Kromě cvičení v Sokole taky hrozně ráda chodíte, je to tak?
Ráda chodím odjakživa, asi jsem vždycky byla v takovém tom životním pohybu. Kdysi dávno jsem propadla zmiňovanému aerobiku, což bylo dáno i tím, že jsem byla sama se sebou dost nespokojená. Měla jsem pocit, že jsem tlustá, což mívám někdy i dnes. Tehdy jsem chodila cvičit i třikrát denně, úplně jsem tomu propadla, zblbla. Momentálně ale opravdu hodně rychle chodím, nejčastěji s naším zlatým retrívrem, kterého máme 4 roky. Chůze mi vyhovuje, na rozdíl třeba od běhu, kde se zadýchávám, nebo od jízdy na kole, kde mě bolí zadek a ruce. Fitko a stroje, to taky nemusím, navíc mám tak nabitý program, že se mi do něj takové cvičení ani nevejde. I když uznávám, že jde zčásti o výmluvu.
Chodí se vám lépe po ránu nebo spíš večer?
Většinou odpoledne, když domů přiběhnu z natáčení. To pak čapnu naši fenku Maybe a jdeme pět kilometrů tam a zpět. Pak většinou už zase sedím v autě směr divadlo, případně sedím v autobuse v rámci zájezdu s představením nebo pracuju na počítači. Moje zaměstnání je vlastně docela sedavé a pohyb je v mém věku důležitý.
Váš manžel vás prý naučil na skialpách.
To byla hodně vtipná záležitost. Slíbil mi, že půjdeme celou cestu společně, ať se toho nebojím. Řekl: „Miláčku, půjdeme sami, všechno tě naučím, neboj se.“ Druhý den řekl, že s námi půjdou ještě další lidi a že mě vlastně nemá co učit, že mě to naučí ostatní lépe. Nakonec mi oznámil, že půjde s kamarádem vepředu. Já se smála a říkala mu: „Takže ty mě bereš na víkend na hory a mě šoupneš cizím lidem na starost?“ Ve finále nás byla skupina asi 20 lidí, kamarádů, kteří jsou na sebe zvyklí a chodí společně, dokonce denně. A já mezi nimi byla úplný začátečník!
Chůze je nejpřirozenější pohyb, proto ji mám ráda
Jak jste se cítila?
Naštěstí nemám takový ten soutěživý syndrom, vlastně je mi úplně jedno, jestli jsem někde poslední. Povídám si cestou vždy s nějakým outsiderem, který jde taky vzadu a vlastně jsem nadmíru spokojená, že pro sebe něco dělám a je mi fajn. První skialpová výprava tedy dopadla dobře, napodruhé už to bylo horší.
Co se stalo?
Šlo o akci, která se jmenovala Na skialpy s Langošem, sjeli se na ni lidé z celé republiky. Všichni to byli totální sportovní nadšenci s výbornou fyzičkou. Už při výšlapu prvního kopce jsem myslela, že vypustím duši! Ale pak jsem si šla zase tím svým pomalým tempem a nestresovala se. Navíc se vždycky ráda seznamuji s novými lidmi, přijde mi to obohacující. Nejdete jen sami se svými myšlenkami, ale povídáte si, pak jdete celí zpocení zase dolů. Druhý den vás příšerně bolí nohy i zadek, ale chůze je vlastně nejpřirozenější pohyb na světě, proto ji mám tak ráda.
Prý jste taky přičichla k běžkování?
To je pravda, přitom jsem se běžkařům celý život smála! Připadalo mi, že běžky jsou vlastně lyže pro staré lidi. Navíc na základní škole jsme na lyžáku měli jeden den povinné běžkování a přišlo mi to strašné. Nikdo nám tehdy nevysvětlil techniku, nešlo mi to. Pamatuju si, že jsem tak divně klouzala, často padala, neudělala jsem si k tomu sportu vztah. Neříkám, že dnes už umím techniku, nicméně kdykoliv jsme na běžkách s Jirkou byli, přišlo mi to vážně zábavné!
A co lyžování? Sjíždíte kopce šusem?
Jezdím tak normálně rychle, nechci zbytečně riskovat. Nebojím se, že by do mě někdo na sjezdovce vrazil, ale zkrátka s věkem jsem opatrnější. Člověk se o sebe víc bojí, aby mohl pracovat, aby si zbytečně nevymkl nohu a nebyl kvůli tomu mimo provoz. I z tohoto hlediska mi přijdou fajn skialpy. Baví mě lezení nahoru, protože to je podobné jako chůze nebo běžky – jdete ve sněhu, užíváte si přírodu kolem.
Z českých hor máte nejraději Krkonoše, je to tak?
Ano, na túry vyrážíme hlavně do Krkonoš. Ale bohužel se tam nedostaneme tak často, jak bychom chtěli. To samé s Korsikou, kterou máme hrozně rádi. Člověk nemůže stihnout všechno. Když máte divadelní sezonu, tak je v podstatě celý podzim až do Vánoc nabitý. V lednu je třeba chvilku volno, tak si řeknete: „Jé, pojedeme někam za teplem!“ Jenže nikdy nemám volno 14 dní v kuse. Když zkrátka točíte, hrajete divadlo, moderujete plesy a do toho máte pravidelně rádio, je opravdu těžké lézt někde delší čas po horách nebo jet k moři. Pokud chcete v naší branži volno, musíte to nahlásit opravdu hodně dopředu.
V nabitém diáři je těžké najít si čas na dovolenou
Takže už teď máte plný diář na rok 2025?
V podstatě ano, naše práce je prostě taková. Živí nás obličej a musíme být vidět. Na druhou stranu mám štěstí, že můžu dělat to, co mě baví.
Stále někam za prací přejíždíte. Jak řeší herci v takovém shonu jídlo?
Musím říct, že Jirkovi docela vyhovují krabičky, hlavně v období, kdy má hodně práce na natáčení a třeba mu úplně nevyhovuje catering. Objedná si krabičky, má přísun zdravého a vyváženého jídla a já zase nemusím řešit nákupy, vaření a tak dále. Já tohle ale moc neumím, třeba svačinky si vůbec nedělám. I kdybych si doma navařila spoustu jídla, stejně si nevezmu krabičku s obědem, abych si ho potom někde snědla. Jsem hlava děravá a spíš tu krabičku někde zapomenu. Ale jsem hodně snídaňový typ.
Jak vypadá vaše snídaně?
Ráno se opravdu hodně nasnídám a je mi úplně jedno čeho. Sytá pak vydržím bez problémů třeba do dvou tří hodin odpoledne. Když jsem na natáčení, dám si něco z cateringu. A když zkoušíme v divadle, jdeme po zkoušce společně s kolegy třeba na polévku. Mám moc ráda vývary nebo polévku Pho Bo.
Co obvykle večeříte?
To zase záleží podle práce. Když jezdíme s divadlem na zájezdy, na jídlo není čas. Tím, že si dám oběd až ve tři, tak do představení hlad nemám. Zato po představení, to člověka honí mlsná! Dám si pak doma třeba oříšky nebo slané tyčinky a přiznám se, že na spaní piju pivo. Moje výživa tedy není určitě zdravá a lidem bych ji moc nedoporučovala. Obecně jím hodně těstoviny a rýži, třeba smaženou nebo jako rizoto. S tím bych klidně vydržela. Omáčky doma moc neděláme, knedlíky nejíme. Maximálně na Vánoce anebo s husou na svatého Martina.
V mládí jsem byla velká dietářka
Zkoušela jste nějaké diety?
Já se považuju za celoživotní dietářku. Už během dospívání jsem si připadala velice silná, v pubertě mi zničehonic strašně narostla prsa a zadek a vlastně jsem nevěděla, co s tím. Na internátě v Praze jsem jedla hlavně knäckenbroty, přišlo to sem tehdy po revoluci ze Západu jako velký hit. To jsem zrovna byla ve druhém ročníku na konzervatoři. Jedla jsem jeden knäckenbrot ráno, dva v poledne a jeden večer. Držela jsem i jogurtovou dietu, od té doby skoro nejím jogurty, protože jsem se jich přejedla.
A co nějaké moderní diety, máte s nimi zkušenost?
Jednou jsem zkusila keto dietu, ta mi ale úplně nevyhovovala, protože si všude musíte nosit s sebou různé pytlíčky, ze kterých si připravíte omeletu nebo koktejl. Musím říct, že mi to jídlo chutnalo, i když jsem ho nikdy nedojedla, bylo ho moc a já jím poměrně málo. Co mi taky vadilo, že všude musíte hledat mikrovlnku, ve které si jídlo připravíte. Navíc mi tato dieta nedělala dobře po zdravotní stránce.
Zkoušela jste i populární přerušované půsty?
Na těch jsem jela poměrně dlouhou dobu. Od pěti odpoledne jsem se snažila nejíst, takže jsem jedla osm hodin a šestnáct hodin pak hladověla. Jenže jsem zjistila, že vlastně nejím skoro vůbec. Že když prošvihnu tu pátou hodinu, mám až do rána smůlu. Já ale ani tloustnout nestačím – díky mému pracovnímu náporu. Trochu přibírám jen v létě, když se nic neděje, chodíme na zahrádku a pijeme pivo. To pak v září koukám, že se nevejdu do kostýmu a jsem na nervy. Můj problém taky je, že když zhubnu, tak hlavně v obličeji, a to v mém věku bohužel není dobré. Vylezou mi vrásky a lícní kosti, působím strhaně a přitom zadek a stehna zůstanou stejná.
Loni jste oslavila padesátku. Přijde mi, že vypadáte pořád stejně jako před deseti lety. Máte nějaké vychytávky na mladistvý vzhled?
Myslím, že je to především o psychickém nastavení. Do tváře se hodně vypisují všechna neštěstí a problémy, které člověk zažívá. Já jsem se naštěstí narodila v pozitivním nastavení, mám radost ze života a řekla bych, že lidi kolem spíš oslní moje energie než to, jak vypadám. Většinu času chodím nenalíčená a okolí vidí, že jsem obyčejná padesátnice, které taky odchází kolagen, a to přímo úprkem! Pokud o mě někdo říká, že jsem hezká, je to spíš tím, že se na něj hezky usměju a jsem milá, pozitivní. To dělá opravdu hodně.
Pečujete o sebe nějak speciálně?
Používám kvalitní italské krémy a chodím na kosmetiku. Když mám čas, zajdu si na neinvazivní procedury, třeba radiofrekvenci. Jím kolagen, který mi dal Jirka s tím, že po padesátce je to už nutnost. A jsem hodně důkladná v čištění pleti. Asi mám taky dobré geny.
Proplakaných polštářů mám za sebou hodně
Působíte na mě jako šťastná, psychicky odolná osoba. Dá se říct, že čelíte dobře stresu a těžkým životním situacím?
Taky to není vždycky jednoduché. Když se dozvím nějakou špatnou zprávu, i já se hroutím. Nikdy jsem se sice nezhroutila úplně, abych musela ležet v nemocnici, ale proplakaných polštářů už mám za sebou dost. Asi jenom nemám potřebu sdělovat celému okolí, jak jsem občas strašně unavená nebo mám doma nějaké problémy. Když moderuju, hraju nebo točím, potřebuju fungovat na 100 %, nikoho tam nezajímá, že vás něco trápí. Na druhou stranu lidé kolem mě to stejně většinou poznají. Zažila jsem chvíle, kdy jsem hned po slezení z jeviště bulela v portále, abych se pár minut nato zase sebrala a dělala legraci. Divadlo je v tomto směru pro herce jakási terapie.
V podcastu Ne-závislá jste mluvila o tom, jak jste držela vašeho manžela nad vodou, když měl těžké deprese. Měla jste tenhle dar odjakživa?
Asi v sobě mám nějakou ošetřovatelskou schopnost. Když je někomu blízkému nedobře, snažím se ho rozveselit nebo odvést myšlenky jinam, aby se cítil lépe. Myslím si, že bych mohla být dobrá ošetřovatelka. To by mě i bavilo. Vzpomínám si, že když jsem chodila za babičkou i maminkou do nemocnice, vždy jsem se snažila pobavit i ostatní pacienty. Nosila jsem všem džusy, aby byli zdraví, snažila jsem se jim trochu pomáhat, podávat věci. Takže jestli mě už nikdo nebude chtít na herectví, dokážu si představit, že bych pomáhala lidem.
Adéla Gondíková
Narodila se v Sokolově, studovala pražskou Státní konzervatoř, obor hudebně-dramatický, který však nedokončila. Působila jako moderátorka v rádiích a také měla angažmá v Divadle Na Fidlovačce. Do diváckého povědomí se dostala především díky moderování zábavných pořadů na TV Nova, které uváděla spolu se svým bratrem Daliborem Gondíkem. (Snídaně s Novou, Go Go Šou, Rady ptáka Loskutáka, Kolotoč). Zahrála si například v seriálech Sestřičky Modrý kód nebo Ordinace v růžové zahradě. Z manželství s hudebníkem a hercem Ondřejem Brouskem má dnes již dospělou dceru Nelu.
Zdroje:
Autorský text
Adéla Gondíková
