Co nás to vlastně pohání k moři? Proč je spousta z nás ochotna celý rok dřít někde v prachu a hluku, jen aby si v létě užila týden, dva v ráji vlahé vody a slané vůně věčnosti? Snad že jsme právě z té vlahé vody před bůhví kolika miliony let vystoupili na pevninu a dodneška se v ní proto cítíme jako doma.

Už když se prapředci člověka v podobě nějaké slizké žoužele vyplazili z vln, moře tu bylo miliardy let a zůstává stále víceméně stejné. Odkud se ale vlastně ta laskavě konejšivá i chladně zabijácká masa hmoty vzala? Jako u většiny základních otázek bytí, ani tady vědci přesně nevědí. Dostala se k nám snad voda, již dnes označujeme jako mořskou, z komet a rovnou s sebou vzala i bakterie, z nichž vzešel život na Zemi?

Takové vysvětlení se řadě vědců zdá být poněkud jednoduché a sázejí na jiné hypotézy: třeba že se voda uvolnila „odplyněním z roztavené horniny“ při velké show zemských sopek před X miliony let. I tady ale chybí nezvratné důkazy: vznik líbezných mořských vlnek i děsivých vodních stěn tsunami zkrátka zůstává tajemstvím.

Starověký wellness

Zato o slanosti oceánů toho víme poměrně dost. Byť to zní málo pravděpodobně, zůstává zřejmě po miliardy let s nepatrnými odchylkami stále stejná: světový oceán obsahuje zhruba 3,5 % soli (a vzhledem k tomu zamrzá až při minus dvou stupních). Nyní se však podoba moří bohužel relativně rychle mění - průmyslový pokrok a blahobyt s sebou přinášejí procesy, které se ukazují být vražedné pro mořské organismy i sebevražedné pro lidstvo jako takové. Doufejme jen, že stále není pozdě na záchrannou brzdu.

Moře je plné blahodárných látek, které po způsobu jakéhosi antického wellnes využívali už staří Řekové. Je tady draslík a sodík, vápník, jód, brom a bezpočet dalších člověku prospěšných látek i jejich sloučenin. Nejslanějším otevřeným mořem je to Rudé, ke kterému každoročně vyrážejí i desítky tisíc našinců (Mrtvé moře je ještě více než desetkrát slanější, patří však do kategorie uzavřených vodních ploch). Oblíbené Černé moře je relativné málo slané, Balt se na tomto žebříčku umísťuje někde uprostřed.

Výzkumu moře se začínáme důkladněji věnovat teprve v posledních desítiletích a nestačíme se divit. Mitchell Sogin z Mořské biologické laboratoře v Massachussetts třeba dospěl k závěru, že v oceánech žije až 10 milionů různých druhů bakterií, z nichž prakticky žádné neznáme! Dříve se uvažovalo jen o desítkách tisíc.

Vaří s ní nejlepší kuchaři

„Můžete ji použít na řadu věcí – třeba vaření škeblí, přípravu tradičního andaluského guláše cocido a podobně. Ve Španělsku vaří s mořskou vodou třeba i Ferran Adriá, údajně nejlepší kuchař světa, a ,kuchař moře‘ Ángel Leon: oba jsou ozdobeni michelinskými hvězdami.“

Firma dováží také upravovanou mořskou vodu pro sportovce, jako lék na některé choroby a samozřejmě rovněž pro kosmetické použití. „Vodu čerpáme v mořském národním parku Cabo de Gata v hloubce 38 metrů: ve zdejším Alboránském moři se vzhledem k teplotním poměrům minerály rozpouštějí zvláště vydatně, a tak je voda velmi silná,“ dozvídáme se. „Samozřejmě ji pak pečlivě filtrujeme: zachycujeme nečistoty až o velikosti 0,2 mikrometru, takže plasty prakticky neprojdou.“

Slano-sladký koktejl

Mořské vodě tleskají i na druhém konci světa – na univerzitě v japonském Kóči s její pomocí likvidují bakterie Helicobacter pylori, které často způsobují žaludeční vředy. Užívání mořské vody podle lékařů hubí i více než 60 % těchto bakterií.

Jiné experimentální studie zase ukazují, že mořská voda může zastavit bujení nádoru rakoviny prsu; potvrzuje to i prestižní časopis International Journal of Oncology.

Bylo by prospěšné mořskou vodu i pít? Určitě nikoli. Thor Heyerdahl během své slavné plavby na voru Kon-Tiki v roce 1947 pil mořskou vodu smíchanou se sladkou v poměru 2:3 – tak ji lze zřejmě krátkodobě konzumovat bez okamžitých negativních důsledků. Není ale jisté, že se problémy nedostaví později, navíc Heyerdahl tento „koktejl“ pil především z experimentálních důvodů.

V případě ztroskotání na moři odborníci radí pít tělesné tekutiny ulovených ryb, které obvykle mořskou vodu neobsahují. To je ovšem rada pro běžnou dovolenou asi dost zbytečná.

Mořskou vodu můžete ochutnat, ale rozhodně se nedoporučuje pít ji na žízeň. Za prvé je zásluhou obsažených solí dost nechutná a za druhé jde o věc kontraproduktivní a nebezpečnou. Tělo totiž potřebuje vyloučit více vody, než kolik přijalo té mořské, aby odstranilo z těla přebytek soli.

I pohled na moře léčí

Naši turisté samozřejmě k moři nepojedou popíjet dosti odpudivou mořskou vodu; to snad jen děti si olíznou mokré prsty, aby se přesvědčily, že „je opravdu slaná“. Na turisty tu totiž čekají mnohem příjemnější požitky s mořskou vodou spojené. Vždyť při jejím rozumném využívání se za pár dnů budou cítit jako znovuzrození!

Je totiž prokázáno, že i jen pouhé povalování se v mořské vodě zesiluje imunitní systém – a což teprve plavání! Vždyť mořská voda má podobné složení jako lidská krevní plazma – v nouzových situacích se s ní lékaři dokonce pokoušeli provádět transfuze – a lázeň v ní je blahodárná snad pro úplně všechny orgány.

Především dámy jistě potěší, že mořská voda hloubkově čistí a hydratuje pleť.

Prospívá také vlasům, kterým dává čistý hedvábný lesk. Od starověku se navíc ví, že urychluje hojení nejrůznějších zranění. Věděli jste ale, že rovněž zlepšuje spánek? Svoji roli tu hraje jak příjemná únava z pohybu ve vodě a šplouchání vlnek, tak její specifické složení – zvláště „ukolébávající“ záporné ionty.

Voda léčí nejenom tělo (třeba astma, neduhy štítné žlázy aj.), ale i duši. Už jen samotná chůze naboso po písku je vlastně specifická forma akupresury. Není divu, že lékaři předepisovali pacientům pobyty v „mořských lázních“ už od 18. století. Mořský vzduch a rytmický šum vln zhojily bezpočet bolavých duší – podobně jako třeba Priessnitzem předepisované procházky v hustých voňavých lesích Jeseníků.

Pobyt u moře a procedury s mořskou vodou však jsou asi přece jen účinnější než léčba lesem – vždyť podle nejnovějších poznatků moře léčí i Alzheimerovu chorobu a cystickou fibrózu! Experiment provedený v USA v roce 2016 prokázal, že už jen samotný pohled na moře stačí ke zlepšení a stabilizaci nálady. Na Novém Zélandu zase zjistili, že lidé, kteří mají vyhlídku na moře, jsou šťastnější a žijí déle než jejich sousedé, kteří ji nemají.

Moře na zahradě

Pokud nemáte možnost vyrazit ke skutečnému moři, můžete si ho pořídit doma v bazénu či ve vířivce. Voda sice obvykle nebývá tak slaná jako v moři, ale má to i své výhody – nebude vám dráždit oči při potápění a nebudou vás ani pálit případná drobná poranění kůže. V mořích a oceánech je obsaženo zhruba 3,5 % soli, ve vašem bazénu to bude přibližně 0,5 až 1 %. Uvidíte však, že i tento obsah soli bohatě stačí pro navození pocitu dovolené u moře a pro zajištění léčivých účinků mořské vody.

Do bazénu samozřejmě nebudeme sypat sůl kuchyňskou – ta by způsobila řadu potíží, například hnědé zabarvení vody. Na trhu už jsou dnes soli prakticky ze všech moří, která omývají břehy Evropy, samozřejmě i z Atlantiku. Všechny obsahují dostatek našemu tělu prospěšných minerálů, jako je hořčík, sodík, vápník aj.

Obvyklé dávkování je 4 až 5 kilogramů soli na metr krychlový vody v bazénu či přibližně poloviční množství do vířivky. Sůl napřed rozpustíme a pak ji rovnoměrně rozléváme po celé hladině. Přeměna zahradního bazénu na kus moře nás nezruinuje – mořská sůl se v balení 25 kg dá pořídit už za necelých 300 Kč.

Je dobré opatřit si do bazénu také solinátor, který elektrolyticky rozkládá sůl ve vodě a vytváří malé množství chlóru: to úplně stačí k dezinfekci vody. Solinátor, který v nejlevnějších verzích stojí cca 4000 Kč, také hlídá obsah soli v bazénu – pokud klesne pod žádoucí stav, musí se doplnit. Slaná voda v bazénu také ničí sinice, bakterie a viry, čímž činí vodu ještě přátelštější vůči vašemu zdraví a celkové pohodě.

Skutečné moře je ale zkrátka nenahraditelné, jen na jeho břehu si lze naplno užít všech jeho blahodárných vlastností. Nezapomeňte ovšem přitom ani na dobrou porci pohybu a na požitek z čerstvých ryb a mořských plodů!

Autor: Ivo Bartík

Zdroje: Autorský článek, Květy 30-2021