Prognózy nejsou dobré. Počet případů rakoviny do roku 2050 celosvětově rychle vzroste, podle Světové zdravotnické organizace (WHO) až o 77 procent. Největší nárůst se přitom očekává v nejvyspělejších zemích světa. Na druhé straně se onkologická péče stále zdokonaluje a čím dál tím víc lidí má tak šanci nemoc porazit.

Sdělení diagnózy onkologického onemocnění si během života vyslechne mnoho z nás – ať jsme chudí, nebo bohatí, ať jsme celý život zdraví, nebo co chvíli klempírujeme, bez rizika nejsou ani ti, co uzavřeli dokonalý pakt s nejzdravější výživou a pravidelnými procházkami na lesním vzduchu… Když se pacienti vzpamatují z prvního šoku, obvykle začínají pátrat, jak se nemoci postavit. Co udělat „navíc“ ke standardní léčbě. Zrádnost choroby nespočívá pouze v tom, že se některé buňky v organismu vymknou kontrole, ale také ve faktu, že existuje bezpočet „zaručených“ návodů, jak ji porazit. Operace, chemoterapie, ozařování, to vše ano, ale jak si úspěšnost léčby ještě víc pojistit? Zaveďte rozhovor s náhodným člověkem, otevřete internet, prolistujte knihy o přírodní medicíně či síle psychiky, nebuďte neteční vůči reklamám… V hlavě budete mít najednou sto a jeden způsobů, jak to rakovině spočítat. Ale který je ten skutečně vhodný pro vás? Pozitivní myšlení? Bylinkář, který svými čajíky „rozpouští“ metastázy? Ovosan? Graviola? Vysoké dávky vitaminu D? Céčka? Antioxidantů? Zeleninové šťávy? Půst?

Oslovili jsme několik osobností, které mají s rakovinou bohaté zkušenosti, ať již jako pacienti, nebo odborníci. A chtěli jsme vědět, jestli pacient opravdu může – vedle medicínské terapie – udělat ještě něco navíc.

O rakovině prsu se malířka a sochařka Olina Francová poprvé dozvěděla před dvěma desítkami let. Dlužno říci, že za situace velmi paradoxní.

„S naší ženskou výtvarnou skupinou Koza Nostra jsme se rozhodly vybrat peníze na koupi mamografu, kterých byl u nás tenkrát nedostatek. Ty dva miliony jsme nakonec vybraly, mamograf se koupil a my za to byly občas vyšetřeny. Tak se přišlo i na mou první rakovinu. Bylo to v roce 2004 a mně bylo 42 let. Když se člověk dozví tuto diagnózu, je to pro něho šok, ale já právě měla těžce nemocného otce (také s rakovinou), a tak jsem vlastně na tu svou neměla čas, tedy neměla jsem čas o ní nějak moc přemýšlet. Chtěla jsem, aby se to nedozvěděl táta a netrápil se tím, a tak jsem sebe nijak moc neřešila. Snažila jsem se vše brát s nadhledem a věřila, že to bude dobré. A ono bylo.

Velký podíl na tom měla příjemná onkoložka, která se se mnou bavila ne jako s pacientem, ale jako s normálním člověkem, a to bych řekla, že je jedna z nejdůležitějších věcí. Po dvanácti letech mi objevili další nádor. Shodou okolností ne v nemocnici, kde jsem se léčila, ale opět u lékaře, díky jehož informacím jsme s Kozou Nostrou vybíraly peníze na mamograf. V té době odcházela moje paní onkoložka do důchodu, a když mi tento lékař nabídl, ať zůstanu u něj, že se o mě postará, brala jsem to jako velké štěstí. Nemocnice byla deset minut od mého domu, k tomu vám řekne v oboru renomovaný pan profesor, že se o vás postará – co může chtít člověk víc, že? Proběhla operace a objevil se problém, muselo se rozhodnout, zda znovu operovat, či jen ozářit, a tak mě můj operatér poslal na konzultaci na jejich fakultní onkologii. A tam začal problém. Onkoložka mě odmítla přijmout. Nakonec si na mě pozvala ještě vrchní lékařku a prostě mě z nemocnice vyhodily. Bez jakéhokoliv papíru, jakéhokoliv doporučení do jiné nemocnice. Pan doktor se mi omluvil, ale prý s tím nedokáže nic udělat. Bylo mi řečeno, že si mám najít svoji onkologii. Což se možná hezky řekne, ale hůř provede.

Navíc vás to psychicky naprosto skopne. Nejhorší na tom bylo, že mi to nikdo nevěřil, ani moje kamarádky lékařky. ‚To není, Olino, možné, takhle se žádný doktor nechová,‘ říkaly. Zřejmě jsem narazila na nějaké jejich doktorské animozity, neb hlavní lékařka pronesla, že jí žádný profesor nebude říkat, koho má ona léčit. Nakonec jsem se dostala zpátky na onkologii, kde mě léčili poprvé, ale protože jsem přišla z jiné nemocnice, kde mě ‚prý‘ nechtěli léčit, tak na mě nahlíželi jako na potížistku – žádná onkologie přece nevyhodí pacienta jen tak. A štěstí na lékařky jsem neměla ani tady. Možná jsem jim byla nesympatická, podezřelá, kdo ví? Každopádně díky tomu všemu jsem všechno snášela o dost hůř než poprvé a až po dvou letech mi došlo, že jsem jejich léčbu vlastně vnitřně nepřijala.

Potřetí se nádor objevil po dalších šesti letech. Od léta jsem své onkoložce říkala, že se mi prso nějak nezdá, pak že jsem si našla bulku, ale nestalo se nic, lékařka vše okem prohlédla a prohlásila, že to nic není. Na sono mě poslala až po mnoha měsících, a tak se zjistila další rakovina. Tentokrát jsem však měla štěstí, dostala jsem skvělou lékařku na chemoterapii, se kterou se dalo normálně mluvit a i žertovat, a nakonec se mi povedlo vyměnit i onkoložku. Jak byla tahle výměna důležitá, mi došlo až poté, co se ukázalo, že najednou jsem schopná jíst i spát. Takže základem pro přijetí nemoci pacientem je strašně důležitá reakce nejen okolí a rodiny, ale hlavně lékařů. Nejde jen o to, aby vás léčili správně, jde také o to, aby se k vám chovali alespoň trochu empaticky.

Pokud bych měla říci, co je pro pacienta nejdůležitější, když se takovou ‚radostnou novinu‘ dozví, tak asi klid a nadhled. Důležitá je samozřejmě opora rodiny a přátel; je spousta jiných nemocí, které tak strašně neznějí, ale ve finále jsou stejné, nebo i horší. Takže pro každého pacienta je asi nejdůležitější tu nemoc přijmout. Jako něco, co se stalo, musí se vydržet a pak to zas bude dobrý. Člověk se o tom musí naučit normálně mluvit a třeba i žertovat. To se vám však nepovede, pokud nemáte lékaře s nadhledem. Lékaře, se kterým můžete normálně promluvit, který se vás zeptá i na věci mimo onemocnění. Se mnou se třeba moje onkoložka baví o umění. Já tedy nejdu do nemocnice vystresovaná, já se tam zasměju, popovídám si o problému i o čemkoliv jiném. Samozřejmě, že to lékaře zdržuje, ale pro klid a zachování duševního zdraví je to pro pacienta moc důležité.“

Nenechte se chytit do pasti nároků Michaela Čadková- Svejkovská, ředitelka organizace Amelie

„Do Amelie přicházejí lidé, kteří chtějí podpořit, vyznat se v tom, co se jim v životě v souvislosti s onemocněním rakovinou děje. Nejde ani tak o to, jakou mají diagnózu, stadium nemoci nebo jestli jsou nemocní oni sami či jejich blízcí. Všichni totiž stojí před velkou změnou, která není jasná a jednorázová. Takže ano, lidé se na nás obracejí s tím, jak teď žít. A ani my nejsme ti, kdo by někomu dával zaručené rady. My s lidmi pracujeme na tom, aby si našli svou cestu – podle toho, jací jsou, jak žijí, co potřebují a čeho se jim nedostává. K tomu máme psychology, sociální pracovníky, nutriční terapeutku a nabízíme mnoho skupinových aktivit a přednášek. Jedno je nabídce společné, a sice, že se řídí tím, co je osvědčené a efektivní.

Ve velké míře se ptáme pacientů, sledujeme, co je v nabídce dalších organizací, ale také se díváme do výzkumů v ČR i zahraničí. Pomoci je velká škála a jistě je obtížné se v tom zorientovat. Ale lidských potřeb je také velká škála, takže je to jen logické. Také je samozřejmé, že něco chceme dělat my sami pro sebe, nejen čekat na to, co udělá léčba. Je však rozdíl, jak se nastaví přístup k tomu, co a proč děláme. Co se vyplatí, je sledovat, co chci, potřebuji já, a za tím si jít. Na druhou stranu, pokud někdo nabízí ,jistotu‘ a na cestě k ní diktuje postupy, je na místě velká obezřetnost.

Volala nám paní na linku s tím, že dostala od známých předplacenou konzultaci u vyhlášeného léčitele, který její do té doby úspěšný průchod léčbou a nemocí totálně rozvrátil emocionální bouří. Velmi dovedně využíval tématu nejistoty a lékařských znalostí v oblasti onkologie a prodával tinktury (bez jasného obsahu) a manipuloval paní k tomu, že pokud nebude tinkturu užívat, nastane recidiva. Možná se to zdá banální, ale paní byla velmi dobře orientovaná v logice věci, emocím ale nikdo diktovat neumíme, a jsou to právě ony, které nám mohou i ničit zdraví.

K tématu mohu přidat ještě jeden svůj postřeh z praxe. Zdá se, že naše lidské nastavení k řešení a potřeba rychlé zpětné vazby o účinnosti našeho konání nás mnohdy vede k nezdaru. Vídám lidi, kteří v honbě například za dobrým spánkem zkoušejí kde co. Chodí za odborníky i laiky, berou léky, navštěvují terapie, relaxují, pijí čaje, ‚berou jehličky‘, ale nic jim nezabírá. Přitom neslyší sebe, nerespektují své nastavení (třeba to, jak a při čem relaxují), a místo toho, aby prvně využili to, co už znají a dřív jim fungovalo, rovnou to zamítnou a učí se něco nového. A nakonec tomu ani nedají čas a péči a přeskočí k něčemu jinému. Taková vnitřní revize je při rozhodování velmi důležitá a není dobré ji podceňovat – mnoho myslivců zajícova smrt. Takže asi největší mýtus je, že když se budu hodně snažit, musí mi ,to‘ fungovat.

Ale to se netýká jen onkologie… Rakovina je chronické onemocnění a stoprocentní jistotu nemáme téměř nikdy. Navíc součástí lidského života jsou i selhání. Takže pokud odteď chceme už vše dělat jen dobře a například se vyhýbat nadměrnému stresu, může se stát, že budeme ve stresu ze stresu. Takže kdykoliv budeme zažívat napětí a přetížení, budeme mít pocit, že selháváme, a budeme myslet na svou nemoc. Jenže stejné to může být u stravy, pohybu, spánku, chodu domácnosti, vlastně čehokoliv. Nenechme se chytit do pasti nároků, selhání a pochybností, buďme přiměření a realističtí.“

„Onkologie je obor, který vyvolává v mnoha z nás obavy, a to nejen kvůli komplexnosti léčby, ale také kvůli tomu, jak velkou roli hraje v boji proti rakovině prevence a každodenní životní styl. Jako praktický lékař se snažím přistupovat k onkologii způsobem, který je srozumitelný a přístupný pro každého. Mým cílem je sdílet nejen informace o prevenci a testech, ale také o konkrétních krocích, které můžete podniknout, abyste podpořili své zdraví a zdraví svých blízkých.

Začněte prevencí, ale ne tou běžnou, kdy si jednou za dva roky zajdete na prevenci. Mluvím o každodenní péči o sebe – o tom, jak se stravujeme, jakým způsobem eliminujeme toxiny z našeho okolí, a o tom, jak se staráme o svoje tělesné i duševní zdraví.

Na základě zkušeností z ordinace bych chtěl sdílet několik praktických rad, které mohou pomoci nejen v boji s rakovinou, ale i v prevenci: Důležitá je podpora a komunikace. Mít někoho, kdo vás podporuje – ať už jde o přítele, člena rodiny nebo tzv. cancer coach – je neocenitelné. Tato osoba vám může pomoci s hledáním informací, s komunikací s lékaři a nabídnout psychickou podporu v těžkých chvílích. V léčbě zastávejte aktivní roli, nebojte se ptát a vyžádat si druhý názor. Je to vaše právo a zároveň klíčový krok k tomu, abyste se v léčebném procesu cítili jistě a bezpečně. Stejně tak je důležitý komplexní přístup k léčbě. Ideální je kombinovat klasickou onkologickou léčbu s metodami funkční medicíny a alternativními terapiemi. Tento holistický přístup může zahrnovat například speciálně zaměřené diety, akupunkturu, meditace nebo práci s psychologem.

Pravidelný spánek, pobyt v přírodě, meditace a pozitivní afirmace mají obrovský vliv na zlepšení kvality života a celkového zdraví. Zařazení mírného cvičení, jako je chůze, jóga nebo čchi-kung, může podpořit fyzickou i duševní pohodu.

Co se týče stravy, je důležité se zaměřit na čistou, vyváženou výživu.

Všechny tyto rady a doporučení je ale potřeba konzultovat s odbornými lékaři a terapeuty, kteří vám pomohou najít nejvhodnější prostředky konkrétně pro vaši situaci. Věřím, že sdílením našich zkušeností můžeme všem, kteří čelí rakovině, nabídnout naději a cestu k lepšímu zítřku.“

Zdroje: Květy 14/2024, https://www.amelie-zs.cz/ https://www.who.int/news/item/01-02-2024-global-cancer-burden-growing--amidst-mounting-need-for-services