Vzpomínám, jak mojí babičce s nemocným srdcem doktor kdysi říkával: „Hlavně se nerozčilujte. Srdíčko musí zůstat v klidu…“

Také rád vzpomínám na rady babiček, které měly racionální základ v životních zkušenostech generací. Vyplývalo to z jiného životního stylu, kdy neměli dostatek stravy, ale měli dostatek pohybu, léčba byla přírodní a péče o pacienty v domácím, rodinném prostředí. A bylo to výchovné, dospělí i děti si zvykali na život s nemocným, poznali nemoc i stáří.

To jsme dnes vesměs opustili…

Bohužel ano. Dnes se k tomu vracíme v podobě diet, fit center, vycházek, léčivých bylinek apod. Staré a nemocné se snažíme dát do nemocnice a domovů s následnou péči. Děti od nich izolujeme, jakoby nemoc či stáří bylo něco špatného. Pokud jde o klid, tak ten bývá bohužel často nahrazen stresem, který je základem mnoha patologických změn na srdci a celém kardiovaskulárním systému a vede k jeho poškození. Krátkodobý stres je užitečný, ale dlouhodobý chronický stres ne.

Co vše dnes už o vlivu stresu na srdce víme?

Již není pochyb o tom, že chronický stres je jednou z hlavních příčin vzniku a progrese kardiovaskulárních onemocnění. Přesný mechanismus, jakým chronický stres napomáhá jejich vzniku, není zatím přesně znám. Ve hře je mnoho faktorů, m.j. typ, délka a intenzita stresové zátěže, genetická výbava jedince, tj. například vnímavost jedince vůči danému stresoru/stresorům, kapacita kompenzačních a adaptačních systémů organizmu, atd. Na základě údajů z klinického i základního výzkumu lze s poměrně velkou jistotou konstatovat, že jedním z hlavních faktorů, kterým chronický stres způsobuje vznik kardiovaskulárních chorob, je narušení rovnováhy autonomního nervového systému. Ten lze velmi zjednodušeně rozdělit na dvě základní části - sympatikus a parasympatikus. Volně můžeme říci, že dlouhodobé působení stresu vyvolává nepřiměřený nárůst aktivity sympatiku a současně oslabení ochranného vlivu parasympatiku. Vznik této nerovnováhy má pro organizmus celou řadu velmi negativních důsledků, a to nejen kardiovaskulárních, ale i metabolických - diabetes mellitus, obezita, cholesterol, atd.

Jak vlastně můžeme spolehlivě zjistit, zda jsme ve stresu?

Stále větší pozornost se věnuje klidovému měření tepové frekvence, které patří zcela neprávem mezi podceňované diagnostické metody. Přitom tento jednoduchý parametr umožňuje relativně spolehlivé hodnocení stupně sympatické aktivace. Zvýšená klidová srdeční frekvence (SF) je dána prakticky pouze zvýšením sympatické aktivity. Nízká hodnota je proto podle některých autorů považována za možný ukazatel dlouhověkosti. Kritická hodnota SF se v tomto směru pohybuje kolem 75/min. Měření klidové SF je tedy jednoduchým, ale velmi cenným klinickým ukazatelem, který navíc zvládne i většina pacientů. Máme též další, přesnější, diagnostické metody, patřící už do vybavení specializovaných laboratoří.

Jsou oprávněné představy, že se člověk v hádce či při jiné emočně vypjaté situaci chytne za srdce a skončí v nemocnici s infarktem?

Bohužel prudká bolest na hrudníku nemusí být pouze infarkt myokardu. Může se jednat o plicní embolii, disekci aorty, které ohrožují pacienta na životě rovněž. Ale mohou být i další typy bolesti, často od krční páteře, bolest mezižeberního nervu, plicní onemocnění, bolest od zažívacího traktu, svalové bolesti, infekční nemocnění, psychologické a další. Proto pro diagnostiku infarktu myokardu musíme kromě bolesti ještě potvrdit EKG změnami a krevními testy. Ale to, že infarkt může vzniknout po hádce, jsem zažil opakovaně. Žel někteří pacienti zemřeli.

Zdá se, že moderní doba přinesla i zvýšený počet subjektivních potíží psychoneurotického rázu. Mnozí si stěžují na „bolest u srdce“, „bušení srdce“, nemožnost dodýchnout. Co v takových případech, jsou-li potíže, a není nález, kardiologové mohou dělat?

Těchto pacientů chodí do našich ordinací poměrně velké množství. Musíme je pečlivě vyšetřit, probrat s nimi potíže, které je trápí, tedy pečlivou anamnézu, vzít odběry, aby viděli, že nálezy jsou v normě, EKG, že je negativní a když je třeba, provést i další specializovaná vyšetření. Pacienti musí vědět, že jejich potíže nepodceňujeme, nesmíme je bagatelizovat. Říkám to z toho důvodu, že člověk může mít pětkrát potíže a nic se nenajde, a bohužel po šesté může jít např. o infarkt. Takže opatrnost z naší strany musí být.

A co tedy s pacienty, u nichž nález chybí, dělat?

Především je třeba je zklidnit a vysvětlit, že nejsou ohroženi, že potíže mohou mít, ale nález je negativní. Musíme se snažit získat jejich důvěru. Mnozí potřebují uklidnit - máme celou řadu pacientů, kteří volají, že doma mají vysoké hodnoty krevního tlaku a pak si ho měří po hodině, v noci, a strachem se jim ještě zvyšují. Při měření v ordinaci mají hodnoty v normě. Uklidní se a mohou pokračovat léčbě.

Jaká jsou nejčastější kardiovaskulární onemocnění v současnosti?

Kardiovaskulární onemocnění je označení pro onemocnění srdce a cév. Pod tento obecný pojem je zařazená celá řada jednotek. Co do četnosti je nejčastější příčinou ateroskleróza v různých lokalizacích – ateroskleróza srdečních tepen, ischemická choroba mozku, ischemická choroba dolních končetin. Do kardiovaskulárních chorob se dále řadí další diagnostické jednotky: srdeční selhání, chronická žilní insuficience, hluboká žilní trombóza, vaskulitidy, aneurysmata. Nejdůležitějšími rizikovými faktory kardiovaskulárních chorob jsou obezita (zejména abdominální), nepříznivé lipidové spektrum, diabetes, vysoký krevní tlak, sedavý způsob života. Ale patří tam i kouření, zvýšená potřeba alkoholu, soli. Některá onemocnění srdce a cév mají genetický podklad (kardiomyopatie), nebo zánětlivou infekční či autoimunitní etiologii.

Hlavní vyšetřovací metodou je zkoumání elektrických reakcí srdce, jehož základy položil Willem Einthoven už v roce 1903. Je stále EKG vyšetřením první volby?

Ano, EKG je stále základní vyšetřovací metoda v kardiologii. Pomocí křivky na elektrokardiogramu zobrazuje elektrickou aktivitu srdce. EKG se nejčastěji využívá k diagnostice bolestí na hrudi, tedy k diagnostice především ischemické choroby srdeční, včetně infarktu myokardu, ale také při dušnosti, závrati a pocitech bušení srdce. Při dlouhodobém snímání EKG má pacient připevněný přístroj na 24, popř. 48 hodin, pak hovoříme o ambulantním monitorování EKG dle Holtera.

Vyšetřovacích a léčebných postupů však v kardiologii stále přibývá. Ještě před nějakými dvaceti lety byla pacienty obávaná tzv. katetrizace. Dnes je prováděná rutinně. Co všechno lékaři o pacientově srdci prozradí?

Katetrizace je vyšetření srdce, jeho oddílů a cév pomocí katetrů, speciálních tenkých drátků, které lékař zavádí do cév a do dutin. Jejich prostřednictvím můžeme měřit srdeční činnost, zaznamenat tlaky a průtoky, odhalit zúžení, defekty a anomálie. Následně můžeme určit diagnózu a na jejím základě vhodnou léčbu. Katetrizační vyšetření se provádí na katetrizačním sále pod rentgenovým přístrojem. Výkon probíhá v místním znecitlivění po vpichu nejčastěji do stehenní tepny v pravém třísle nebo tepny horních končetin. Do srdečních cév jsou zaváděny tenké cévky (katétry) z umělé hmoty. Poté je do těchto tepen vstříknuta rentgen-kontrastní látka, která znázorní celý průběh srdečních tepen (koronarografie) a umožní určit přítomnost, počet, přesnou lokalizaci a významnost zúžení věnčitých tepen či event. přítomnost uzávěru tepny. Je možno též zobrazit dutinu levé komory, nebo hlavní tepnu těla - aortu, což je důležité k posouzení stažlivosti levé komory a funkce chlopní. Vyšetření je nebolestivé, cévy nejsou citlivé, manipulace katétry v nich není vnímána. Během celého výkonu jste při vědomí, můžete mluvit s lékařem a sledovat průběh výkonu na obrazovce. Vyšetření netrvá většinou déle než 30 minut, při léčebném zákroku (rozšíření cévy balónkem – „angioplastika“) do 60 minut.

K novějším kardiochirurgickým zákrokům patří i ablace septa, až donedávna alkoholová. Nyní se při tomto zákroku začíná používat ultrazvuk. Jaký má nový postup výhody?

Indikaci k provedení zákroku je hypertrofická obstrukční kardiomyopatie, při které dochází k zesílení přepážky mezi pravou a levou srdeční komorou. Tím dochází k omezení průtoku krve v levé srdeční komoře. Nejčastější příznaky jsou dušnost a srdeční arytmie. Cílem léčby je zeštíhlení mezikomorového septa pomocí ucpání drobné tepénky v mezikomorové přepážce. K ucpání tepénky se využívá rychlé srážení krve po podání alkoholu do dané tepny katetrem. Dochází k řízenému srdečnímu infarktu v malé části mezikomorové přepážky, následně nedochází k ztlušťování přepážky během srdečního stahu a postupně během měsíců vznikem jizvy se omezení průtoku v levé komoře dále zlepšuje. Další metodou je radiofrekvenční katetr, který má výhodu lepšího výběru místa přepálení a vede k menšímu poškození převodního systému.

Běžně se ví o biopsii prsu, prostaty, jater, děložního čípku. Překvapilo mě, že existuje i biopsie srdce. V jakých případech se provádí?

Biopsie je odborný termín, který označuje odběr kousku tkáně ze živého organismu. Odebraná tkáň je pak zkoumána pod mikroskopem, aby se mohla stanovit diagnóza onemocnění. Biopsie a histologické vyšetření má zcela zásadní diagnostický výstup, který může ovlivnit léčbu. Při biopsii srdce se získá vzorek srdečního svalu z pravé komory k histologickému a jinému vyšetření. Provádí se přes krční žílu nebo přes femorální žílu. Pod ultrazvukovou kontrolou se zavedou bioptické kleště do pravé komory a odebere se vzorek tkáně o velikosti asi 2 mm. Vzorky jsou pak odeslány k další mikroskopické analýze. Nejčastěji se využívá u pacientů po transplantaci srdce, kde můžeme tímto způsobem potvrdit nebo vyloučit snahu organizmu o odhojování (rejekci) transplantovaného srdce a včas léčebně zasáhnout. Rovněž je tímto způsobem kontrolována účinnost léčby. Může se také využívat při podezření na některá vzácná onemocnění srdečního svalu s nutností detailnějšího mikroskopického vyšetření. Vyšetření není zcela bez rizika, ale v rukou zkušeného lékaře se jedná o metodu bezpečnou.

Jak veliké je kardiovaskulární riziko u souběhu více rizikových faktorů? A jakou roli při něm hraje pravidelné užívání předepsané léčby?

Čím více rizikových faktorů pacient má, tím je horší prognóza, především kardiovaskulárních komplikací. V České republice máme pacienty s více rizikovými faktory v rámci metabolického syndromu, kdy už tři z pěti rizikových faktorů (vysoký krevní tlak, obezita, diabetes, vysoká hladina triglyceridů a nízký HDL cholesterol) splňují jeho kritéria. Výskyt je 24 % u žen a 32 % u mužů. Tedy skoro třetina populace je ve vysokém riziku. Léčit musíme všechny rizikové faktory, proto musí pacienti brát více léků a naší snahou je snížit jejich počet a více rizikových faktorů tak léčit jedním lékem. Přepokládáme, že tím zlepšíme morálku pacientů při užívání medikamentů.

Tím se asi hodně usnadní léčba běžných chronických onemocnění jako vysokého krevního tlaku nebo cholesterolu…

V léčbě rizikových faktorů, jako je vysoký krevní tlak, cholesterol, ale i cukrovka, obezita máme asi tři základní problémy. Za prvé se nám nedaří dosáhnout cílových hodnot. Například krevní tlak chceme hodnoty 130-140/80-90 mm Hg a bohužel nedosahujeme jich až u 70 % pacientů. Druhým problémem je, že nám pacienti nedodržují režimová opatření (nekouřit, nepít alkohol, dostatek pohybu, dietní opatření atd.) a to až v 50 %, lepší situace není ani v pravidelném braní léků. Téměř 40 % pacientů nám přestává léky brát do jednoho roku. V současné době si můžeme v hypertenzních centrech udělat hladinu léku v krvi a hned vidíme, zda pacient léky bere nebo ne. A za třetí začínáme s léčbou pozdě. Stále odkládáme léky, že to bude lepší, ale bohužel tomu, tak není.

Co lze udělat pro zlepšení?

Ze strany lékařů se snažíme, aby pacienti nemuseli brát velké množství tablet, hovoříme o kombinační léčbě, kdy dáváme dvě až tři účinné látky do jedné tablety. Protože čím více jich pacient bere, tím horší je dodržení léčby. Pacienty se snažíme přesvědčit, aby léky brali a léčit se chtěli. Pokud nám nebudou věřit, že léčba je pro jejich zdraví, pokud nebudou léky brát, tak můžeme vymýšlet sebelepší kombinace léků, a situace nezlepší. Důvěra mezi lékařem a pacientem je zcela zásadní.

Zdroj:

https://www.brno.cz/w/prof-mudr-miroslav-soucek-csc