Mluvili jsme spolu mnohokrát, ale ne moc o vašem osobním životě. Proč jste mi třeba nikdy nevyprávěl o tom, jak vaše maminka s tatínkem – lékárníkem - za války pašovali penicilín do Terezína?
Protože si to nepamatuju. Mám jen takové útržky, které ke vzpomínkám na rané dětství, mě byly čtyři, pět, patří. - Někdo hraje na harmoniku, kdosi další k tomu zpívá „Přišel k nám kočí, měl modrý voči“. Z vyprávění vím, že mě naši vozili v kočárku podestlaném ilegálními tiskovinami, takže jsem čůral do Rudého práva. Že maminka tehdy za odboj dostala metál a přídavkový důchod a táta nechtěl ani ten, protože prý dělal jen to, co by udělal každý slušný člověk. A že za služby pro národ se neplatí. Tatínek byl vůbec unikát. Když na konci války konečně začaly hrát veselé písně, tak vystrčil z okna prapory. Divize SS, co zrovna ustupovala ze Štěchovic, sice běžela dost rychle, ale přece jen se na tu minutu zastavila a vpálila nám do oken dva panzerfausty. Naštěstí jsme všichni byli u dědečka v Čími a táta ve své „propachtované“ lékárně, takže to odnesl jen nábytek. Ale nemůžu si stěžovat, že bych měl nudné dětství.
K čemu vás doma vedli?
U nás se moc o nějakých zásadách nemluvilo. Ona taky výchova není o tom „pozdrav tu paní“, „umej si krk“, ale o tom, jak se věci dělají. Rodina mě jen štvala, když jsem chtěl ve třinácti v rádiu poslouchat orchestr Karla Vlacha, a všichni ostatní něco jiného. Kamarád mi sestavil „krystalku“ z brambory, ve které jsem drátem šmejdil tak dlouho, až naskočila Praha 1. Tak jsem konečně měl svého Vlacha, Rudolfa Cortéze i sestry Alanovy.
„Odbojnost“ jste určitě trénoval i ve škole. S takovým nezvyklým jménem…
No jasně, s takovým jménem jste odsouzená k trčení. Naši milovali Fráňu Šrámka a hrdina Stříbrného větru se jmenuje Jan Ratkin. Od patnácti už je bezvadné mít zvláštní jméno, to už je pak trumfovou kartou. Ale do té doby ne. Než jsem přešel na jedenáctiletku, kde nás bylo s podivnými jmény víc, byl jsem zdrojem veselí. – Kde to vaši sebrali? To je ruský? Radkin Ťapkin! Naučil jsem se být pošťuchovanej a neporazilo mě nic.
Byli jste věřící?
Ano. K tomu mám hezkou příhodu. V osmasedmdesátém jsme v Krči chtěli udělat povstání k desátému výročí slavného roku 1968. Věřím sloganu, který říká, že gestapáci vás málem umlátili, aby z vás dostali pravdu a estébáci zase proto, aby z vás dostali podpis pod svůj výmysl. Tenkrát za mnou přišel fízl a říká: „Vy prej jste věřící…“ Já na to: „Ano…“ A on: Jak je to možný?“ „No vždyť Pán Bůh je…“ „A jak je to možný?“ pořád nechápal. Deset minut takovéto plytké konverzace mě zachránilo. Oni tenkrát věděli, že ti echt věřící lidi se opravdu jen těžko lámou. Tak usoudil, že se mnou asi žádná další sranda už nebude, a propustil mě jen se slovy: „A řekněte jim, že všechno víme!“
Vždycky jste chtěl být psychiatrem?
Ne, chtěl jsem dělat obvoďáka na Šumavě. Rozhodnutí přišlo až po setkání se slavným profesorem Vladimírem Vondráčkem. Navíc se tenkrát psychiatrie začala stávat opravdovou medicínou. V šesťáku nám ve škole řekli, že už nás nic nenaučí a poslali za Hanzlíčkem do Bohnic. Tak jsme šli. Hanzlíček byl génius psychiatrie a šéf výzkumného ústavu, dnes NÚDZ. Na barák si natahal všechny nejagresivnější chlapy z celého blázince a prohlásil, že do tří měsíců z toho udělá otevřené oddělení. Jak řekl, tak učinil.
V čem trik spočíval?
Tenkrát jsme to nevěděli a netušil ani on. Ale všechny nežádoucí účinky těch megadávek léků, co do psychiatrie zrovna nově přicházely, mají přídavek „pozdní“ a dostavily se až po několika letech. Takže na začátku došlo k zázraku a z toho takřka kriminálního zařízení se začali pouštět „uzdravení“ lidi ven. K tomu jsme se dostali do party ke dvěma mladým asistentům pracujícím s LSD a byli chycení úplně. My tenkrát skutečně věřili, a nebyli jsme to jen my - malí, blbí, že LSD urychluje psychoterapii.
Kam jste zamířil z Bohnic?
Začal jsem pracovat v blázinci v Kosmonosích, kde mi dali do ruky převoznické veslo na „zavřeném neklidném oddělení“.
To musela být drsná zkušenost hned na začátku praxe…
Naopak, bylo to fajn. Já tam po vzoru Hanzlíčka řádil, jak když se mi provalila kaverna. Prásklo to na mě, až když přišlo vyúčtování z lékárny. Pan ředitel na tohle oddělení moc nechodil a paní primářka jednou za čas. Ale holky, co tam byly zavřené, začaly najednou chodit na propustky ven, jedna se dala dokonce na vyšívání a pak ty výrobky prodávala, takže dorazila stížnost na neoprávněné podnikání. Strávil jsem tu čtyři roky, než jsem vyhrál konkurz na místo konsiliárního psychiatra v Ústavu výživy.
Aha, tak někde tady má kořeny vaše psychosomatická specializace…
Půlka lidí s funkčními obtížemi má psychické problémy. Dnes víme, že máme plné břicho mikroutů, malých potvor, které oboustranně komunikují s mozkem a dokonce jsou představy, že ten břišní „mozek“ je rychlejší než ten v hlavě.
Musel jste tenkrát psychosomatiku hodně obhajovat?
Ještě v roce 1982 šlo o „reakční pavědu“. Měli jsme ale štěstí, že nad námi stála starší generace, třeba profesor Ota Gregor, kterému celou rodinu vymlátili v Osvětimi, a on se vrátil v anglickém tanku. Ota byl gastroenterolog, ti mají k psychosomatice blízko a Ota měl obzvlášť. Ochrannou ruku nad námi držel i kardiolog Zdeněk Fejfar v Krči. Tahle esa medicíny nás, co jsme měli přezdívku „mladej, drzej, ve svetru“, podporovala.
Mladej, drzej ve svetru?
Jo, ten, který se po přednášce přihlásil a řekl: Obávám se, že pan profesor opomněl…
Ale stejně, psychosomatika byla mnohými lékaři zatracována ještě dlouho po revoluci…
Ta je zatracována furt, protože jde o požadavek na jiné myšlení. Medicína vychovává „experty“. Kde tohle poprvé zařvalo, byla léčba bolesti, protože na ni nemáte žádný metr. Dneska už jsme, zaplať Pán Bůh, tak daleko, že bolest je to, co pacient říká. Tady ale končí moje expertní role a já jsem pak strašně nejistý a dělám blbosti. Psychosomatika je dotažená do konce v tom, že největší expert na svůj život je sám pacient. Vy mu můžete říci, aby chodil brzo spát a bral prášky, ale pokud jde o problém, který visí v rodině, moc toho nezmůžete. Co já jen zažil nešťastných pacientek, které mi líčily, jací volové jsou jejich manželé. Když jsem se ptal, proč to téma neotevřou, děsily se, že by byl doma strašný kravál. Tak takhle žily a žijí nadále a vzorec potom posílají po svých dětech zase dál. Mám pocit, že mezi námi zkrátka žijí celé rodiny, pro něž je po generace typické heslo: „Já jsem tak nešťastnej, jako žádnej jinej. Heč!“
Dnes je spousta nových psychiatrických diagnóz, o nichž jste v minulosti netušili. Vzpomenete si na nějakou, která naopak dnes není, a vy jste se s ní v mládí setkával?
Schizofrenie měla za mého mládí například čtyři formy, tou poslední byla katatonie. Člověk zkrátka ztuhnul v nějaké poloze, třeba bizarní, a kdybyste ho nepoložila do postele, tak takhle zůstane. Katatonie už dneska není. Taky jsme úplně rozpustili diagnózu hysterie. Nejen u žen, takovej hysterickej chlap je horší než být pokousán vzteklým psem. A velké hysterické záchvaty taky zmizely. V šestém ročníku medicíny jsme měli v interně, neurologii i psychiatrii otázku rozdílu mezi hysterickým a epileptickým záchvatem. Dnes už hysterický záchvat nevidíte.
Přitom kdejakou křičící, panikařící ženskou nálepkujeme jako hysterku…
Hysterický záchvat ale byly tonicko klonické křeče, končící obloukovitou polohou na zádech, při kterých byla postižená osoba vypjatá jak luk a opřena o zem jen patami a zátylkem. To dnes nemáte šanci spatřit, zatímco předtím těchto záchvatů bylo jak za korunu archů k vystřihování. V Kosmonosích jsme mívali pacientky z Polska pracující v nedaleké tkalcovně, jednoduché a vykořeněné holky, které k nám zase často přicházely s hysterickou obrnou, kdy nemohly hýbat končetinami. S touhle diagnózou mám dnes jedinou pacientku. Trpí hysterickou obrnou ruky.
Jde to léčit?
Šlo by. Ale hypnózu odmítla s odůvodněním, že se bojí toho, co by se ještě mohlo vynořit, když při takovéto zkušenosti před léty vyplavalo napovrch trauma z dětství. Ruka ale za tu dobu asi deseti let, co ji mám v léčbě, nechátrá, obleče se s ní, nějakého omezeného pohybu je schopná. Pokud máte obrnu neurologickou, svaly začnou atrofovat, ruka chátrá, postižení je na první pohled vidět. Tady nevidíte nic.
Psychiatrie se vůbec mění. Po revoluci jsme ji začali vracet vážnost a pokoušeli se pacienty destigmatizovat. Podařilo se to za ta léta?
Myslím, že ne, ba naopak. Dáváme dohromady edici s pracovním názvem Destigma. Sbíráme do ní příběhy. První díl byl o vyhoření, tam jsme jich měli dost, včetně známých osobností. Druhý díl byl o panických poruchách, tam už se respondenti sháněli hůř. Třetí je o depresích. Oslovili jsme známé tváře, které už někdy v médiích o své depresi vyprávěly, nicméně většina z nich nakonec cukla. Pořád je to pro ně stigma. A přitom jde jen o blbou depresi. Máte-li poruchu osobnosti nebo psychózu, je to ještě mnohem horší. Vezměte si jen, že denně máme nějakou vraždu. Pokud jednou za dlouhý čas někoho zabije schizofrenik, jsou toho týden plné noviny.
O tom jsem jednou mluvila s panem primářem Andersem z psychiatrie ve VFN. Proč podle představ mnohých nesedí psychiatři s bajonetem u pacientů a nesuplují bachaře ve věznicích. Řekl mi tenkrát hezkou věc: Medicína se sice posunula, ale my stále ďábla v mozku nevidíme…
My tam totiž nevidíme pořádně vůbec nic. Jen kde to svítí, to je vše. Čtyřicet let jsem dělal EEG. 10% pacientů s patologickým EEG mělo úplně zdravý mozek. A 10% s evidentně patologickým nálezem mělo normální EEG. Nevíme, co chytáme. Máme zmapované některé dráhy a léky cílené na určitý receptor, nicméně tu lítá bezpočet dalších vlivů.
Vy jste taky nikdy toho ďábla neviděl?
Viděl. Dokonce jsem ho ukázal medikům. Seděli jsme ve Faustově domě a v mezipatře byl záchod. Řekl jsem studentům, ať se tam jsou podívat, že na stěně uvidí obraz ďábla. Když tam přišli, viselo na zdi zrcadlo. A to je ono. Stejně jako peklo není lokalita, ale stav duše.
Dříve existovala taková zkreslená karikatura psychiatrického pacienta tvrdícího: „Jsem Napoleon Bonaparte“. Před léty jsem se na podobné případy ptala doktora Baudiše z Psychiatrického centra. Říkal mi tenkrát, že tyhle poruchy s bludy nejsou až tak časté, že sám v praxi potkal jen jednu anglickou královnu, ale že mám štěstí, protože v Plzni zrovna leží jeden Gorbačov. Vy jste se někdy v praxi potkal se „známými osobnostmi“?
Já měl pacientku, která byla sedm let těhotná se Stalinem. Ale podobné případy jsou stále. Taková psychóza, to je úplně jiný svět, v němž se ocitnete z ničeho nic. Do stejného průseru se dnes mimochodem dostávají děti, co hrají nejrůznější hry šestnáct hodin denně a pak nevědí, jestli jsou ve škole nebo ještě ve hře. Ve chvíli, kdy se dostanu do jiného světa, potřebuji si ho nějak uspořádat a svoje obtíže si vyložím neracionálním způsobem, což někdy vyústí v bizarní přesvědčení, že mi zkameněly ledviny nebo jsem zavinil konec světa. Když jsme začínali s LSD, říkalo se, že dělají model schizofrenie. Zdaleka ne. Ale i tak vás hodí někam jinam, kde si nejste jistá realitou. Pod vlivem LSD jsem byl schopný ohnout desku stolu a pravým horním špičákem slyšet modrou barvu. Když se v tomhle máte zorientovat, musíte tomu dát nějakou formu. Tak jste třeba Napoleon, kterého pronásledují, a čekáte na vysvobozující helikoptéru.
Vy jste vždycky bagatelizoval svoje úspěchy a spíš mluvil o tom, co se nepovedlo. Dokonce jste vydal knížku Kde se stala chyba, kde popisujete, jak jste nezabránil své pacientce v sebevraždě, přestože to vaše chyba ani nebyla. Byly sebevraždy psychiatrických pacientů vaší noční můrou?
Hroby sebevrahů jsou něco jako otevřená rána, nedotažené dílo, nesplacený dluh. Měl jsem v životě štěstí a navzdory riziku mé profese nemám těchto hrobů zas tolik. Ale o všech velmi dobře vím; od toho prvního, kdy se pacientce podařilo vylomit mříže v oknech ve druhém patře, až po ten poslední. Nejsem přecitlivělý, život mě naučil, ale všechno to je, jako by to bylo dneska. Měli jsme pacientku, která se pokusila o sebevraždu asi třikrát. Byli jsme v kontaktu i s příbuznými. Pak najednou přestala docházet do ambulance, zmizela i z dohledu sestry. Nakonec policajti vyrazili dveře a tam ji našli mrtvou. Všichni my profesionálové jsme si oddechli, že zemřela na infarkt.
Ale pokud se někdo chce opravdu zabít, tak mu v tom mnohdy ani ten nejlepší psychiatr nemůže zabránit…
To není pravda. Dokud není člověk mrtvý, jde stále o proces zvratný, který lze obrátit úplně jiným směrem. Občas jde o úplné maličkosti. Mezi mými pacientkami byla žena, kterou na poslední chvíli odvrátila od sebevraždy myšlenka na jejího kanára a náhlá starost, že mu nikdo nedá napít. Tu druhou vrátil ze stejného důvodu do života kocour. Nositel Nobelovy ceny Ilja Mečnikov spáchal dvakrát nezdařilou sebevraždu. Poprvé, když mu zemřela první manželka, podruhé, když jeho druhá žena onemocněla tyfem. Když se z toho probral a objevil fagocytózu, tak se tak strašně rozveselil, že už byl šťastný do konce života.
Ale pojďme konečně k tomu, co se povedlo vám. Můžete se aspoň jednou něčím taky pochlubit?
Ale ano. Třeba jsem před deseti lety vystoupil z Purkyňovy společnosti, a loni dostal Purkyňovu medaili a byl zvolený čestným členem mikrobiologické společnosti za to, že se zabývám mikrouty. Párkrát se mi podařilo někomu, komu se nelíbilo na světě vysvětlit, že svět je krásný a stojí za to. Ale nejvíc ze všeho se mi asi povedla moje úplně první knížka I v nemoci si buď přítelem, kterou teď po třiceti letech znovu vydávají. Tak snad ji taky prodaj.
Je vám třiaosmdesát, máte za sebou neuvěřitelných šedesát let praxe. Podle současných vzorců byste měl být vyhořelý podivín, který už nikoho nechce ani vidět. Přesto dál ordinujete, píšete, pořádáte přednášky, setkáváte se s novináři…
Vyhoření je dnes z poloviny, ne-li z větší poloviny, záležitost odborářská. Ne všichni, kdo hlásí, že jsou vyhořelí, opravdu vyhořelí jsou. Psychoanalytik Herbert Freudenberger, který kdysi tento syndrom popsal, byl ve stavu, kdy čtrnáct dní nevylezl z pelechu. Kompletní vyčerpání plus všechny ty další příznaky, jako deprese nebo naprosté emoční zmrtvení, to je výsledek nerozumného snažení, kdy si člověk s urputností rozhodne, že dosáhne cíle, který je a priori nedosažitelný. Řeknu si třeba, že když nezaběhnu stovku za deset, tak nestojím za nic. Já už ji dneska zaběhnu, protože jsem si tam dal minuty, ale mladí takhle neuvažují. Vyhoření je daň za úspěch a důsledek toho, že jsme dali přednost úspěchu před pravdou. Jakmile chci dosáhnout nedosažitelného, tak se začnu okopávat a není horšího nepřítele, než je sám sobě člověk. Všechny folklórní macechy jsou proti tomu hadr. Nakonec tak zůstane jen to, co říká Komenský v Labyrintu a ráji světa – omrzení a zoufání, bída a tesknost.
Na to nevypadáte…
Protože vím, kde jsou moje limity. A mám se rád.
Zdroj: časopis Květy, Radkin Honzák
