Říká se, že aby se člověk udržel v fit, měl by každý den ujít alespoň pět kilometrů. Vidíte to jako lékařka, která se pohybovým aparátem zabývá, stejně?
Pohyb je pro nás velmi důležitý, ovlivňuje nejen správné fungování srdce, plic, napomáhá k udržení správné tělesné váhy, působí proti kornatění cév a rozvoji cukrovky, ale i zlepšuje náladu, udržuje velké klouby (kolena, kyčle) a páteř v dobrém stavu. Nejnovější studie ukazují, že je velmi důležitou prevencí osteoporózy. Doporučení jsou různá. Základem je přibližně šest tisíc kroků denně. To ale nestačí.
Jaké další aktivity tedy přidat, aby to fungovalo?
Já osobně navíc svým pacientům doporučuji ob den 20 minut zdravotního cvičení, což je cvičení, které harmonizuje fungování hlubokých stabilizačních svalů. Může to být některé z konceptů fyzioterapie, ale třeba i jóga nebo tai chi, pilates... Dále doporučuji třikrát týdně cvičení, které aktivuje kardiovaskulární systém - například rychlou chůzi s nordic walking holemi, jogging, plavání, jízdu na kole či rotopedu. Důležité je vydržet, aktivní pohyb člověka musí bavit a musí se na něj těšit.
Jaká pohybová aktivita baví vás?
Jako rehabilitační lékařka chápu, jak velmi důležitá je prevence bolestí pohybového systému. Bolesti zad jsou nejčastější civilizační chorobou, které se dá velmi dobře předcházet, ale chce to trpělivost a vydržet cvičit. S tím mají moji pacienti často trable - nevydrží jim odhodlání pravidelného cvičení. Protože mám sama deformitu páteře, těžkou skoliózu, tak musím pravidelně cvičit, abych předcházela vzniku bolestí a vím, jak velmi těžké to je, vydržet. Tato praxe mi pomáhá dát pacientům rady, jak neselhat v pravidelném cvičení. Můj oblíbený cvičební koncept je jóga. Radila bych ale, pokud má někdo bolesti páteře a chce začít s pravidelným cvičením, které mu zlepší potíže, aby se nejdříve poradil s fyzioterapeutem, jak cviky provádět, na co si dát pozor. Protože i jóga, když je prováděna nesprávně, může způsobit potíže.
Andrea Švojgrová
Vy jste rehabilitační lékařka. V čem se vaše práce liší od té, kterou vykonává fyzioterapeut?
Rehabilitační lékař není totéž co fyzioterapeut, i když si nás s tímto oborem hodně pletou. Máme s nimi mnoho společného - jsme, stejně tak jako oni, experti na diagnostiku a terapii potíží pohybového systému. Dokážeme se, na rozdíl třeba od neurologů, podívat na problém, například bolestí bederní oblasti, z velmi širokého záběru, umíme diagnostikovat dysfunkce měkkých tkání - svalů, podkoží, fascií. Dále se rehabilitační lékař stará o pacienty po traumatologických a ortopedických operacích, na rehabilitační oddělení se dostanete například po operaci totální endoprotézy kolene nebo kyčle. Další velkou oblastí jsou pacienti s neurologickými potížemi, například po mrtvicích či s roztroušenou sklerózou.
Chápu tedy správně, že po úraze nebo při nějakém problému s pohybovým aparátem bych nejprve měla vyhledat rehabilitačního lékaře a teprve po konzultaci s ním se případně obrátit na fyzioterapeuta?
Pokud se jedná o nekomplikovaný stav, stačí jít rovnou na fyzioterapii (rehabilitačních lékařů je málo a zbytečně by se prodlužovala doba, kdy by pacient čekal na účinnou terapii). Pokud se ale jedná o složitější problém - například stav po autonehodě, komplikované operaci pohybového systému, závažné neurologické onemocnění (roztroušená skleroza, těžký výhřez meziobratlové ploténky) pak je lepší se nechat nejprve vyšetřit rehabilitačním lékařem, který určí jak bude rehabilitace postupovat.
Medicíně jste se chtěla věnovat od dětství?
Pocházím z lékařské rodiny. Oba mí rodiče jsou lékaři, pediatři. Oba vyrostli v Praze, ale po studiu, na počátku osmdesátých let, odešli pracovat do severních Čech. I když se medicínská témata doma hodně probírala, nikdy mě do studia medicíny nenutili. Na gymnáziu mě bavily přírodovědné předměty. Hlavně fyzika - ta je moje vášeň doteď. Většina knih v mé knihovně je o fyzice - nebo o aviatice. Bavila mě chemie, chtěla jsem jít studovat klinickou biochemii a poté pracovat v laboratoři v nemocnici. Když jsem své rozhodnutí probírala s mým tátou, řekl mi, že v tomto případě bude pro mě lepší jít studovat medicínu. Absolvovala jsem 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Na studia vzpomínám velmi ráda.
Když už jste zmínila tu aviatiku… Vím o vás, že ráda modelaříte a lepíte si modely letadel. To je na ženu celkem atypický koníček.
Ano, modelaření je moje velké hobby. Celkově vše okolo letadel. Já letadla vždycky obdivovala. Nejlepší část dovolené bylo stát v odbavovací hale s nosem u skla a pozorovat ruch na ranveji. Covidová pandemie byla velmi náročná, pro mě, jakožto pro lékařku, dvakrát tolik. Práce na covid oddělení, péče o děti na distanční výuce, nemožnost se scházet s kamarády a se známými. Hodně jsem v té době byla na sociální síti Twitter, nyní X, a shodou okolností jsem se nachomýtla ke skupině kluků…no kluků, v podstatě pánů skoro o generaci starších než já, kteří diskutovali o letadlech. Když viděli moje nadšení a zápal, začali mě učit poznávat jednotlivá letadla. Byla to zvláštní a specifická doba - jak nikdo nikam nesměl, kompenzovali jsme si sociální kontakt, zábavu tímto způsobem. Bylo pro mě v té době úlevné myslet na něco jiného, úplně se odpoutat do jiného světa. Ta symbolika křídel, volnosti, nespoutanosti…tahle zábava nám vydržela mnoho měsíců. Všichni z bandy modelařili či doposud modelaří. Neustále mě hecovali ať si také zkusím něco slepit. Nakonec mě přemluvili. Doporučili mi jednoduchý, kvalitní model. Slepila jsem ho - a byla jsem ztracená. Už mě to nepustilo.
Kolik už jste takových modelů postavila?
Nyní, po asi čtyřech letech modelaření, mám hotové desítky modelů letadel. Nevím přesně kolik, já je totiž velmi ráda rozdávám. Moje letadla také pomáhají dobré věci - několik z nich bylo vydraženo v charitativních akcích. Mám radost když moje letadla dělají radost někomu dalšímu.
Pracujete jako primářka v nemocnici v Rakovníku. Máte k tomu městu blízko?
V nemocnici v Rakovníku jsem přibližně dva roky. Nastoupila jsem na místo vedoucího lékaře ambulantní rehabilitace s tím, že do pár let vybudujeme oddělení. Což se povedlo. Prozatímní oddělení o čtrnácti lůžkách jsme otevřeli loni v zimě v prozatímních prostorách budovy LDN a teď, v červenci, se budeme stěhovat a navyšovat počet lůžek na oddělení. Stěhujeme se do nových prostor, které budou více vyhovovat potřebám mého rehabilitačního týmu.
Po Praze jste nikdy netoužila?
Než jsem odešla do Rakovníku, pracovala jsem přibližně deset let v nemocnici v Říčanech. Říčany jsou moje srdeční záležitost. Profesně jsem tam vyrostla, od eléva na interním oddělení po primářku na rehabilitaci. Mám tam mnoho přátel mezi lékaři i sestrami. Milé je, že mému oddělení šéfuje můj kamarád, kolega, se kterým jsme spolu před těmi lety začínali.
Zjišťuji, že tak nějak tíhnu k práci v menších městech. Praha se mi nikdy moc nelíbila, je na mě moc velká a anonymní. Asi je to proto, že obě města mi svým geniem loci připomínají Litoměřice, město, kde jsem vyrostla.
Ve vašem oboru je převaha mužů. Potýkala jste se někdy s tím, že by se na vás jako na ženu dívali skrz prsty?
Já nikdy nepociťovala nějakou zášť či averzi od mužů v mém oboru. Snad jsem měla štěstí na kolegy, ale vždy se mi s nimi velmi dobře pracovalo. Celkově i pro mě je v práci důležitá důvěra - vůči kolegům, vůči pacientovi. Musíme se spolehnout jeden na druhého, bez toho se medicína nedá dělat dobře.
Nedávno jste také začala přednášet na FTVS. Jak se vám líbí role pedagoga?
Na katedře fyzioterapie učím prvním rokem a jsem nadšená. Jsem vděčná vedení katedry, že mi tuto možnost poskytli. Vždy jsem chtěla učit, předávat nabyté zkušenosti.
Mám na starosti výuku jednoho z předmětů pro finální ročník magisterského studia fyzioterapie. V něm se snažím rozšířit vědomosti studentů, kteří v té době již mají hodně praktických i teoretických zkušeností, více propojovat a rozšiřovat do lékařských témat. Jsem hrdá, že naši absolventní mají hluboké teoretické i praktické znalosti, jsou experti ve svém oboru, dokáží pracovat samostatně, od diagnostiky po komplexní rehabilitační terapii.
Příprava mi v období školního roku zabere docela dost času. Přednáškysi připravuji po večerech, snažím se, aby informace v nich byly up to date. Pokud to jen trochu jde, snažím se vymýšlet do výuky interaktivní prvky. Letos jsem si to zatím jen vyzkoušela, mám spoustu nápadů, jak to do příštího školního roku zlepšit.
Možná vám pomáhá i to, že jste mámou dvou puberťáků. Jak se vám daří kloubit práci v nemocnici, výuku na FTVS, koníčky a rodinu? Musí to být celkem výzva...
Máte pravdu, je toho hodně, ale přiznám se, že vždy jsem dělala spoustu věcí okolo. Teď už je to přece jen jednodušší, děti už jsou samostatnější, tolik mě nepotřebují. Myslím, že vzor mám ve svých rodičích - oba se vždy snažili dát svému povolání, svým pacientům maximum. Myslím se ale, že pracuji méně než například můj tatínek v mém věku. Vzpomínám, jak sloužil v nemocnici třeba osm služeb za měsíc - to bych já určitě nezvládla. Maminka byla, a pořád je, skvělý dětský praktický lékař, a i přes to velké pracovní nasazení, tu vždy byla pro nás. Dodnes je místo, kde je ona, takový klidný přístav, kam se můžeme přijet schovat a načerpat síly, když je třeba.
Ohledně osobního života - hodně mě změnila covidová pandemie. V té době jsem pracovala na covidovém oddělení, vypomáhala jsem v očkovacím centru. Uvědomila jsem si víc jak kdy jindy, jak je náš život pomíjivý a že se musím starat taky sama o sebe. Taky jsem zjistila, že se na mé tělesné schránce začíná podepisovat zub času a je třeba se o sebe začít starat. Cvičím, starám se o svou pleť, relaxuji, snažím se hezky oblékat. Myslím, že pro ženu je důležité, aby se líbila sama sobě, aby byla se sebou spokojená.
Když už jste nakousla ten zevnějšek… Máte krásný, ale atypický účes. Jak na něj reaguje vaše okolí?
Já už to ani jako něco atypického nevnímám. Mám kadeřnici, která se o mě stará od mých dvanácti let. Docela rády experimentujeme, i když těch už ne tak moc jako před lety. Například mě jednou odbarvila úplně na blond. Nějak nás jednou před lety napadlo, v době kdy to zrovna byl módní hit, zkusit kus hlavy podholit. No a už jsme u toho zůstaly. Mám ten účes ráda, je vzdušný a praktický. A co na to říkají moje děti? Dcera je konzervativní, ale třináctiletý syn, u toho se v tomto začínají projevovat moje geny - také rád experimentuje.
Zdroje: https://nemorako.cz/cz/kontakt/
