Catherine Chenová, americká psycholožka a zdravotní koučka, míní: „Dnes dokážeme vše. Jen ne si sednout na zadek a dívat se do prázdna. Hodinu nic nedělat. Za každou nečinnou minutu nás fackuje svědomí – nejsem produktivní, měl bych něco dělat, co si o mně pomyslí ostatní. Relaxace je nejvyšším uměním současné doby. Bohužel pro mnohé nedosažitelným.“

Přepracovanost zabíjí

Stále častěji mě jímá vtíravý pocit, skoro předtucha: řítíme se střemhlavě, stále rychleji, po pomyslné dálnici, aniž jsme si jistí, jestli jedeme správným směrem, a čím více pospícháme, tím větší nabíráme zpoždění. Důsledkem je únava, vyčerpání, ale i pocit bezmoci a marnosti, že nic nestíháme, jsme neschopní a slabí, nemáme čas užívat si krás a bohatství života.

Nová studie, o které informoval britský zpravodajský server BBC, dokazuje, že permanentně přepracovaní lidé nejenže ohrožují své duševní a tělesné zdraví, ale doslova riskují životy a hrozí jim smrt z přepracování. Ta si vybere každoročně tři čtvrtě milionu obětí – více, než kolik lidí zemře za stejnou dobu třeba na malárii. Výsledky globální studie, na jejímž vypracování se podíleli experti ze Světové zdravotnické organizace a Mezinárodní organizace práce, ukázaly, že většina podlehne infarktu, mrtvici nebo cukrovce 2. typu. Za hranici, která je extrémně riziková a pro člověka dlouhodobě neúnosná, vědci považují 55 odpracovaných hodin týdně. Poukazují ovšem na to, že značná část lidí vykazuje syndromy přepracovanosti už při 48hodinovém pracovním týdnu, který je běžnou normou v evropských zemích.

„Tvrdá data a jejich analýzy přesvědčivě dokázaly, že přepracovanost je odpovědná za třetinu všech nemocí z povolání. Musím říct, že jako epidemiologa mě to ohromilo a vyděsilo – tím spíše, že tento podíl rok od roku vykazuje stoupající tendenci,“ říká expert Světové zdravotnické organizace a vedoucí studie Frank Pega. Podle něj existují dva hlavní důvody, proč nás neúměrná a dlouhodobá pracovní zátěž plíživě připravuje o zdraví i šanci dožít se v pohodě vysokého věku. Jedním je biologická daň za chronický stres, v jehož důsledku stoupá hladina stresových hormonů, což vede ke zvýšení krevního tlaku a hladiny špatného cholesterolu. Druhým je celková vyčerpanost, nervozita, úzkost a další změny chování vznikající v důsledku nedostatku spánku, pohybu a dopadů nezdravého stravování, kouření, pití alkoholických nápojů a požívání stimulačních drog.

Rezignace ministra

Ve světě pracuje delší než únosnou dobu bezmála 10 procent populace (včetně dětí), zatímco v roce 2000 jich bylo sotva pět procent. Přepracování se projevuje postupně – zdravotní problémy se začínají objevovat průměrně po 10 letech. Nejvíc alarmující je stav v Asii, ale situace se zhoršuje i ve Spojených státech, Austrálii a Evropě, byť je maximální pracovní doba u většiny profesí omezena vyhláškami a zákony.

„Problém je, že s příchodem ekonomických krizí – takovou prožíváme i nyní v důsledku pandemie covidu-19 – mnoho lidí přichází o práci. Musejí proto pracovat ve dvou a více zaměstnáních současně, často ilegálně,“ zdůrazňuje Frank Pega. „Vzrůstá i počet vysoce kvalifikovaných lidí, kteří pracují více než 55 hodin týdně kvůli rostoucímu tlaku ve firmách,“ dodává. V této souvislosti připomíná varování rakouského ministra zdravotnictví, šedesátiletého Rudolfa Anschobera – ten letos v dubnu na funkci rezignoval a veřejně prohlásil, že kvůli návalu práce za pandemie trpí vysokým krevním tlakem a cukrovkou. Zároveň kritizoval firmy a média glorifikující práci přesčas a apeloval na spoluobčany, aby problém permanentní přepracovanosti nepodceňovali, protože může výrazně snížit kvalitu jejich života.

Skutečnost, že nedostatek efektivního odpočinku i sociálního a kulturního vyžití je závažným problémem i v České republice, potvrzuje ze své praxe brněnský psychoterapeut Michal Mynář. Upřesňuje ale, že doba strávená v práci je jen jedním z rizikových faktorů. Značnou roli mají i kvalita pracovní prostředí, tlak na výkon, vztahy na pracovišti, styl vedení nebo emocionální zátěž. Kombinace těchto příčin podle něj může v dlouhodobém horizontu vést až k syndromu vyhoření.

Česká siesta

Na únavu z práce, které je, jak se říká, až nad hlavu, si stěžovala už generace našich dědečků a babiček. Většina z nich přitom měla na mysli především fyzickou únavu, protože manuální práce tehdy převládala.

Vzpomínám si, že pro mého dědečka, který pracoval jako kadeřník, patřil ke každodennímu odpočinku neoddělitelně odpolední „šlofík“ neboli zvyk „dát si po obědě dvacet“, nejlépe na kanapi a s rozevřenými novinami přes obličej. Teprve potom se vypravil zpátky do práce na odpolední směnu. Nešlo vlastně o nic jiného než o skromnější formu španělské siesty, kdy přes poledne svorně odpočívají snad všichni bez výjimky a tento zvyk se ve španělsky mluvících zemích proměnil v příjemnou tradici.

Každý odpočívá jinak

Způsoby, jak si efektivně odpočinout, se liší člověk od člověka. Je zřejmé, že jinak bude sbírat síly těžce manuálně pracující dřevorubec oproti úředníkovi, který bývá dlouhé hodiny připoutaný k monitoru počítače. Oba však určitě pookřejí při pobytu v místech, kde to mají rádi – ať už v rodné obci, na chalupě, či v destinaci, kde něco hezkého zažili.

„Stejně jako není jeden druh únavy, není ani jeden druh odpočinku. Únava může být fyziologická (potřeba spánku), fyzická (únava z fyzické aktivity), mentální (pokud musíme hodně přemýšlet), emocionální (při práci v emočně náročném prostředí), sociální (pokud pracujete s lidmi), senzorická (z přemíry zrakových nebo sluchových podnětů), ale dostavit se může i z nicnedělání... Nejvhodnější forma odpočinku je pak taková, která vyvažuje předchozí typ zátěže, umožní nám zvolnit tempo a zbavit se pocitu vyčerpanosti i stresu,“ vysvětluje Michal Mynář a zdůrazňuje, že univerzálně pomáhá nejlépe vytrvalostní pohyb – běh, jízda na kole, plavání nebo i dlouhá procházka. Za nesmírně důležitý považuje i fyzický kontakt s blízkým člověkem, objetí, nebo třeba masáž. „Stačí třicet vteřin objetí s druhým člověkem, aby naše hladiny stresových hormonů významně poklesly.“ Vhodná jsou dechová cvičení, jóga, meditace… A samozřejmě dostatečně dlouhý a kvalitní spánek.

Lidé pracující v emočně náročných podmínkách se potřebují vypovídat, vyvztekat, vybrečet... „Kdo říká, že pláčem se nic nespraví, nezná rozdíl mezi stresem a stresorem. Jistě, situace se nezmění, ale emoční zátěž se pláčem aspoň částečně vybije a pak se problémy řeší hned lépe,“ upozorňuje Michal Mynář. Za mimořádně efektivní považuje i amatérskou uměleckou tvorbu, třeba hru na hudební nástroj nebo psaní veršů pro vlastní potěchu.

Odpočinek? Dovolená?

Ve společnosti zaměřené na rostoucí výkon jednotlivce, soupeření a touhu být úspěšnější a bohatší než ostatní, získávají výrazy spojené s odpočinkem – nicnedělání, zahálka nebo lenošení – pejorativní nádech. To je ovšem podle odborníků špatně.

„Dnes zkrátka věříme, že odpočinek je pro slabé a pro ty, kteří nezvládají tempo, že jde o odpočinek znaveného stroje,“ připomíná v jedné ze svých knih český ekonom a filozof Tomáš Sedláček. „Není divu, že se dnes slovo odpočinek nepoužívá nebo se stává téměř hanlivým a na jeho místo se dostává slovo dovolená. Jako by nám bylo dovoleno, jako bychom se museli dovolit svých nadřízených, abychom si mohli odpočinout…“

Otevřít se vjemům

„Nesmírně důležité je dokázat vyvážit povinnosti i schopnost zpomalit, zastavit se a otevřít se vnitřním pocitům, vjemům a myšlenkám, které nám spontánně nabízí naše nevědomí. To jsou dvě protiváhy, které mohou tvořit smysluplný celek,“ radí psycholog Tomáš Morávek. V kontextu převažujícího stresu, zátěže a permanentní uspěchanosti by měl podle něj každý člověk cíleně pěstovat dovednosti jako snění a rozjímání, protože rozvíjejí a aktivizují různé částí našeho mozku, nejen ty přetížené analytické. Čím dál tím častěji totiž ve spěchu a shonu zapomínáme na to, že fantazie, imaginace i citové a estetické prožívání je tím, co nás činí komplexnějšími, rozmanitějšími a vlastně obecně lidštějšími.

Autor: Ondřej Mrázek

Zdroje: Květy 27/2021, Autorský článek, https://www.health.harvard.edu/staying-healthy/exercising-to-relax