Epidemie zabily v historii více lidí než války a přírodní katastrofy. Jen pandemický kmen chřipky si v roce 1918 vyžádal 25 milionů obětí. Stovky milionů nemocných zahubily černé neštovice. Chorobě AIDS už podlehlo 25 milionů pacientů a dalších 40 milionů je nakažených. Svět děsí ebola s devadesátiprocentní úmrtností. Co chvíli se dozvídáme o dalším novém viru, zmutovaném viru, dokonce mimozemském viru.

Naději přináší víra ve schopnost vědy. Skepsi vzbuzuje schopnost virů přizpůsobit se novým hostitelům a destruovat jejich buňky, rychlost, s jakou se mnohé šíří. Současná pandemie budiž příkladem, přičemž mnozí odborníci varují, že viry zdaleka ještě neukázaly, co dokážou.

Naděje v buňce

Virus představuje pouhou genetickou informaci chráněnou obaly. Mimo buňku je však zcela mlčenlivý a nic nedělá. Není schopný se ani dále množit. Mnozí z nás si tak pokládají otázku, jak se vlastně při své naprosté pasivitě dokáže dostat do hostitelské buňky. Jeden z našich nejslavnějších biologů a virologů vůbec, již zesnulý profesor Jan Svoboda to vysvětloval takto: „Zjednodušeně řečeno, začíná proces tím, že virus má něco jako tykadla. Buňka má taky tykadla. Když se ta tykadla neboli receptory náhodně setkají, pronikne virus buněčnou membránou, tedy tím, co určuje tvar buňky. Dostane se dovnitř a tam teprve začíná jeho schopnost žít. Protože základní charakteristika života je množení, dochází k množení. A malér je na světě.“

Nebezpečí virů tkví v tom, že nemají takřka žádné nepřátele. Virus může omezovat například sama buňka. Ne každá je citlivá k virové infekci. A to platí jak o chřipce, tak o AIDS. Buňky mají různé způsoby, jak se virům bránit. To je ve vědě dnes zásadní předmět zkoumání. Poukazoval na něj i zmíněný profesor Svoboda: „Co vlastně buňka umí, že virus zvládne? Odpověď na tuhle otázku by měla být ta nejúčinnější cesta, jak proti viru vystoupit. My ony mechanismy dodnes přesně neznáme. Proč se chřipka, která se dobře množí u ptáků, špatně množí u savců? Jistě, savci mají nižší teplotu. Ale to není jediný důvod… Existují mechanismy buněčné obrany, což není imunita, ale opravdu obranné mechanismy buňky, které zamezují fungování těchto virů.“ Jak aktuální téma dnešní doby…

Proč nás všechny nezabijí?

Viry vědce vždy fascinovaly a vždy pro ně byly velmi oblíbeným, leč obtížným objektem zkoumání. Anglický lékař a biolog dr. Frank Ryan už před časem napsal: „Můžeme si být jisti, že dojde k propuknutí mnoha závažných infekcí. Většina z nich se bude chovat tak, jak jsme viděli u hantavirů, legionářské nemoci, různých druhů eboly. Méně často, ale stejně jistě se z těchto nemocí stanou epidemie a malá menšina z nich se rozšíří na pandemie. Přesné načasování pandemií není možné předvídat, ale následky jsou až příliš tragicky zjevné: dojde k velkému utrpení a ohromnému počtu úmrtí…“

Jistě, za mnohé epidemie si lidstvo podle mínění části odborníků může samo. Především nepřiměřeným zásahem do ekosystému, morálkou devastovanou tržním systémem, nerespektováním základních hygienických návyků. Cena za to je však příliš vysoká.

Stavba asuánské přehrady v Egyptě vedla k epidemii horečky rift valley, kterou se nakazilo 200 000 lidí. V Argentině vedlo rozorávání savan za účelem pěstování kukuřice k dramatickému nárůstu populace druhu myší žijících v symbióze s virem junin, jenž vyvolává u lidí hemoragickou horečku s až třicetiprocentní úmrtností. V Indii způsobilo pěstování dobytka v odlesněných oblastech vypuknutí klíšťové hemoragické horečky kyasanur forest atd.

Ať je to jakkoli, vzdor obrovským investicím do výzkumů se zdá, že viry mají před námi stále velký náskok. Už profesor Svoboda totiž říkal: „Slavní virologové vám budou vyprávět, co všechno víme, ale o chování virů moc nevíme. Už proto věda není oblastí, která by měla za dané situace například jen vytvářet vakcíny. To je hlavní záležitostí zdravotnictví a farmacie. Věda si musí dávat jiné otázky. Třeba čím to je, že nás ty viry všechny nezabijí…“