, zavedl si v něm „známkování“ každého dne. Podle toho, zda byl se sebou spokojen či nespokojen, si pak dával plus či minus. Jeho maminka Antonia vzpomíná, že Carlo byl „rozený vtipálek“. Ve třídě uměl rozesmát spolužáky i učitele, aniž někoho urazil. „Stále se snažil různými drobnostmi učinit život svých blízkých hezčí a veselejší,“ říká Antonia.

To se projevovalo třeba i tak, že každé ráno vstával o pár minut dřív, aby si uklidil pokoj a ustlal postel. „Divil jsem se, že někdo tak mladý, hezký a bohatý se věnuje takovým nudným a obtížným věcem,“ vzpomíná na Carla indický sluha Rajesh. „Po jeho vzoru jsem se nakonec nechal pokřtít katolickou církví.“

Přivedl k víře svou matku

Carla bolelo (tedy dle aktuální hagiografie), když jeho spolužáci nežili podle křesťanské morálky. Snažil se jim vysvětlit, že lidské tělo je Boží dar a stejně jako sexualita musí být používáno a prožíváno podle Božího záměru. „Carlo pokládal sexualitu za něco zcela výjimečného – jako by člověk spolupracoval na Božském stvoření,“ připomíná jeho maminka, která se ovšem v žádném rozhovoru nezmínila o nějaké Carlově přítelkyni.

Místo toho se dozvídáme řadu věcí, které by u nás lahodily Kájovi Maříkovi a Rychlým šípům. Carlo prý „při venčení psa sbíral všechny odpadky, na něž narazil, a dával je do koše“. „To byl jeho způsob zlepšení toho kousku světa, ve kterém mu bylo dáno žít,“ vysvětluje Antonia.

Carlova maminka se neostýchá přiznat, že k víře ji přivedl teprve její syn – předtím prý byla na mši jen třikrát. Kvůli synkovi se ale zapsala do teologických kurzů, aby byla schopná odpovídat na jeho složité duchovní otázky. Například: „Proč jsou ochozy fotbalových hřišť plné, a kostely prázdné?“

Knězem na nebesích

V jedenácti se Carlo pustil do studia eucharistických zázraků. Přestal hrát počítačové hry a svůj nevšední programátorský talent investoval do tvorby webové stránky, shrnující tyto zázraky od počátku církve. Každý z nich (mělo by jich být na dvě stě) má dnes svoji vlastní stránku s podrobným popisem.

V roce 2006, kdy mu bylo patnáct, začal uvažovat o studiu na kněze. Na počátku školního roku však ulehl s chorobou, kterou zpočátku lékaři považovali za běžnou chřipku. Až v nemocnici zjistili, že jde o akutní myeloidní leukémii.

Smrt pak přišla velmi rychle. „Carlo je nyní knězem na nebesích,“ říká k tomu jeho maminka…

Zázračné vyléčení dítěte

Carlo Acutis se samozřejmě ihned stal miláčkem církve. „Počítač pro něj byl způsobem, jak procházet ulicemi světa – podobně jako první Ježíšovi učedníci,“ chválí ho například arcibiskup Domenico Sorrentino z Assisi. Tady byl v chrámu Santa Maria Maggiore mladík uložen k věčnému odpočinku, oblečen po způsobu teenagerů v triku, džínách a teniskách.

Už v roce 2013 byl ovšem z věčného snu vyrušen v rámci rituálů spojených s jeho prohlášením za Služebníka Božího, v roce 2018 byl jmenován ctihodným a letos 10. října pak blahoslaveným.

Při té příležitosti byly Carlovy ostatky vystaveny k adoraci. Tělo blahoslaveného bylo dle organizátorů akce „celistvé, ne však neporušené“. Bylo nutné je „znovu sestavit s uměním a láskou, hlavně v obličeji“ (nezapomínejme, že šlo o ostatky staré už 13 let).

Nyní se připravuje Carlovo svatořečení. K tomu nezbytný zázrak přišel až z Brazílie: těžce postižený sedmiletý Matheus, který kvůli vrozené deformaci útrob mohl pozřít pouze tekutou stravu, kterou ale vzápětí obvykle stejně vyzvracel, se ke Carlovi pomodlil: „Prosím tě, ať tolik nezvracím!“

Načež se stal zázrak a chlapec si už cestou z kostela začal objednávat, nač měl po léta chuť: hranolky, steaky, rýži, fazole, prostě tradiční brazilskou krmi. Všechno prý snědl, aniž mu bylo špatně. A lékaři údajně museli konstatovat, že se jeho do té doby deformované útroby přeměnily v docela zdravé…

Zdroje: Květy 2020/44, https://www.britannica.com/biography/Carlo-Acutis